Konečně v Íránu

Ujeto: 6198 km

Opustili jsme Meghri a blížili jsme se i k opuštění Arménie. Doufali jsme, že všechnu zimu, déšť a mlhu necháme za sebou a jakmile projedeme do pouští Íránu, budeme se už jen pěkně ohřívat. Hranicí mezi Arménií a Íránem byla v téhle části řeka lemovaná pořádným plotem a ostnatým drátem, podél kterého jsme dojeli posledních pár kilometrů k hraničníu přechodu. Na arménské straně jsme zaplatili za to, že můžeme odjet ze země a za to, že za to můžeme zaplatit a konečně jsme se blížili k mostu do Íránu. Arménie nejspíš není taková špatná země, ale my v ní tak vymrzli a měli tolik problémů, že jsme litovali, že jsme tam vůbec jezdili.

Za íránskou hranicí

Uvítali nás vojáci v pouštních maskáčích a štulpnách až po uši. Zkontrolovali nám pasy a řekli nám, jako první z mnoha, „Welcome to Iran“ – vítejte v Íránu. Zaparkovali jsme o kousek dál a začali vyřizovat Karnet, který je při vjezdu do Íránu s vlastním vozidlem vyžadován. Než se všechno vypsalo, uběhlo pár hodin a několikrát nás ujistili, že jsme opravdu vítáni. Hlavně jsme ale nemuseli za nic platit a nic vypisovat, všechno si vyřídili sami. Jen nás občas poslali něco oskenovat, za což jsme už byli připraveni zaplatit, ale ani tady po nás nic nechtěli. Jaká to změna oproti arménským úřadům.

Íránská benzínka

Nakonec nám celý přechod trval okolo pěti hodin,ale úspěšně jsme vstoupili do země, ve které jsme měli být už nejméně týden. Věděli jsme, že zpoždění, které jsme nabrali v důsledku našeho rozhodnutí vzít to přes Gruzii a Arménii, nás bude stát hodně sil. Neměli jsme žádný benzín, protože jsme chtěli raději nabrat za levno v Íránu. 170 kilometrů íránských hor, které jsme museli po cestě do Tabrízu překonat, možná bylo bohaté na ropu, ale určitě ne na benzínky. Vzali jsme to radši podél hranice k prvnímu městečku a když jsme benzínku nepotkali, zeptali jsme se místních. Odkázali nás na obchůdek, který měl zrovna na starosti klučina, a kde byly kanystry plné červené tekutiny. Zaplatili jsme si 15 korun za litr (bez znalosti správné ceny), kluci nám přes trychtýř naplnili naše věčně prázdné nádrže a jako bonus nám dali dvě čerstvě utrhnutá granátová jablka.

Tarzamské ovce

První věc, které jsme si při cestování Íránem všimli, byla kvalita cest, která byla nesrovnatelně lepší, než v Arménii. Ano, jsem si vědom, že si na ni pořád stěžuju. Byli jsme schopni jet rychle bez toho, že bychom se museli bát nějaké díry. Díky tomu nám ani tak moc nevadilo, když se zešeřilo a pomalu jsme pokračovali vstříc Tabrízu. Vjeli jsme na pláně plné pastevců a občas jsme museli hodně šlápnout na brzdy, když se před námi ze tmy vynořilo stádo ovcí a koz. A pak se ozvala rána z motoru, něco zašramotilo a přestala mi fungovat spojka. Následován Ivankou jsem opatrně dojel k obchůdku, odstavili jsme motorky a začali řešit co dál.

Štamgasti

Nechtěli jsme nic rozebírat takhle za tmy, ale místní pánové nám řekli, že tady žádný hotel není, a tak nám nic jiného nezbylo. Odemkl jsem kufr, že začnu vyndávat nářadí, ale obchodník za mnou přišel a vysvětlil mi, že dnes nemám nic opravovat, že si motorky necháme tady, přespíme u nich doma a zítra to vyřešíme. Proti tomu jsme vskutku nemohli nic namítat. Chtěli jsme si ještě koupit něco k večeři, ale i to nám bylo zatrhnuto, protože zřejmě večeře bude připravena.

Obchodníkův dům

S taškami s oblečením v rukou a foťáky přes rameno jsme v motorkářském oblečení následovali otce a syna, majitele obchodu, skrze noční rozbahněné uličky vesničky. Jsem si jist, že velká část toho, po čem jsme chodili, byla ovčí lejna. Díky dešťům ale bylo vše krásně promíchané a tím pádem nerozpoznatelné. Občas jsme museli chvíli čekat, až pastevci zaženou své stádo správným směrem a postupně jsme se proklouzali až k domečku z nepálených cihel pospojovaných blátem. Zvenku vskutku nevypadal nic moc a všudepřítomný ovčí odér atmosféře ještě přidával.

Čaj na koberci

Vstoupili jsme na zastřešený dvůr, zuli zahovněné boty a za dveřmi nás čekala vyhřátá místnost s bílými zdmi, stropem vyztuženým dřevěnými kmeny a podlahou pokrytou koberci. V řadě stály ženy všeho věku zahalené do šátků. Jeden podaly i Ivance, aby se pořádně schovala. Ukázali nám, že si máme sednout k peci, abychom se zahřáli. Jedna z mladých žen přinesla tácek s hrníčky s čajem, zatímco muži si posedali okolo nás. Chtěli jsme ze sebe dostat motorkářské oblečení a tak nás přes dvůr poslali do podobné místnosti na druhé straně, kde jsme měli chvíli soukromí. Když jsme se vrátili, měly před sebou ženy kupu placatých chlebů, kterou postupně předávaly na novou hromádku a kropily. Celé se to pak zabalilo a nechalo chvíli provlhnout.

Chéb, sýr a vývar

Moc jsme si nepopovídali, ale postupně jsme se naučili, jak se řekne „ano“ a „ne“, což bereme jako maximální úspěch. Bohužel to nebylo persky, ale v Azari turečtině, protože v téhle části Íránu žijí turci se speciálním nářečím. Nakonec nás v místnosti bylo asi deset – děda s babičkou a dvě rodiny s dětmi v různém věku, nejmladšímu mohlo být okolo deseti. Po chvíli se začala podávat večeře. Na koberec se rozložila plachta a každý dostal misku s vývarem, do kterého jsme si dle příkladu ostatních namočili chleba a udělali si chlebovo-vývarovou kaši. Hlavní jídlo byly ovčí kosti s cizrnou (Dizi), takže Ivanka měla své jídlo poněkud zkomplikováno. Byl naštěstí dostupný i sýr, který se u ní setkal s mnohem lepším přijetím. Jako desert se podával včelí plást, ze kterého jsme postupně odkrojovali, jak říkala Ivanka, mrtvé včely.

Včelí plást s chlebem

Všechno se sbalilo, podal se další chod čaje a pak nás přemístili do druhé místnosti, kde nám mezitím zatopili a připravili luxusní ubytování jako z pohádky. Kulaté polštáře pod hlavu, navrstvené koberce a tenké matrace jako postel a několik přikrývek, abychom v noci nezmrzli. Nechápali jsme, že se o nás takhle luxusně starají, ale vůbec jsme si nestěžovali. Skočili jsme si ještě přes dvorek na latrínu a pak hurá do hajan.

Ivanka v našem příbytku

Než jsme se stihli vzbudit, už na nás klepali, že je připravená snídaně. Určitě se smáli, že turisti strašně vyspávají. Když jsme přišli do druhé místnosti, bylo už vše připravené k jídlu, ke kterému byl sýr, chléb a med ze včerejška. Nic nepřišlo na zmar. Když jsme se po snídani loučili, chtěli jsme si je ještě vyfotit, ale někteří členové rodiny se zřejmě styděli a tak se buď zdrželi, nebo alespoň koukali někam po ptákách.

Obchodníkova rodina

Prošli jsme zpět k obchůdku a započali opravy. Když jsme sundali kryt motoru, zjistili jsme, že se šrouby, držící pružiny spojky, uvolnily a vybrousily krásné drážky do krytu. Jeden z nich to už nevydržel a utrhl se úplně i s závitem. S ohledem na podmínky jsme se rozhodli, že to hold bude muset spojka přežít s pěti šrouby. Nějak jsme to ošmelili, zadělali, zavřeli a zjistili, že jsme zapomněli dát dovnitř jednu součástku. Takže jsme to zase celé rozebrali a tentokrát už správně poskládali. Vnukovi obchodníka jsme předali mnohobarevnou pastelku Koh-i-noor, které s sebou vláčíme pro tyhle příležitosti, jako výslužku na cestu jsme přebrali chleba se sýrem a tentokrát už opravdu vyrazili do Tabrízu.

Oprava motorky s čumily

Bylo fajn být zase schopen řadit. Sjeli jme z hor do nížin a po nějakých padesáti kilometrech se napojili na dálnici, bohužel ale ve špatném směru. Stačilo se otočit, řekl by si každý řidič, jenže jak to tak vypadalo, nejbližší místo k otočení bylo vzdálené asi dvacet kilometrů. A těch dvacet kilometrů jsme si moc neužili. Zase platilo pravidlo že se zlepšující se cestou se zrychluje doprava a tady byly cesty opravdu velmi dobré, určitě lepší než česká D1. Takže šílená doprava plná přeložených kamiónů nebyla nic, v čem by se chtěl pohybovat průměrný řidič motocyklu pohybujícího se maximálně rychlostí šedesáti kilometrů v hodině. Naštěstí jsme to přežili, otočku jsme našli a do Tabrízu také dorazili.

Spojka o pěti šroubech

První hotel, kde jsme se chtěli ubytovat, byl bohužel poněkud nad naše cenové možnosti. Chtěli jsme se aspoň najíst a odlehčit, takže jsme se vydali na obhlídku. Místo výše zmíněného jsme našli obchod s nářadím, který se nám hodil, protože jsme potřebovali koupit větší závitník pro můj zadní blatník. Než jsme se zmohli na slovo, dostali jsme do rukou čaj a po chvíli přispěchal pán, který nás viděl na ulici, a chtěli si s námi chvíli povídat. Pomohl nám s nákupem a odvedl nás ke svému bratrovi, který prodával o kus dál pracovní oděvy a pomůcky. Popovídali jsme si co a jak, dostali jsme další čaj, nabídli nám, jestli nechceme naše špinavé motorkářské oblečení vyměnit za nové, což jsme samozřejmě odmítli, a ukázali nám, kde bychom se mohli najíst.

Sýry na trhu

Popojeli jsme na motorkách a skočili do kebabového obchodu. Uvítal nás student angličtiny, Ivanka dostala salát a já kebab – typická situace. Klučina nám pustil k jídlu film ze svého telefonu a pak zjišťoval, co si myslíme o tom, že by si chtěl ve Švédsku otevřít obchod s kebabem. Snažili jsme se mu lehce naznačit, že by nebyl úplně první s tímto nápadem, ale moc to nepobíral. Když jsme chtěli nakonec zaplatit, dal nám ještě slevu a my se už opravdu nestačili divit, co se to v této zvláštní zemi všechno děje.

Obchod s koberci v opuštěném bazaaru

Aspoň, že v ubytovacím businessu bylo vše při starém a smlouvání bylo stále nekompromisní. Vybrali jsme si ale pension s parkováním, abychom mohli pořádně vyřešit mou spojku a vyrazili prozkoumávat největší zastřešený bazaar, který byl v době naší návštěvy prakticky opuštěný.

Total distance: 179.66 km
Total climbing: 5498 m
Total descent: -4632 m

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *