Čáry na zemi

Opět jedeme busem, tentokrát už nejméně 10 hodin a teď popojíždíme v koloně. Spíše z další koloně, před chvílí jsme se vyhnuli vyvrácenému náklaďáku a kolik kolon jsme potkali předtím, to už nevím, protože jsem si užíval založeného spánku. Včerejší totiž nestál za moc – nějakým způsobem jsme se ocitli na párty u příležitosti návratu bratrance majitele našeho hotelu a po noční projížďce městě v bugině jsme skončili v klubu. A v klubu byl rum, který předznamenal celý zbytek našeho večera, nebo možná spíše rána. V hlavách nám stále duněl rytmus regetonu a při nastavování budíku se na mě usmálo číslo jen lehce převyšující 3 hodiny.

A ty uběhly velmi rychle a s nimi k nám přišla paní kocovina. S obtížemi jsme se vyhrabali z postelí a po chvíli nás vyzvednul taxík na letiště. No a není nic lepšího než, když je člověku blbě i při koukání se do prázdné zdi, vyrazit na leteckou prohlídku malou cesnou. Po asi třech minutách letu jsme všichni nezávisle na sobě zjistili, že před námi jsou sáčky na zvracení a my jsme tím pádem v naprostém bezpečí. To, že právě přelétáme nad mystickými ornamenty nikoho vlastně ani moc nezajímalo. Veškerého konverzace se upínaly k posteli a spánku. Celý zbytek dne již probíhal v režimu odpočinku a my nakonec zakotvili v bazénu jednoho místního luxusního hotelu.

Čáry

Mezitím jsem musel odložit na chvíli psaní, protože místní točité uličky mi nedělají zrovna nejlíp. A tak jsme si já i mé druhé já (původní obsah mého žaludku, který se už několik hodin povaluje v jistě příjemné společnosti uvnitř nádrže pod záchodem autobusu) užili trochu nerušené jízdy, nebo možná nerušeného závodění, neboť řidič se zřejmě také nechal inspirovat Dakarem a tak většinu zatáček projíždí za předjíždění a rychlostí okolo 100km za hodinu.

Právě jsme v devadesáti pěti km za hodinu minuli ceduli omezující rychlost na 35, velmi příjemné.
Je půl desáté a my už jsme úplně na salát. To, že jsme asi ve třech tisících metrech nad mořem by ještě nebyl takový problém, ale ty nekončící serpentíny, to už se vážně nedá. Jestli se do Cusca nedostaneme v brzkých hodinách tak na záchodě asi nechám i tu vodu co jsem teď vypil (mimochodem jsem si ji nebyl schopen koupit, protože kolega mě prostě ignoroval – Peter asi vypadá více jako indián a tak s nákupem neměl problém). Přestávka končí a my vyrážíme na další část houpavé cesty. Až budu příště zase tvrdit, že nepotřebuju kinedril, rozmluvte mi to prosím.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *