Maďarské uprchlické historky

Když jsme první večer jeli okolo nádraží Budapešť Keleti, doufal jsem, že uvidím uprchlickou krizi na vlastní oči. Oni ale už všichni zdrhli do německa. Už chápu, že s nimi všichni mají takový problém, taky mi pomalu začíná lézt na nervy, jak přede mnou všichni utíkají. Ani další den nebyl pro má snažení o nic lepší. Ráno jsme si s Eni a Tibim skočili na kafčo a pak si užili na oběd ty nejlepší palačinky – od Eniiny mamči. Na výběr jsme měli asi z 50 různých příloh, ale nás dostaly višně s tvarohem posypané kakaem.

Palačinkové hody

Sbalili jsme si našich 73 švestek a s celou rodinou se vydali k motorkám, kde jsme opět strhli povyk. I slovenští rómové, pracující v Maďarsku jako řidiči, se nás ptali, kam jedeme. Rozloučili jsme se, udělali jsme 3217 fotek a vyrazili do Szegédu. Slyšel jsem, že tam už bych konečně nějaké uprchlíky mohl najít, i když jen za plotem. Cestou nám ale nepřálo počasí. Skočili jsme si koupit obaly na motorky a pokecali jsme si s majitelem obchodu, na který si vydělal fotografováním na zaoceánském parníku.

Rozloučení s Eni

Déšť místo toho aby přestával tak přidával na intenzitě a v Szegedu jsme si místo guláše museli dát čaj. Mimochodem Eni nám říkala, že si tam máme dát nějakou rybu, že Szegedínský guláš neexistuje. My si radši dali zadky na motorky a dojeli jsme až do „města cibule“ – Mako. Chtěli jsme zakempit v kempu ale s ohledem na počasí a ivančino prochlazení jsme si radši dali motel. A pořádně jsme si postěžovali, jak jsme rozmazlení. Další den ráno jsme se pěkně dle svých hodnot přestěhovali do stanu v přilehlém pohodičkovém kepmu s altánkem s výhledem na řeku.

Termální lázně

Šli jsme se vyhřát do místního termálního střediska. Strávili jsme příjemné dopoledne ve smradlavé vodě a pak se vydali na slavný cibulový festival. Bohužel jsme přišli moc brzo, takže se všechny stánky teprve rozjížděly a hlavně jsme byli na motorkách, takže jsme si nemohli dát ani Palinku. Chtěli jsme si další den na snídani udělat míchaná vajíčka a cibule by se nám hodila, tak jsme se zeptali, kolik stojí. A slečna nám řekla že nic, že ji máme jen tak. Dostali jsme od ní ještě další tři koštovací balení všemožných cibulí, vyfotil si nás místní dokumentarista a my vyrazili zpět do kempu odvézt motorky, abychom se mohli vrátit pěšky. Přišli jsme zase moc pozdě a krámky se už pomalu zavíraly. Naštěstí ten s pálenkou byl otevřený a tak jsme vybrali pár stovek z bankomatu a Ivanka vypalovala za poslechu místních kapel červa.

Ivanka s cibulí

Přespali jsme první noc ve staně, jupí. Ráno jsme si udělali vajíčka a vyložili se do altánku nad řeku. Konečně se spravilo počasí a dali jsme si trochu odpočinku. Postupně jsme všechno nabalili ale Ivance nebylo stále moc dobře a moc se na cestu netěšila. A tak jsem oželil „Szegedský“ plot a vzali jsme to kratší cestou, přes Rumunsko. Uprchlící vyhráli a krom jednoho černocha, který šel po krajnici (odolal jsem nutkání nahlásit jej policii) jsme ani jednoho neviděli. Celkově to považuji za velmi neúspěšnou návštěvu Maďarska s ohledem na okolnosti dnešní doby.

Total distance: 195.81 km
Total climbing: 2750 m
Total descent: -2772 m

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *