S postupem času začnou vždy stážisti odjíždět do svých domovů a tak se i v Hanoi většina z nás začala rozutíkávat. V pátek jsme proto uspořádali poslední společnou párty v pronajaté hospůdce. S dostatkem kontroly jsem si ještě stihl nastavit 3 budíky na ráno, aby pak ráno samotné bylo prvním dalším momentem zachyceným v mé paměti. Pas do kapsy, batoh na záda, chytnout motorku a hurá na letiště a do Saigonu. Klasicky jsem stihl usnout ještě před odletem, aby mě z mého klimbání probudilo až přístání.

Před letištěm mě vtipálek taxikář požádal o 200 000VND (200 Kč, normální cena tak pade) za 5km jízdu a tak jsem si poprvé ve Vietnamu užil autobus a poprvé jsem viděl vietnamskou minci (2000 VND, 2 kč). Narozdíl od Hanoie je Saigon mnohem „klidnější“, působí tak nějak uhlazeněji (čti někdo přemýšlel, když ho navrhoval). Bylo potřeba sehnat lístek do Phnom Penh, Kambodža, který mi vyšel na 11 večer s příjezdem okolo 10 hodiny ranní dalšího dne. Při cestě vyřídit vízum, zhltnout rýžovou kaši se zdrclou krví (myslím), střevy (nejspíš), játry (určitě) a kdo ví čím víc, a hurá do velkoměsta.

Phnom Penh se svými dvěma miliony obyvatel slouží jako cestovní uzel do všech destinací v Kambodži a většinou, když se chcete přemístit na větší vzdálenost, musíte se sem vrátit – celkem jsem v něm tedy byl třikrát. Docela klidné město plné turistů a motorek s přívěsy (tuc tuc) – stejně jako všechny místní turistické destinace. Překvapivě mnoho lidí zde mluví anglicky a tak se neubráníte neustálému přemlouvání na jízdu tuktukem, otázek kolik vám je, kam jdete, jak se máte… Ze začátku přívětivé odpovědi se přes neutrálnost dostávají po několika stovkách odmítnutí denně až k ignoraci a následné touze po klidném místě, kde se vás nikdo nesnaží nikam odvézt.

Kambodža si prošla velmi krutouhistorií (klasicky, převážně kvůli USA, děkujeme), při které před 40 lety zemřela plibližně třetina populace při revoluci Rudých Khmérů. Pol Pot měl pár dobrých nápadů, jako třeba zabít všechny lidi z měst a všechny vzdělané a zbytek poslat na pole pěstovat rýži. Po jeho poražení vietnamskou armádou (nebo tak nějak) proto byly tyto skvělé nápady uznány Spojenými Národy jako docela rozumné a jeho vláda byla nadále uznávána jako legitimní vláda Kambodže, zatímco nově nastolený režim uznán nebyl. Asi proto, že se země za Pol Pota jmenovala Demokratická Kampuča – ono to zní přecijen docela dobře, ne? Dnes si tak můžete projít pár muzeí a masových hrobů, kdyby vás náhodou zajímaly – všechny byly zároveň ve zkorumpovaném Kambodžském království prodány soukromým společnostem, které na nich nyní rýžují peníze – člověka občas potěší, že Česká Republika není jediná.
(doufám, že jsem se nedopustil mnoha historických nesrovnalostí… když tak mě prosím opravte).

Dost bylo historie. Raději jsem se vydal vstříc tropickým ostrovům a písečným plážím – Sihanoukville a jeho čerstvě dostupné ostrovy, měnící se před očima. Turismus byl povolen před asi dvěma roky a po dvou hodinách na lodi plné zásob se blížíme k místní vesničce, pláži a kokosovým palmám. A odpadkům, psům, spáleným plastům… no, ale buďme trochu optimističtější. Několik poloopuštěných bungalovů, backpackerské hospůdky a asi 100 turistů na asi 15 km dlouhém ostrově, kde jsem při procházení džunglí a sledování všudepřítomných pokácených stromů v dálce slyšel buldozery, stavějící mezinárodní letiště. Řekněme, že toto místo bylo před rokem uplně jiné a za rok už bych jej opět nepoznal.

Po první noci strávené v místnůstce pro turisty, v domě jednoho z „domorodců“ jsem se proto vydal oběvovat džungli – odměněn jsem byl jednou utíkající opicí, veverkou a několika šílenými ptáky (všichni byli zmíněni v Lonely Planet – checked). Bylo mi řečeno, že po této cestě se dostanu na 7km dlouhou „Long Beach“ pláž. Bohužel před cestou mi nikdo neřekl, že se mám držet bílých značek. Úspěšně jsem se proto ztratil s tím, že jsem věděl, že pláž je někde vlevo a skopce (kupodivu). Poté, co přede mnou skončila už asi pátá stezka vedoucí přibližně mým směrem jsem se rozzlobil!! a vydal se džunglí. Po pár hodinách jsem se kompletně doškrábaný téměř doplazil na pláž. Za dob Khmérů se ozubené listy určitých palem používaly na podřezávání krku. Docela rozumím, kde k tomu nápadu původně přišli.

Odměněn jsem však byl čistě bílým pískem a naprosto prázdnou pláží, narušenou pouze několika chajdami v dálce a jachtičkou s australskými paničkami (mimochodem jsem od nich dostal pivko a hrušku) na druhé straně. S předvojem téměř neviditelných bílých krabů jsem se procházel po pláži, dokud mě to asi po hodině neomrzelo. Vydal jsem se na průzkum chatek, odkud jsem se pak po oficiální cestě (která je mimochodem taky docela zábavná) vrátil do vesničky, dal si flák z čerstvého tuňáka (buď byl nedovařený, nebo jsem barbar) a vyrazil zpět na pevninu s cílem dostat se ještě ten večer na bus do Siem Riep – vstupní brány k Angkorským chrámům.

Pokračování příště…