Trochu přeskakuju… potřebuju publikovat nějaké starší příspěvky…

Blíží se šest hodin večer a francouzský instruktor Hugo nám vysvětluje rozdíly mezi potápěním v noci a ve dne. Spolu s australankou Bron hltáme každou další informaci. Výstroj je nachystána, baterky taky a tak můžeme naskočit na korbu taxíku a vyrážíme na cestu k molu. Láhve s kyslíkem jsou už naložené a loď se vyplouvá na rozbouřené moře, zatím ale neprší.

Je potřeba si připravit výbavu, nasadit „křídla“ na bombu, vyzkoušet vzduch, tlak… loď se houpe ve vlnách a co chvíli nás osvěžuje sprcha mořské vody. Ještě jsme nikam nedojeli a mně už začíná být blbě. Loď se houpe čím dál víc a tak se oblíkáme do neoprenu a připravujeme se na ponor. Už jen pár posledních instrukcí, kapitán vypíná motory a všichni se připravují. Nasazuju na nohy ploutve, plavčík mi pomáhá stát a já si zapínám svítilnu. Jednu ruku na závaží, druhou na masku a třetí držet lampu. Z moře mizí poslední denní světlo a já dělám krok do prázdna – padám do teplé vody tropického moře a všude mě obalují bubliny. Nadýchávám se suchého vzduchu z láhve, nafoukávám si křídla a pomalu se posouvám k instruktorovi.

Dnes máme jen malou skupinku, i když to štěstí jsme měli vlastně i většinu kurzu – byli jsme dva začátečníci a instruktor, ideální sestava. Houpá to s nahoru a dolů a vlnami se probojováváme k bójce, vkládáme do úst náustek a dostáváme signál k sestupu. Vypouštím všechen vzduch z křídel a přes brýle se mi pomalu začíná přelévat rozbouřená hladina a všechno se konečně uklidňuje. Vyrovnávám tlak v hlavě, znovu opět a ještě jednou a pomalu klesám do hlubin. Oproti dni je zde mnohem klidněji, méně ryb, ale více ježků na dně. Co chvíli mě bolí dutiny v hlavě a tak se snažím vyrovnávat co nejčastěji, dokud nedorazíme ke dnu a tlak se neustálí. Svítilna mi pořád vynechává a tak s ni klepu o druhou ruku, což vždy funguje jen na pár vteřin – naštěstí se po chvíli umoudřuje a poskytuje mdlý nadhled nad okolí.

Snažím se co nejvíce uklidnit, plavu co nejpomaleji to jde a zpomaluju dech, abych neplýtval kyslíkem. Pomalu proplouváme korálovými útesy a pozorujeme ryby ukládající se ke spánku a ostatní tvory, kteří se zrovna probouzejí. Zhasínáme světla, abychom mohli vidět světélkující plankton, co chvíli připlouvá skupinka ryb a po dně se krom ježovek občas prochází krab poustevník ve svém vypůjčeném domově. Po několika desítkách minut se asi metrová barakuda, která nás celou dobu sleduje z povzdálí rozhodla proplout mezi námi a tak mám možnost si ji prohlédnout ze vzdálenosti bližší, než příjemné.

Máme za sebou asi hodinu ponoru a v bombách už nám pomalu dochází vzduch a tak pomalu postupujeme směrem k hladině, když se na nás najednou začíná něco sypat – sprcha tisíců medůzích vajíček, které na nás žene klesající proud. Blížíme se výše a za podivných zvuků v hlavě ze mě vychází nadbytečný tlak, až se opět vynořujeme nad hladinu, tedy než se přes nás převalí vlna – první z mnoha, než se dostaneme k lodi a pak zpět na pevninu…