Den 209 / 2. duben 2016

Ujeto: 18 484 km

Bangkok – Chumporn – Krabi

Bylo fajn být znovu na cestě, i když to znamenalo strávit spoustu času na cestách vedoucích z Bangkoku. Moje zadní kolo bylo vycentrované a díky času, který jsme na nich strávili, byly snad naše motorky zase na chvíli spokojené. Víza nám platila do 13. dubna a tak jsme měli dost času na to strávit pár dní na ostrovech, speciálně na klenotu Thajského turismu, na koh Phi Phi, kde jsme se měli setkat s našimi přáteli Petrem a Kristýnou, kteří tam 5. dubna budou v rámci jejich dovolené. Měli jsme tedy čtyři dny na to se tam dostat.

Výjezd z Bangkoku nestál za moc. Nekončící čtyřproudové výpadovky. Všechno ale frčelo rychle, za pár hodin jsme byli pryč a začali jsme směřovat podél pobřeží směrem na jih. Jakmile se setmělo, sjeli jsme k pláži a zakempili pod palmami se skoro dvěma sty kilometry za námi, což byl s ohledem na to, že jsme vyrazili někdy kolem poledne, docela solidní výsledek. Na koupání to tady ale moc nebylo, takže jsme se jen uložili do spacáků, ráno si udělali vločky a pokračovali dál na jih. Na další dva dny jsme totiž měli šest set kilometrů, které se samy neujedou. První zastávka bylo město Čum Porn (nebo také Chumphon, záleží na transkripci).  Žádné porno jsme ale v plánu neměli, i když jsme byli v Thajsku a nikdo by se určitě nedivil.

Tři sta kilometrů naštěstí v Thajsku není žádný problém a protože jsme to chtěli prostě mít za sebou, drželi jsme se po většinu doby na dálnici a na plný plyn svištěli dál na jih. Nic jsme nezkoumali, nic jsme neřešili. Kdybychom sjeli na malé cestičky, asi bychom si to užili mnohem víc, ale o tom nám v téhle době už moc nešlo, chtěli jsme tam prostě dojet. Někdy odpoledne, když už jsme věděli, že to do Chumphonu určitě zvládneme, jsme si vyhledali ubytování. A nebylo jen tak ledajaké ubytování, bylo v kontejnerech. Když jsme tam dojeli, zavedli nás okolo bazénu (! BAZÉN !) po schodech do našeho skromného pokojíku v rozpáleném kontejneru. Naštěstí měli klimatizaci a když jsme se vrátili okoupaní z bazénu, bylo už uvnitř příjemně chladno. Na večeři jsme si skočili na arabské kari a byli jsme super spokojení.

Další den ráno jsem se vrhnul na motorku, protože se mi zdálo, že její tah není zrovna ideální a v kopcích se jí vůbec nechtělo. Měl jsem určité podezření, ale moje představy jsou často naprosto zcestné a amatérské. Tentokrát jsem v Bangkoku měnil gufero pod zapalováním a náš mechanik Tom mi říkal, že když je zapalování mastné, tak dává slabší jiskru a tím pádem by to mohlo být tím. Jenže všechno vypadalo v pohodě a problém byl asi někde jinde. Táhlo se to s námi vlastně ještě od kopců na severozápadě země, tady to ale byla placka, takže se to dalo přežít.

Setkali jsme se ještě s chlapíkem, který projížděl tuhle oblast na skútru, který si tady koupil. Popovídali jsme si o strastech a slastech cestování skrz Thajsko a pak přišla majitelka hotelu s Polaroidem a udělala si na rozloučenou naši fotku, která pak šla k ostatním podobným zaplňujícím jednu celou zeď. Tohle bylo strašně cool místo, ale my se museli zase pohnout, protože nás čekalo dalších tři sta kilometrů do Krabi, než jsme si mohli odpočnout pořádně. Tentokrát ale cesta neprobíhala vůbec dle našich představ.

Tedy ze začátku bylo všechno v pohodě a první půlku dne jsme projeli bez problémů, pak jsme ale zastavili k typickému čištění karburátoru. Ivance se už při sledování mojí motorky za jízdy zdálo, že mi nějak háže zadní kolo, takže když ho teď zkontrolovala, zhrozila se. Šest špicbylo zlomených a lítalo do všech stran. Naši novou pneumatiku, kterou jsme si zrovna nechali v Bangkoku vyměnit, jsem naštěstí nestihl nijak ubrousit, takže jsme jen museli vyřešit, kde zbrousíme naše náhradní špice, které byly o kousek delší, než bylo potřeba. Naštěstí jsme zrovna stáli u restaurace, kde byla spousta šikovných lidí. Jeden z nich uměl skvěle anglicky, druhý sehnal rozbrušovačku a zbytek nás podporoval alespoň duševně. Špice jsme zkrátili, našroubovali zpátky, docentrovali a za hodinku nebylo co řešit. Dokonce kolo vypadalo o mnoho lépe, než když mi ho opravoval chlapík v servisu v Bangkoku. Další věc, kterou už po nikom nebudeme chtít a budeme si to raději řešit sami.

Objeli jsme město Surat Thani, setmělo se a na horizontu se začala rýsovat pořádná bouřka. Odbočili jsme směrem na Krabi a doufali, že ji mineme. Zastavili jsme na benzínce, abychom se trochu osvěžili. Na lavičkách seděli cyklisté, kteří se sem přišli schovat před deštěm, ale když jsme znovu vyjeli, zbyly už jen mokré cesty. Moje motorka po setmění rozjela a vypadalo to, že jediný problém, který měla, bylo horko. Nebo jí přinejmenším horko nepomáhalo s tím pravým problémem, na který jsme zatím stále nepřišli. Krásně jsme svištěli po hladkém asfaltu, okolo nás se oproti noční obloze začaly rýsovat vápencové skály a na nás se snášely první kapky deště. Nezůstalo u jednotlivých kapek a projeli jsme prvním pořádným déšť od Arménie, což bylo skoro před půl rokem. Po několika málo kilometrech jsme vjeli zase na suchou cestu a pak nás zastihl déšť znovu.

Do téhle chvíle se nám jelo dobře, ale jakmile nám namoklo oblečení a rukavice, naše pocity se radikálně změnily a už jsme chtěli konečně zaparkovat a skončit tenhle dlouhý den. Posledních dvacet kilometrů jsme si protrpěli, než jsme zaparkovali v rezortu, kde jsme měli zarezervovanou noc. Ubytovali jsme se v malém pokoji a rozvěsili věcí na vyschnutí. Chlápek z recepce spolu se svým kamarádem nás pozvali, abychom si k nim přisedli a k tomu nám nabídli, že nám seženou pivko z nedalekého obchodu, což jsme rádi využili. Asi bychom usli i vyčerpáním, ale pivko nám přidalo ještě další pořádný impulz a do postele jsme lehli jako mrtvoly, těšící se podvědomě na další den a cestu na nedaleký ostrov.