Do Východního Timoru

Den 298 / 30. červen 2016

Ujeto: 26 593 km

Kupang – Dilí

Na horizontu nás očekával ostrov Timor na východě Indonésie – blíže k Austrálii už to nejde. Po skoro denní plavbě jsme se dostali na dohled přístavu a poslední zastávce před naším cílem. Na východní části ostrova se před několika sty lety rozprostírala portugalská kolonie, ze které skrze spoustu zvratů vznikl stát Východní Timor, do kterého jsme se potřebovali dostat a ze kterého jsme měli kontejnerem poslat motorky do Darwinu. Teď ale ještě bylo potřeba vyřešit vízum, aby nás vůbec pustili přes hranice.

 

Jakmile jsme se ubytovali a shodili jsme ze sebe naše motorkářské oblečky, skočili jsme si na ambasádu, kde nám kupodivu a v rozporu s našimi informacemi řekli, že vlastně žádné vízum do Východního Timoru nepotřebujeme a že můžeme klidně jet rovnou na hranice. Okey, nechtěli jsme se s nimi nijak hádat a tak jsme se vrátili zpět do našeho hotelíku a užili si poslední dva dny oddychu na indonéské straně ostrova. Levné a dobré jídlo v náhodných restauracích a na ulicích města bylo pro nás dostatečným rozloučením a po téměř dvou měsících v Indonésii, která se pro nás stala peklem a rájem zároveň, jsme se vydali na posledních pár set kilometrů cesty. Samozřejmě jsme vyjeli až někdy odpoledne, a tak jsme museli ještě naposled zakempovat mezi lopuchy v divočině Indonésie.

Dalšího dne už jsme měli před sebou už opravdu poslední zbytek cesty a za po pár hodinách jsme byli na hranici. Jakožto občané EU jsme dostali zadáčo víza na tři měsíce a to je super! Jakmile jsme vjeli do země samotné, bylo to ještě víc super, protože namísto pseudokamennoplechových domů, které lemují cesty Indonésie, jsme vjeli do pravěku. Vystřídaly je totiž dřevěné domky se slaměnou střechou a přístřešky před domem, kde se místní srocovali ve stínu během denního horka. Po zničené cestě plné metrových děr, která je jedinou pozemní spojnicí Východního Timoru s Indonésií, jsme pomalu pokračovali podél pobřeží. Zjistili jsme si, že nedaleko od nás je kemping, smrákalo se a tak jsme se rozhodli ho prubnout.

Už skoro za tmy jsme dorazili ke kempu, zaparkovali před ním motorky a šli se dovnitř zeptat, kolik nás tahle sranda bude stát. Všichni na nás nechápavě koukali. „Postavit si u nás vlastní stan? To ale nejde! Musíte si pronajmout náš stan, protože jinak byste museli sdílet záchod s někým jiným a to je nemyslitelné! A stan vás bude stát 1500 Kč na noc.“ Nevěřili jsme vlastním uším, odešli jamw z kempu a hned vedle něj postavili stan na kamenitou pláž. Zadarmo. Skočili jsme si ještě do vesnice nakoupit večeři a pozorovali jsme, že oproti Indonésii znatelně stouply ceny, ale jídlo zůstalo skoro stejné.

Dobré ráno nám popřál místní tulák se synem a po vločkové snídani jsme vyjeli na posledních padesát kilometrů dlouhou cestu do hlavního města – Dilí. Rozpadlou cestu nahradila nová čtyřproudovka, která ale stihla ještě před začátkem města zmizet. Uvítal nás „moderní“ obchoďák, pár monumentálních soch a hlavně šílenství tak typické pro všechna asijská velká města. Jen tady všichni jezdili nějak pomalu. Třicítkou jsme projížděli půlmiliónovým městem a zaparkovali hned vedle obchoďáku, kde nás čekala další velká nástraha – zjistit, kde se tady sakra ubytujeme.

To, že kempování u pláže stojí 1500 Kč na noc nebyla žádná náhoda. Ekonomika Východního Timoru je pokřivená spoustou lidí z organizace Spojených Národů, kteří tady působili od dob revoluce. Vytvořili v Dilí ekonomickou bublinu a přestože jich už většina odešla, ve městě stále není možné sehnat hotel za méně než 2500 Kč na noc. My naštěstí měli hrušku. Přesněji řečeno Jirku Hrušku, který nás zachraňoval už od Bali. Zařídil nám kontakt na Timorskou rodinu, která by nám mohla pomoci s ubytováním. Koupili jsme si SIMky a jako správné socky zjistili, jestli by se tady někde nedalo něco pronajmout na delší dobu. První rodina nám domluvila rande s jinou rodinou a my se setkali před kavárnou Gloria Jeans a domluvili se na dalším postupu. Vyhodí z jednoho pokoje své dva syny a místo nich nastěhují nás. Zadarmo.

Úplně jsme si nebyli jisti, co se vlastně děje. Přesunuli jsme motorky do dvoru domu, nastěhovali si věci do prázdného pokoje, odstranili posledních pár věcí kluků a večer jsme se přidali ke společné večeři, kterou pro nás připravili. Dostali jsme samozřejmě i Coca Colu a povídali jsme si s Rini a Antoniem o životě v jejich zemi. Byl to první ze čtrnácti večerů, které jsme společně strávili za jejich stolem. Samozřejmě jsme ale nebyli zváni jen na večeře, ale jedli jsme u nich i snídaně a obědy, vše zdarma, protože jsme přece hosté v jejich domě.

Antonio a jeho žena Rini byli velmi zajímavými lidmi. Zatímco Antonio se vypracoval na státního zástupce, Rini pracovala jako medička. Jejich kombinovaný příjem jen tak tak stačil na běh domácnosti v maličkém domě a tak si ještě přivydělávali obchodem a chovem bojových kohoutů. Ubytovávali v jejich domě zdarma dalších několik studentů, kteří se pak podíleli na práci a údržbě. My jsme se jim alespoň snažili dokupovat zásoby a jednou za týden uvařit něco českého – jmenovitě guláš a řízky. Když jsme se s nimi po dvou týdnech loučili, hrozně se nám omlouvali, že nám nemohli poskytnout takový standard, na jaký jsme určitě z Evropy zvyklí. Tahle země je prostě bláznivá.

Antonio s Rini se vydali za rodinou do Indonésie a my se přesunuli k další rodině, Rini a Marcelovi. Marcel pracoval ve vládě Timoru a tím pádem si mohla jejich rodina dovolit o kousek lepší dům a také jídlo, takže jsme se měli jako prasata v žitě. Strávili jsme s nimi, jejich třemi dětmi, služkou, kuchařkou a devadesátiletou babičkou téměř měsíc. Každý den nám vyvařovali a my se pak s pomocí místních dodávek přepravovali do náhodných kaváren, kde jsme využívali jejich zásuvky, pracovali a vydělávali na naše živobytí. Po večerech jsme se projížděli na skejtu podél nábřeží a sledovali omladinu jak hraje na plážích fotbal a snaží se bránit tomu, aby jim vlny ukradly míč.

Vyhýbali jsme se drahým restauracím, kde za pizzu chtěli okolo 300 korun. Jednou jsme si řekli, že se rozmazlíme a půjdeme si dát něco evropského, třeba hamburger. Opravdu jsme se snažili, ale ta cena byla tak směšná, že jsme ani jeden nebyli ochotni obětovat tolik peněz. Rozhodli jsme se, že musíme peníze utratit za zážitky a že pojedeme prozkoumat trochu téhle šílené země. Vydali jsme se objevovat vnitrozemí ostrova, o tom ale zase příště.

Total distance: 428.59 km
Total climbing: 5318 m
Total descent: -5313 m

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *