Pod baobaby v Kununuřře

Den 387 / 28. září 2016

Kununurra

Přejeli jsme do Západní Austrálie a tím poslední hranici na naší trase. Uvítala nás změna času – posunuli jsme se o hodinu a půl. Jenže jsme si spíš pohoršili, protože ve státě Serverní Teritorium, ve kterém jsme dosud byli, jsme vstávali každé ráno v šest hodin, abychom stihli ještě navařit před východem slunce. Tady to znamenalo vstávat o půl páté a to prostě zní hrozně! Dnes jsme ale najednou získali čas na návštěvu jezera Argyle, protože obchody v nedalekém městě Kununurra najednou zavíraly o hodinu a půl později! 

Nepředbíhejme ale. Ještě jsme ani neodbočili k jezeru a musel jsem zapnout rezervu. Bylo mi jasné, že to bude zase těsné. Projížděli jsme údolím mezi úchvatnými skalami všech tvarů osvětlenými odpoledním sluncem, motorka se zakuckala a benzín mi došel asi 10 km před přehradou. Tohle jsme už ale měli taky naučené a tak jsme odpojili hadičku a začali s napouštěním kanystru z Ivančiny motorky, díky čemuž jsme alespoň měli trochu času na fotky. Přelili jsme asi půl litru a když jsme se pomaličku doplácali k jezeru, naštěstí nás uvítala v kempu mini benzínka, kterou nám na požádání paní manažerka odemkla a my se mohli jít koupat s klidem v duši a s prázdnou peněženkou, protože tady byl benzín skoro za dvojnásobnou cenu než v Darwinu – ale alespoň tam byla značka, že se omlouvají, ale prý je stojí hodně peněz ho tam dovážet. Sjeli jsme k jezeru a konečně se zchladili v průzračné vodě – hlavně jsme to stihli ještě před tím, než přijely dva autobusy turistů, kteří přišli objevovat jezero na palubě lodi. To je totiž typický australský způsob – tedy ještě krom vrtulníku. Nám musel stačit pohled z vyhlídky.

Abych nezapomněl, krom nákupů jsme taky potřebovali chvíli pracovat – asi bych měl popsat, jak jsme vlastně v Austrálii cestovali. Večer jsme si vždy našli kemp nějakých padesát kilometrů od města. Ráno, když ještě bylo relativně chladno, jsme dojeli do města, kde jsme si vydělali na následující dva dny vzdálenou prací přes internet, a pak se zase přesunuli na kemp třeba sto kilometrů směrem k Perthu. Tím pádem jsme se nezasekli na místě a zároveň jsme si nemuseli platit ubytování. Spolu s tím, že jsme si v Austrálii pořád vařili sami se naše výdaje snížily na absolutní minimum a paradoxně jsme tady utráceli méně než třeba v Indonésii. Tentokrát nám to ale úplně nevyšlo, protože knihovna, ve které jsme chtěli na internetu a s elektřinou strávit zbytek dne, nás uvítala zavřenými dveřmi. Ve středu prostě mají zavřeno. Vyrazili jsme tak rovnou za nákupy do supermarketu.

Tentokrát jsme se ale rozhodli udělat výjimku a nikam se na noc nepřesouvat – a protože Australané nás zatím nikdy nenechali ve štychu, ani teď jsme neskončili na chodníku. Poflakovali jsme se u motorek před nákupním střediskem a snažili se vymyslet, kde bychom mohli přečkat noc, protože v okolí nebyly žádné kempy zadarmo a čtyřicet dolarů se nám opravdu platit nechtělo. Pár chlapíků se nás přišlo zeptat, co to máme za motorky a tak a poslední z nich se zeptal na tu otázku, na kterou jsme celou dobu čekali: „Kde dnes budete spát?“ Vysvětlili jsme mu, že úplně nevíme a on nám doporučil místo hned vedle přehrady, kam jsme po nějakých patnácti minutách už za tmy (jak nám bylo také doporučeno) přijeli.

Jenže tu tmu nám trochu narušoval oheň. Vedle parkoviště, kde jsme chtěli kempovat, totiž zrovna probíhal jeden z tradičních stepních požárů a i když by nám asi bylo v noci pěkně teplo a nejspíš by na nás ani nic nespadlo, rozhodli jsme se pro jistotu najít místo, kde nám nebudou vedle stanu praskat rozpálené palmy. Naštěstí jsme hned za rohem našli příhodný baobab, pod kterým se náš stan skvěle vyjímal. Východ slunce tomu ještě přidal, ale pak přišly mouchy, které nám už tradičně kazily ranní probuzení. Vrátili jsme se do města, kde jsme dopoledne strávili na noteboocích v kavárně. Před odchodem si nás odchytila Sharon – místní farmářka, kterou strašně zajímaly naše motorky a opět neprozřetelně položila naši nejoblíbenjší otázku: „Kde tady vlastně přespáváte?“ následovanou „Nechcete přespat u mě na zahradě?“ No samozřejmě, že chtěli! Den volna navíc určitě přežijeme!

Se zapadajícím sluncem jsme se sprchovali ve venkovní koupelně plné obrazů a soch, poslouchali hejna kachen a papoušků Kakadu přilétajících z okolních skal. Stan jsme si postavili pod chlebovníkem, kousek od banánové plantáže a večer jsme se seznámili se Sheroniným synem Eliotem a jeho downovým syndromem. Ten nám vysvětlil, jak to tady všechno funguje, kam můžeme a kam nemůžeme chodit, připravil nám čaj a povyprávěl nám o tom, že je ve skutečnosti herec a špión. Strašně milý klučina. A tak jsme se rozhodli zůstat ještě jednu noc navíc a tím pádem se pipojit ke společné večeři se Sheron, jejím přítelem Philem a dalšíma dvěma obyvateli farmy, kteří o kus dále žili v karavanu. Ráno nás k tomu všemu pozvali na projížďku v kajacích po řece, kterou postupně zaplavovalo oranžovou září vycházející slunce. Všeho dobrého ale pomálu a tak jsme se zase sbalili, rozloučili se a vyrazili zase na západ.

Napsat komentář