Objevování ostrova Flores

Den 292 / 24. červen 2016

Ujeto: 26 164 km

Labuan Bajo – Aimere

Hamaky se houpaly ve větru a na pravoboku trajektu ubíhal ostrov Komodo. Byli jsme na cestě na Flores, předposlední ostrov před Austrálií a opravdu jsme se cítili, že se už blížíme k cíli naší cesty. Ostrov Flores má šest set kilometrů na délku a slyšeli jsme, že pohybovat se po něm není žádná sranda, protože za tuhle cestu, která se dá zvládnout asi za čtyři dny, se nastoupá nějakých pětadvacet kilometrů. Do toho se nám moc nechtělo. Rozhodli jsme se, že si to trochu ulehčíme a zkusíme odjet trajektem z Aymere na západě. Ten by měl jezdit ve středu a v sobotu. No a protože zrovna byl pátek, měli jsme tak akorát dost času, abychom si mohli dovolit ještě jeden den ve Baju na západě a možná se zajet podívat i na Komodské draky.

Střídavě jsme usínali, četli si a jedli, dokud loď nezatroubila na znamení přístavu. Odvázali jsme hamaky a sešli k motorkám akorát včas, abychom je nastartovali zrovna když brána dolehla na betonové molo. Už na lodi jsme si zjistili, že v městečku Labuan Bajo jsou dva hostely, které by se daly využít jako základna pro náš krátkodobý pobyt. Před jedním z nich jsme zaparkovali motorky a šli zjistit, jak to u nich funguje. Chtěli dvě stovky za postel v ubytovně a tři stovky za samostatný pokoj pro nás oba. Nechápali jsme, jakým způsobem na takovéhle cenové rozložení přišli, ale alespoň nám ulehčili volbu. Večer jsme se rozmazlili v pizzérii. Nerozmazlili jsme se ale moc, protože jsme si dali tu nejlevnější pizzu a ještě k tomu napůl.

Zjistili jsme si, kolik by nás vyšel výlet na jeden z ostrovů s varany. Na Rinchu to bylo levnější, ale jediní varani, které bychom asi viděli, by se nejspíš povalovali pod chatrčemi rangerů a celá procházka, na kterou bychom se tam mohli vydat, by trvala asi třicet minut. To celé za 1200 Kč na osobu nám přišlo jako trochu přemrštěná atrakce. Jako náhradní plán jsme zkusili potápění, ale to vycházelo na skoro 4 000 Kč na jednoho za tři ponory a to bylo úplně mimo naše finanční možnosti. Nedalo se nic dělat, i když jsme byli v blízkosti takhle slavného místa, zůstali jsme celý den ve městě a strávili jej prací a zjišťováním detailů naší cesty na Západní Timor.

Další den ráno, nebo spíše dopoledne jsme vyrazili na cestu do Aimere. Po všech příbězích, které jsme slyšeli, jsme očekávali to nejhorší. Je pravda, že stoupání začalo hned po výjezdu z města, ale nebylo nijak příkré a většinu času jsme zvládali jet na dvojku. Asfalt byl krásný, nevjeli jsme snad do jediné díry a skrze nekonečné zatáčky a krásné výhledy na hory jsme projížděli na východ ostrova. Když jsme projeli po sto kilometrech kolem první benzínky, nechtěl jsem ještě zastavovat, protože jsme podle mých výpočtů měli mít benzínu ještě spoustu, ale Ivanka trvala na zastávce a zase takový špatný nápad by to asi nebyl, benzín tam ale stejně neměli. Nezbylo nám, než jet dál a doufat, že v šedesát kilometrů vzdáleném městě Ruteng už nabereme.

Než jsme se k němu ale dostali, skončili jsme v polích. Přesněji řečeno kousek od rýžových polí ve tvaru pavoučí sítě, které jsou tady vyhlášenou a podle nás silně přeceňovanou atrakcí. Spousta výhledů na terasovitá políčka byla mnohem pitoresknějších. My tady ale byli zaseknutí, protože Ivance přestal téct z nádrže benzín. Ucpaný kohout ale není nic, co by nás v téhle fázi cesty rozházelo. Motorka skončila na straně a za patnáct minut bylo hotovo, jenže při skládání Ivanka zjistila, že ani karburátoru není úplně dobře. Když jsme ho vyndali, zjistili jsme, že závit upevňující plovákovou komoru je úplně v háji a nezbývá, než použít náš kárburátor náhradní.

Turecká replika se od originálu značně lišila, ale vypadala, že by mohla fungovat. Jediný problém byl s upevněním, protože nešla úplně dorazit a tím pádem nešel nasadit kryt se vzduchovým filtrem. To už nám ale bylo tak nějak jedno a rozhodli jsme se, že to klidně zvládneme i bez něj. Do Rutengu jsme ale ani takhle nedojeli, protože asi deset kilometrů před ním Ivance došel benzín, na jehož spotřebě se asi projevil kopcovitý terén a protékající karbec. V Indonésii to ale nikdy není problém, protože stánky s benzínem jsou tady všude, i když za trochu větší cenu. Na těchhle východnějších ostrovech mají pro jistotu lidé zakázáno brát benzín do kanystrů, aby ho nemohli rozprodávat. To se ale dá jednoduše vyřešit, když si seženete motorku s co největší nádrží, nebo si ji případně sami zvětšíte.

My nabrali jen litr a půl a po dalších pěti kilometrech jsme našli benzínku. Město nám ale nemělo co nabídnout a vyrazili jsme dále k Aimere, od kterého nás dělilo už jen pár hodin jízdy. Chtěli jsme si najít místo na stan, ale v kopcích a cestách lemovaných banánovníky to nebylo vůbec jednoduché. Než jsme něco našli, zastihl nás déšť a my sjeli z cesty k jednomu z domů. Vyběhl z něj domorodý pár, který nám hned pomohl zakrýt motorky a pozval nás dovnitř. Netrvalo odlouho a měli jsme na stole čaj a po chvíli i večeři. Ivance museli zajít do kurníku pro vajíčko, aby se také najedla. Připojili se k nám ještě další členové rodiny a společně jsme strávili večer u indonéské televize. Od té české není tak odlišná – jsou v ní taky jen reklamy.

Chtěli jsme kempovat venku, ale to nám neprošlo. Dokonce nám neprošlo ani spát na podlaze, připravili nám totiž postel i s moskytiérou a my měli ubytování jako největší páni. Snažili jsme se zjistit, jestli celá rodina má kde spát, ale bez jazykové výbavy to moc nešlo. Ulehli jsme tedy do naší dřevěné postele s půl centimetrovou matrací a přemýšleli jsme, jak brzo máme vstávat, abychom naše hostitele zbytečně neobtěžovali. Rozhodli jsme se, že půl šesté by mohlo fungovat.

Bolesti břicha mi nedaly spát a už od páté jsem seděl na židli a četl si knížku. Nejspíš jsem zase snědl něco zkaženého a tak jsem začal s přípravou vloček na snídani, abych si žaludek trochu uklidnil. Po chvíli přišel i pán domácí, jako první věc zapnul televizi a pak tam naladil americký křesťanský kanál, který u nás samozřejmě sklidil obrovský zájem. Poděli jsme na oplátku o naše jídlo – vločky s medem a rozinkami, ale k našemu překvapení si u místních nezískalo velké obliby. Ani desetiletému klukovi to nechutnalo a zbytek asi skončil někde na kompostě. Když jsem u kompostování, pobavil mě jejich záchod, na který jsem byl ráno odveden. Desetimetrové keramické korýtko v zemi vedlo do vykopané díry zakryté palmovými listy a dřevy. Velmi efektivní, i když na přesnost náročnější zařízení.

Když jsme si vyfotili celé obydlí a všechny domácí zvířata, která pod ním chovali, rozloučili jsme se, rozdali jsme pastelky všem sousedům a vydali se na zbylých čtyřicet kilometrů, které nás dělily od Aimere. Po klikaté cestě jsme sjeli k moři a začali jsme zjišťovat, odkud a jestli vůbec nám náš trajekt pojede. Najít přístav nebylo těžké, ale podle vzhledu to nevypadalo, že by odsud v posledních deseti letech jakékoliv lodě odjely. Prostranství plné odpadků a nedostavěných budov. Bylo obklopené opuštěnými stánky a uprostřed něj stála restaurace s pár posledními jídly na talířích. Paní se nám vehementně snažila prodat nějaké jídlo, ale my chtěli jen vědět, jestli odsud jede ve středu loď. Když nám řekla, že do Kupangu jezdí loď jen v sobotu, okamžitě jsme s Ivankou začali v duchu kalkulovat, co to pro nás znamená a jestli jsme schopni to vlastně ještě stihnout. Museli bychom dojet až na východ ostrova, což bylo ještě čtyři sta kilometrů. Nebylo to nereálné, ale moc se nám nechtělo.

Díky Jirkovi Hruškovi jsme ale měli záložní plán. Nechápeme, kde ho vzal, ale poslal nám číslo přímo na kapitána lodi. Zavolal jsem mu a kapitán samozřejmě neuměl anglicky, ale dal jsem ho dohromady s paní restauratérkou a když mi vrátila telefon, řekla mi, že tedy opravdu loď jezdí jednou týdně – ve středu a v sobotu. To samozřejmě nedávalo smysl, ale když jsme ji opravil, že teda jezdí dvakrát týdně, přikyvovala a potvrdila mi to. Bylo to zřejmě nejblíže k potvrzení, jak jsme se mohli dostat. Bylo pondělí a do odjezdu jsme tedy měli dva dny volno. Rozhodli jsme se, že pojedeme na výlet a na průzkum okolí, protože Jirka nám krom kapitánova čísla dal i spoustu tipů. Jedním z nich byly horké prameny a ty jsme tady určitě nemohli nechat.

Google nám automaticky vybral delší a pomalejší cestu, s čímž jsme samozřejmě nesouhlasili. Podél pobřeží jsme projížděli rozbitou cestou, dokud jsme nevzali silnici stoupající kolmo na sopku, která nad námi mizela v oblacích. Cestička vedla chvíli podél říčky protékající skrze sopečné nánosy a pak vyjela přímo na jeden z mnoha hřebenů, které tady kdysi vyvřelá láva vytvořila. Výhledy na džunglí a palmami porostlé úbočí sopky mizející v moři byly dechberoucí a vůbec nám nevadilo, že jsme se na jedničku plahočili kupředu. Zetky potřebovaly zastávku a tak jsme je odstavili vedle stromu, ze kterého ze všech stran vytékala smola a chvíli si četli knížku.

Moc už nám k cíli nechybělo a když jsme se zase rozjeli, poskákali jsme si skrz pár částí cesty vymleté vodou až na největší kameny a dojeli jsme k tradiční vesničce, kde se zastavil čas někdy v době kamenné. Domečky s bambusovo slaměnou střechou, hřbitov uprostřed náměstí a co nás dostalo nejvíc bylo, že všude ještě bydleli lidé, kteří se nám ani nesnažili nic prodat. Samozřejmě chodili v moderním oblečení a většina dětí na sobě měla dres Barcelony, ale i tak jsme byli velmi mile překvapeni. O něco méně milé překvapení bylo, že se tam nikde v okolí nedalo najíst. Jediná možnost bylo koupit si něco na zub v jednom z malinkých obchůdků po cestě k horkým pramenům. V jednom z nich nám dokonce zvládli i udělat přesolené instantní nudle s volím okem. Oběd hodný bohů.

Přejeli jsme most nad zelenavou říčkou, ze které stoupala pára, zaparkovali jsme motorky, vyndali plavky, seběhli o kus níž a objevili místo, o kterém nám Jirka vyprávěl. Stékaly se tam dvě říčky, jedna asi osmdesátistupňová a ta druhá tak dvaceti. Výsledná teplota byla parádní a dala se upravovat přecházením z jedné strany přírodního bazénku na druhou. Prostě taková přírodní sauna. Strávili jsme ve vodě spoustu času a když jsme odcházeli kompletně rozmočení, paní, která měla hned vedle svůj podnik, nás vyzvala, abychom se zapsali do její knížky. Nám ale bylo jasné, že se zapsáním přichází i poplatek a tak jsme ji uctivě poděkovali a odešli.

Úplně stejně jsme to udělali i v další tradiční vesničce, ze které jsme měli krásný výhled na okolní sopky a hory. I tady si po naší prohlídce slečna přišla pro podpis do knížky, který ani tady nedostala. Zmateně na nás koukala, jak jsme jí mávali na rozloučenou z rozjíždějících se motorek. Nic dalšího nás už nečekalo a dojeli jsme do nedalekého města Bajawa, kde jsme se ubytovali. Další ráno jsme chtěli dojet ještě k nedalekým barevným sopečným jezírkům, ale počasí nám nepřálo a nechtělo se nám brodit bahnem po uzoučkých cestičkách, které tam vedly. Rozhodli jsme se, že nám už stačilo a nekonečně klikatící se cestou jsme sjeli zpět do tepla, zpět do přístavu Aimere.

Měli jsme ještě spoustu zařizování s lodí, protože bylo potřeba vymyslet jídlo na dalších dvacet čtyři hodin. Zkoušeli jsme nakoupit si vločky a další západní vymoženosti, ale v téhle části Floresu se nedalo sehnat prakticky nic kromě sušenek. Měli tady ale pekárnu, kde dělali něco jako banánovou trubičku a koblihy, takže jsme si nakoupili do zásoby. K tomu jsme si v restauraci vzali každý dvě jídla s sebou do papíru a zbytek dne jsme strávili v hamakách. Když se začalo stmívat, zavěsili jsme si je do jednoho z opuštěných stánků obklopujících areál přístavu a uložili jsme se ke spánku. Potkali jsme i hlídače, který nás ujistil, že zítra loď pojede a tak se nám usínalo mnohem lehčeji.

Celková vzdálenost: 346.78 km
Celkem nastoupáno: 7464 m
Celkem naklesáno: -7506 m

Napsat komentář