Den 82
Vang Vieng -> Luang Prabang
Rozloučil jsem se se svým korejským hostinským, nasadil brýle, rukavice, helmu a naskočil na motorku. A začalo pršet – sundal jsem brýle, rukavice a helmu a šel jsem si sednout pod střechu. Naštěstí to byla jen krátká přestávka, takže jsem po chvíli mohl vyjet. Projel jsem první zatáčkou a uslyšel jsem vzadu ránu, zablokovalo se mi zadní kolo a smykem jsem zastavil u kraje silnice.
Podíval jsem se, co se to sakra stalo a zjistil, že se mi zadní brzda doslova roztrhala na kousky a tyč vedoucí k brzdovému pedálu se obtočila okolo osy. Povedlo se mi alespoň odblokovat kolo, abych
mohl pokračovat v jízdě k nejbližšímu servisu.
S nadávkami směrem k motorce jsem ji nechal v servisu a vydal se na procházku za účelem najít něco ke snídani. Asi vám nemusím vysvětlovat, že jsem nebyl zrovna v nejlepší náladě, ale když
mi do sluchátek začal hrát „Not Giving In“ (nevzdávám se) od Rudimental, kompletně to převrátilo mou náladu a se zapálením jsem začal svou tůru za citrónovými koláčky a pak s plnou krabičkou a mlíkem cestu zpět k servisu. Tam už samozřejmě měli vyměnu brzdy skoro hotovou, jen se zasekli na tyči od pedálu. Po asi hodince jsem mohl konečně pokračovat do Luang Prabang, městu na
seznamu UNESCO, plném chrámů a historických domků.
Vjel jsem do opravdových hor a začal si užívat horizontu, kde z oblak vystupovaly štíty hor obalené džunglí a kamenné prsty skal. Co chvíli jsem musel zastavit kvůli fotkám a když jsem vyjel na nejvýšší bod mé trasy, sednul jsem si na lavičku restaurace, kterou tam příhodně postavili a s parádním výhledem, kindlem a sušenkami si užíval přestávku. Pokračoval jsem dál, kde cestu lemovaly vysokohorské vesničky obklopující cestu s domky tyčícími se na kůlech nad srázy přímo za nimi. Párkrát jsem musel zastavit kvůli benzínu, protože benzínky tady moc neřešili a nechtělo se mi utrácet přemrštěné částky za benzín ve flaškách. A město už přece nemohlo být daleko.
Při prašném stoupání do kopce mě předjela skupinka na kroskách a tak jsem se rozhodl, že s novou brzdou se přece nenechám zahanbit. Šlapal jsem na to, co to dalo, ale bez třetí rychlosti jsem jen
tak tak zvládal neprodlužovat vzdálenost mezi mnou a mou kořistí. Nakonec jsem je potkal, když měli přestávku u kavárny a pobavili jsme se o vzájemných zkušenostech a příbězích. Luang Prabang už nebyl daleko a tak jsem vyrazil, abych si našel nějaké příjemné ubytování. V průvodci psali, že je všechno drahé, takže jsem očekával dlouhé hledání. To také přišlo, ale celkem bezdůvodně. V období dešťů všechny ceny krásně klesly a kdybych zkusil jeden z hotelů u řeky, zjistil bych, že i ty byly za pohodové peníze.
Nakonec jsem jen náhodně objevil příjemný hostel za pade na noc v noclehárně, což mi akorát vyhovovalo. Před spaním jsem si zajel na trh pro grilovanou rybu s lepivou rýží, kterou jsem si odvezl
pěkně na hostel a po vyhození kočky přes plot jsem si ji i pořádně užil. To už se vrátili ostatní baťůžkáři, kteří se rozplývali nad denním výletem k vodopádu, takže jsem se rozhodl, že následující den se přidám.
