Z Bali na Flores non-stop

Den 290 / 22. červen 2016

Ujeto: 25 817 km

Kuta – Lombok – Sumbawa – Flores

Dva dny na jihu Bali nám v žádném případě nestačily. Pár balijských Čechů zařídilo naši absolutní spokojenost a štěstí. Moc rádi bychom si všechny výdobytky moderní společnosti, které nám byly chvilkově dostupné, užívali i nadále, ale dle našich propočtů už jsme opravdu museli vyrazit na východ. Do Východního Timoru to byla ještě dlouhá cesta a z Indonéského víza nám zbývalo jen posledních deset dní.

Zbytek přejezdu Indonésie šlo vyřešitněkolika způsoby, my jsme se ale zase rozhodli pro ten nejjednodušší a nejpřímočařejší. Bali, Lombok, Sumbawa, Flores a západní Timor, kde jsme potřebovali nejméně dva dny na vyřízení Víza do Východního Timoru. První tři ostrovy neměly být problém, ale Flores je prý hrozná houpačka s nekonečnými stoupáními a klesáními a dle Jirky Hrušky bychom si tady neměli být jistí ani dvěma sty kilometry za den. A on ten celý ostrov má těch kilometrů šest set, což by mohlo vyjít i na pět dní jízdy. Když k tomu přidáme absolutní nemožnost zjistit harmonogram trajektů z Floresu na Timor, měli jsme zaděláno na další problém. Teoreticky by ale z Floresu mělo být možné odjet už po dvou stech kilometech z přístavu Aymere, ale nikdo nám nebyl schopný nic potvrdit.

Trhovci na Lomboku dodnes používají hlavně čtyřnohá tažná zařízení.

Nedalo se s ničím počítat a tak jsme se rozhodli nenechávat nic náhodě a pořádně na to šlápnout. Rozloučili jsme se s Milou a Riviera Housem, naposled se osprchovali a po jedenácté v noci vyrazili na východ Bali do přístavu, odkud by měly lodě jezdit každou hodinu. Skrz noční velkoměsto na jihu Bali jsme se propletli až na výpadovku, která nás spolehlivě dovedla skoro až k molu. Zaplatili jsme si lístek, zařadili se do fronty a po chvilce se rozjeli směrem k lodi. Byli jsme rádi, že nám to tak všechno vychází a doufali jsme, že se snad na lodi i vyspíme, protože měla jet asi pět hodin, což měl být náš jediný odpočinek.

 

Dojeli jsme k plnému trajektu a začali jsme mít podezření, že se asi nevejdeme. Na palubě napráskané náklaďáky zbývalo už jen pár metrů prostoru, který se rychle plnil skútry. Netrvalo dlouho a vyhnali nás zpět do přístavu, kde jsme si jen povzdychli, sedli si na chodník a čekali na další spoj. Nalodili jsme se až kolem druhé hodiny ránní, vystoupali do prvního patra, uchytili houpací sítě o potrubí hasící kapaliny a ulehli ke spánku, ze kterého nás vyrušil až východ slunce nad přístavem na ostrově Lombok. V oranžové záři jsme se vylodili, nakoupili pečivo na snídani a nastavili cíl do GPSky.

Hned nám bylo jasné, že Lombok je úplně jiný svět. Oproti hinduistickému a rozvinutému Bali tady byli zase všude muslimové a hlavně koňské povozy, které jsme naposled viděli asi v Barmě. Když jsme projížděli kolem místního trhu, neubránil jsem se a přesvědčil jsem Ivanku, že tohle je to, co teď chceme dělat. Netrávit jen celý den na motorce, ale ztratit se na chvíli mezi vůněmi a zápachy všech místních šíleností. Všichni se nám snažili něco prodat, ale my se úspěšně prodrali až k trhu s domácími mazlíčky a když jsme uspokojili svou poznávací potřebu, vrátili jsme se na hlavní cestu, odkud jsme už vyrazili přímo do přístavu na východní části ostrova. Po sto kilometrech a dvou hodinách jsme Lombok zdolali a nalodili se na další trajekt.

Sumbawa už tak jednoduchá být neměla – hlavně kvůli velikosti. Od západu na východ měří skoro čtyři sta kilometrů a netroufali jsme si ji přejet na jeden zátah. Naplánovali jsme nechat si dvě stě kilometrů na zítřek a tím si trochu ulehčit. Když jsme vyjeli, uvítala nás krajina, jakou jsme naposled viděli snad v Íránu nebo dokonce v Albánii. Tropické džungle a palmy nahradily nízké keře stepí a místo opic okolo silnic postávali koně a krávy. Pobřežní cestou s krásnými výhledy jsme po padesáti kilometrech dorazili k odbočce na nejhustěji obydlený ostrov na světě, kde jsme si udělali kolečko po uzoučkých uličkách v tomhle pekle klaustrofobiků.

Když se po pár hodinách začalo smrákat, přišel čas najít místo k utáboření. Koukali jsme okolo cesty po pastvinách, ale nic nám nepřipadalo dostatečné našemu standartu, takže jsme jeli a hledali, dokud se nesetmělo úplně. V tu chvíli jsme se začali radit, jestli by nebylo lepší to raději dojet až do přístavu, který byl od nás vzdálený ještě dvě stě kilometrů a tím pádem asi čtyři hodiny cesty. Podle Google bychom tam byli kolem jedenácté a hlavně bychom si tím uspíšili příjezd na Flores a nejspíš si i ulehčili situaci v dalším pokračování cesty. Rozhodli jsme se, že to zkusíme a že prostě pojedeme, dokud někde neodpadneme únavou.

Nikdo z nás stále neodpadával a po krásných (na Indonésii) cestách jsme přejížděli placatý ostrov. Zastavili jsme picí pauzu a když do přístavu zbývalo posledních třicet kilometrů, museli jsme už v rámci sebeobrany sehnat Red Bull. V obchůdku, na který jsme narazili, prodávali i koblihy a tahle pekelná kombinace nás zase postavila na nohy, takže jsme dorazili do přístavu ve městě Bima. Přístav jsme našli, ale lodě z něj nejezdily na Flores, takže jsme před sebou měli ještě dalších čtyřicet kilometrů na východ ostrova. To už bylo nad naše síly, takže jsme jen zjistili, že loď na Flores ráno odjíždí v sedm a že bychom to měli nějak zvládnout. Hned za městem jsme začali hledat místo, kde bychom mohli přespat a štěstí nám opravdu přálo. Našli jsme staveniště, kde ze země čouhalo deset betonových sloupů. Těžko jsme si mohli představit lepší místo na upevnění našich houpacích sítí.

Telefon nás probudil po čtyřech hodinách spánku. Rychle jsme všechno sbalili a skrz zalepené oči na mě na GPS koukal čas příjezdu půl sedmé. V přístavu nás uvítalo svítání a dorazili jsme s kotoučem slunce nad mořem. Zajeli jsme až na molo a začali kontrolovat situaci. Pár lidí bylo úplně zmatených a až po chvíli jsme zjistili, že ta naše loď pojede až v devět a že máme spoustu času. Uvařili jsme si snídani a kafe a po osmé hodině si skočili koupit lístky a nalodit se spolu se zásobou čerstvě nakoupeného jídla. Na palubě Ivanka objevila dětský koutek, v jehož rohu bylo pár velmi příhodně umístěných trubek. Než jsem se rozkoukal, Ivanka už zavěsila naše lůžka a za troubení jsme opustili přístav. Čekalo nás sedm hodin plavby na Flores. Zatím vše šlo až podezřele dobře a začalo to vypadat, že bychom si mohli i na chvíli někde odpočnout a stále dojet do Východního Timoru načas. Dokonce se k nám doneslo, že trajekt na Timor by mohl opravdu vyplout už z Aimere, takže jsme byli plní očekávání.

Total distance: 529.06 km
Total climbing: 3125 m
Total descent: -3086 m

One thought on “Z Bali na Flores non-stop

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *