Národní Litchfield aneb pořádná australská koupačka

Den 382 / 23. září 2016

Darwin – Litchfield

Tři měsíce příprav byly za námi. Dva měsíce jsme se plácali v Timoru a připravovali motorky na převoz do Austrálie a pak nám trvalo další měsíc, než jsme je dostali z přístavu a připravili na cestu. Opravdu už bylo na čase vyrazit na cestu. Do konce australských víz zbývaly ještě nějaké dva měsíce, což by nám mělo dát dostatek času na to dojet na západ do Perthu. Odhadem by to mohlo vyjít na pět tisíc kilometrů a tak jsme doufali, že se nebudeme muset nikam zbytečně honit. Hlavní ale bylo, že už jsme konečně byli v sedlech, zabouchli za sebou bránu kempu, na nedaleké benzínce nabrali plné nádrže a vyrazili. Jednička, dvojka trojka a pak už jen známý řev motorů v neznámé zemi.

Domluvili jsme se s Mikaelem a Rebekkou, se kterými jsme se spřátelili při opravách motorek, že se potkáme v kempu u vodopádů Winga v národním parku Litchfield. Sto kilometrů jízdy, z čehož třicet po nezpevněné cestě, na kterou jsme se opravdu těšili. Hlavně jsme ale nevěděli, jak se naše zetky budou chovat na slavných vlnkovitých cestách, na kterých si už vylámali zuby motorkáři Trabantů. Sami jsme dlouho nechápali, z čeho ty blbé vlnky vlastně vznikají, ale po chvíli googlení jsme zjistili, že je to prostě z toho, že po prašných cestách jezdí auta. Kvůli točícím se kolům na silnici vznikají periodické sinusoidní svinstva způsobující odumírání předních končetin a odpružení motorek (hlavně Čezet).

Asi díky devatenáctkám kolům jsme to zvládali docela dobře a užívali jsme si výhledy na rudou, přašnou cestu před námi a buš všude okolo. Když jsme zmokli poprvé, byli jsme za chvilku suší, druhý déšť nás ale nemilosrdně promočil těsně před kempem a tak jsme dojeli docela rozmrzelí. Čekala nás ale horká káva a čaj od našich přátel. Když k tomu po chvíli nečekaně přijeli naši němečtí přátelé Olli a Coco spolu s Joshem, připadali jsme si už úplně jako doma, což ještě dokončilo večerní opékání a pivko u Micka a Becky, kteří nás navíc další den pozvali na projížďku jejich Toyotou Land Cruiser.

Chtěli jsme na cestu vedoucí na jih parku původně jet s našimi Zetkami, ale hodně brzy jsme zjistili, že by to úplně nefungovalo. Už prvním brodem bychom neměli šanci projet a tak jsme si užívali pohodlí auta a klimatizace. Skoro jako na safari v Africe jsme projížděli kolem třímetrových termitišť ke skrytým vodopádům plných koupacích děr a příležitostí k parádním skokům. Užili jsme si spoustu zábavy a ke konci dne jsme byli rádi, že už konečně jedeme zpátky do kempu.

Ráno jsme se sbalili a vyrazili zase o dům dál. Na cestu do Perthu jsme sice stále měli času habaděj, ale nechtěli jsme se zbytečně zdržovat na jednom místě déle, než bylo potřeba. Najeli jsme na další nezpevněnou cestu a zjistili jsme, že ta minulá byla jen slabý odvar. Motorky se na vlnkách občas už pořádně roztřásly a po chvíli to odnesl šroub držící přední světlo mé motorky. Ani Ivančina Číza na tom nebyla nejlíp a při nízkých otáčkách, kterými jsme se proklouzávali pískem se ji zanášela svíčka. Oba jsme motorky párkrát položili a Ivanka k tomu několikrát skončila ve stromech. S offroad rodinkou jsme se ještě naposled setkai v přírodním koupališti a pak se osamostatnili a vydali se na pětitisícový přejezd Austrálie do Perthu – teď už doopravdy. Bez přátel, jen my dva, naše motorky a spousta jídla, benzínu a vody. A pavouků, klokanů, krokodýlů a much.

Celková vzdálenost: 147.49 km
Celkem nastoupáno: 872 m
Celkem naklesáno: -845 m

Napsat komentář