Do Austrálie na Čezetách

Po roce příprav jsem zajížděl jednu ze dvou zrenovovaných ČZ 150 C, auto v protisměru mi nedalo přednost a já o něj zlomil přední vidlici. Měli jsme s Ivankou dva týdny do odjezdu, všechna víza připravená a ke všem starostem se tak přidala ještě rychlá oprava motorky. Po dalších dvou týdnech jsme je obě přivezli do Brušperka, kde jsme se ještě pokusili opravit kapající nádrž a 2. září 2016 jsme se vydali na šedesát let starých motorkách s maximální rychlostí sedmdesát kilometrů za hodinu na cestu přes půl světa do Austrálie.

Když jsme byli na cestě už dva měsíce, připadali jsme si jako ostřílení cestovatelé. Za námi byly první větší opravy v Turecku a Íránu a před námi vjezd do Pákistánu – nejvíce obávané části naší cesty. Vyleštili jsme motorky, zavařili prasklý stojan a vyjeli jsme na posledních čtyři sta kilometrů Íránem. Projeli jsme okolo pouště Dašt-e Lút (nejteplejší místo na světě) a posledním sto kilometrovým úsekem nás doprovodili íránští vojáci. Na hranicích si nás vyzvedli Pákistánci, kteří nás ubytovali v jedné z místností policejní stanic a uvařili nám k večeři čočkové kari. Na motorky jsme si ještě pro zlepšení chlazení připevnili větráky a uložili jsme se k spánku hned vedle pracovního stolu a pákistánské vlajky. V dalších dvou dnech jsme ujeli skoro sedm set kilometrů Balúčistánem do Kvéty, kde jsme nemohli bez policejní eskorty ani opustit hotel.

Nikdo nás neunesl a tak jsme úspěšně dorazili do Indie, kde nás čekala další velká výzva – doprava. Kdo uteče vyhraje a tak jsme co nejrychleji odjeli do Nepálu, kde sice zrovna probíhala palivová krize a kde mohl litr benzínu stát i více než dvě stě korun, ale nám to za to stálo. Načepovali jsme benzín do PET lahví a na GPSce nastavili Annapurnu. Hned za hranicemi zmizela prakticky veškerá doprava a my jeli po vlnkové vibrační cestě na východ. Přijeli jsme do Lumbini, kde se kdysi dávno narodil Buddha a kde jsme chtěli oslavit příchod nového roku. Když nám v deset hodin zavřeli poslední restauraci, odebrali jsme se do pokoje a o půlnoci si bouchli pivo. To jsme ale ještě nevěděli, že v Nepálu se oproti Indii posunul čas o patnáct minut a my slavili trochu předčasně.

Uplynulo dalších pár měsíců a po procestování Barmy a dovolené v Thajsku jsme dorazili do Malajsie, odkud jsme si v podpalubí lodi se zeleninou nechali propašovat motorky do Indonésie. Jednou ráno kousek od nás vybuchla sopka, zasypala nás jemným popraškem a naznačila nám, že je načase se zase posunout dál a konečně dojet do naší vysněné Austrálie. Jenže Indonésie a hlavně ostrov Jáva se nehodlaly vzdát bez boje. Přelidněný ostrov se sto osmdesáti milióny obyvatel nám dal pořádně zabrat a tak jsme si ještě na chvíli odpočnuli na Bali. Přes Lombok, Sumbavu a Flores jsme trajekty dopluli až do Východního Timoru, odkud jsme po dvou měsících práce a čekání konečně přepluli do Austrálie.

Teď přišel čas to celé uzavřít. Olomouckou přednášku máme za sebou, Čízy nás už čekají v pražském depu a Ivanka už se nemůže dočkat, až bude na jevišti povídat o naší cestě. Tak se stavte.

Brno – 31. ledna 2017

Sál B. Bakaly (facebook) (vstupenky)

Praha – 7. února 2017

Centrum Černý most (facebook)

Brušperk – 17. února 2017

Sál Národního domu (facebook)

Napsat komentář