Den 125 / 9. ledna 2016

Ujeto: 12 903 km

Co s námi? V Nepále je strašně drahý benzín, ale pohodová doprava (většinou). V nádržích máme dohromady tak pět litrů a v kanystrech další dva. Spolu s jedním litrem, který jsme sehnali, nám to vystačí tak na sto kilometrů. Mohli bychom jet středem země, což by bylo strašně pěkné, ale trvalo by to věky a nejspíš bychom nesehnali benzín, nebo ne za tolik, kolik jsme ochotni zaplatit. A nebo můžeme jet jihem, kde by benzín neměl být problém, ale pojedeme nudnými cestami a ještě nás nejspíš zase zastihne smog. A nebo se na to můžeme vykašlat úplně a můžeme přejet zpět do Indie hned pod Káthmándú, to se nám ale moc nechtělo.

Rozhodli jsme se jet jihem s přestávkou ve městě Janakpur. Dvě stě kilometrů a v nejhorším případě dvacet litrů spáleného benzínu, takže jsme potřebovali sehnat alespoň dalších patnáct, abychom nezůstali někde v polích. Mezi Káthmándú a Janakpurem toho moc nebylo. Odjeli jsme z hostelu, projeli jsme centrem a napojili jsme se na výpadovku na východ, kterou tady postavili Japonci a tím pádem to byla první použitelná cesta, po které jsme v Nepále jeli. Když jsme vjeli do trochu odlehlejších částí města, sjeli jsme k obchůdkům u cesty a začali shánět. V lékárně benzín neměli, ale poslali mě do prvního patra, kde paní prodávala moto doplňky. Zavolala kamarádovi a ten za chvíli přinesl pět litrů benzínu po tři sta padesáti rupiích (90 Kč) za litr. Takovou cenu jsme si sice nepředstavovali, ale nemohli jsme si vybírat. Posunuli jsme se o pár kilometrů dál, kde jsme zastavili u opravárny motorek, kde jsme nepochodili. O kus dál ale byl náklaďákoservis, odkud nás zavedli do copy centra, ve kterém měli za kopírkou schovaných deset litrů benzínu v PET lahvích. Mohli jsme si ale vzít jen devět a když jsme si to přeměřili, bylo to jen osm a kousek, ale stálo to jen tři sta rupií (70 Kč) za litr a to bylo supr. Tedy na místní poměry.

To už by mělo na dojetí stačit a ztratili jsme už dost času, takže jsme vyrazili na cestu. Projížděli jsme úbočí hor posetých nekonečnými terasami polí a kvalitní cesta stále nekončila. Jen moje motorka moc netáhla, což bylo dost možná nějakým namíchaným benzínem. Všechno jsem ale nějak vyjel a když jsme přestali stoupat, jel jsem už zase normální rychlostí. Postupně jsme klesali, až jsme začali následovat řeku a dál si užívat cestu. Jen Ivanka si ji moc neužívala, protože na ní dolehla rýmečka a tak jsme si dali přestávku na oběd a čaj. Dostali jsme typickou místní stravu – tác s rýží, čočkou, špenátem a bramborami. Nejlepší je, že máte přídavky zadarmo. Pořád za vámi chodí a ptají se, jestli chcete ještě něco navíc.

Pokračovali jsme údolím řeky a mysleli jsme si, že bychom mohli dojet relativně rozumně, ideálně okolo šesté hodiny. Kochal jsem se výhledy, klopil jsem si zatáčky, když mi Ivanka zmizela ze zpětného zrcátka. Zajel jsem ji vyzvednout a zjistil, že její blatník už zase dostal úsměv od ucha k uchu. Na krajích sice ještě trochu držel, ale vypadalo to s ním opravdu zle. Nezbývalo nám, než pokračovat takhle. Cesta se začala zvedat a já při jízdě přemýšlel, co s blatníkem uděláme. Jeli jsme už zase pěkně na jedničku a vystoupali jsme si nekonečnými mlžnými horami skoro kilometr, než jsme zastavili a začali řešit blatník.

Vyndali jsme z kufrů náhradní kurtny, zapřáhli je o stojan na kufry a přitáhli o rám. Vypadalo to docela stabilně, nebo alespoň tak, aby nás to odvezlo zbývajících padesát kilometrů. Jenže při sjezdu Ivanka potkala pár děr a tak jsme museli za chvíli zastavovat a dotáhnout to znovu, tentokrát pořádně. To už vypadalo opravdu stabilně a skrz džungli jsme vyjeli zpět na indickou placku a tím pádem zpět do smogu, od kterého nás v předchozích dnech odstiňovalo pohoří, které jsme před chvíli přejeli. Setmělo se a my přemýšleli, co s námi dál.

Mohli jsme jet do Janakpuru, ale byla by to zacházka sedmdesát kilometrů a nechtěli jsme zase platit další peníze za drahý benzín. I když tady v nížinách už šel sehnat na stánku z PET láhve za nějakých čtyřicet korun za litr, chtěli jsme už radši mít tyhle problémy za sebou. Rozhodli jsme se ulehčit si situaci a vyrazit přímo na východ k hranici s Indií. První hotel, na který jsme narazili, jsme odmítli, protože neměli horkou vodu a to bylo něco, bez čeho jsme se nechtěli po týdnu bez sprchy obejít. A taky cena nám přišla dost přemrštěná, na to v jaké dupě jsme byli.

Jenže další hotel nepřicházel a nakonec jsme ujeli v noci asi čtyřicet kilometrů, než jsme dojeli do Mirchaiye a tam našli hotel. Na dveřích byly otisky rukou, záchody byly posrané skoro až po prkýnko a koupelny byly celé červené od „železité vody“. Neměli jsme už ale sílu nikam pokračovat a nakonec jsme se dohodli na sedmi stovkách rupií (175 Kč) za noc, i když jsme museli jít až k motorkám, aby na tuhle cenu majitel přistoupil. Myslel si ale, že si u nich dáme večeři, ale to bylo od něj pěkně bláhové. Obzvlášť, když kuchyně byla otevřená a my mohli vidět, že ani tam hygiena nebyla známým pojmem.

Když jsme chtěli jít ven, řekli nám, že prý tam není bezpečno, ale máme silné podezření, že prostě chtěli, abychom se u nich najedli. Zašli jsme za roh, kde jsme si dali klasický rýžový talíř s čajem a popovídali jsme si se synem majitelky, který se nás při obchodu zeptal, jestli by se s námi mohl ještě vyfotit. Vytáhl telefon, který byl o dost lepší, než můj, nebo Ivančin, a uprostřed polorozpadlé dřevěné chýše si s námi dal luxusní selfie. I když jsem zvyklý, že hodnoty místních jsou velmi zvláštní, stejně si nezvyknu na tu nejchudší část obyvatelstva utrácející jejich peníze za telefony, které jsou jim z mého pohledu vlastně úplně k ničemu.

Ráno jsme vyvezli motorky z parkoviště uvnitř hotelu, skočili si na snídani a vyjeli najít místo, kde by nám mohli přivařit blatník. Potřebovali jsme zase najít plynového svářeče, který byl až na samém okraji města a museli jsme se ptát asi desetkrát, než nás k němu někdo navedl. Nakonec to byla opravna traktorů, která byla naštěstí otevřená i v neděli (vůbec jsme si neuvědomili, co je vlastně za den). Jen místo pěti zaměstnanců tam byl jen jeden a ten nevěděl, co dřív. Protože jsme ale cizinci, dostali jsme samozřejmě přednost. Rozebrali jsme červenou Zetku a vyndali zbytek blatníku. Nejdřív jsme nechali obě části přivařit k sobě a pak jsem panu svářeči postupně ukazoval, kde všude bychom to chtěli vyztužit. Původní cena pět set rupií tím sice narostla, ale nechtěli jsme už nic riskovat. Blatník sice vypadal příšerně, ale jestli i tohle praskne, tak už opravdu nevím.

Než jsme všechno zpátky namontovali na motorku, byla velká část dne za námi a hlavně jsme už měli pořádný hlad. A taky jsme všeho měli celkem po krk. Ivanka byla pořád nachlazená a tak se nám vůbec nechtělo nikam spěchat. V blízké vesničce jsme si skočili do restaurace na oběd (kupodivu opět rýžový talíř), pořádně si nechali přidat a zapili to čajem. I když jsou všude jídla stejná, nestihla se nám naštěstí přejíst. Asi díky tomu, že je na každém místě vaří trochu jinak. Naskočili jsme zase na motorky, ale ujeli jsme jen kousek do Itahari, kde jsme si ještě za světla našli hotel a Ivanka strávila zbytek dne odpočinkem v posteli, zatímco jsem jí chodil do města kupovat jídlo a ovoce. Obzvláště smaženou bramborovou hmotu za pět rupií, čerstvě z pánve. Super chutná věc.

Zbylých sto kilometrů jsme další den rychle nechali za sebou a kolem poledne jsme dojeli do nepálského hraničního města Kakarbhitta, kde jsme chtěli vyměnit zbylé nepálské peníze a dát si oběd. Všechno tady ale působilo tak nějak podivně. Nejdřív jsme nemohli najít nic rozumného, kde bychom se mohli najíst. Když jsme si objednali knedlíky momo, chlapík šel k těstu a začal z něj hňácat kuličky na přípravu. Říkali jsme si, jestli si z nás dělá srandu. Všude, kde jsme zatím byli, měli vždycky už jídlo dávno uvařené a jen průběžně ho přihřívali v parních hrncích. Tady ale ne.

Když nám to nešlo s jídlem, rozhodli jsme se nejdříve si vyměnit peníze. Došli jsme do směnárny, dali jsme jim nepálské rupie a dostali jsme indické. Když jsme si ale spočítali kurz, vycházel pro nás opravdu hodně špatně, tak jsme jim dali rupie zpět, jenže oni nám to zase proměnili na nepálské pod kurzem. Seřval jsem je, jestli to myslí vážně, ale zřejmě se mezi sebou nepochopili a byla to jen chyba. Docela nás tím ale vytočili. Problém nastal, když nám pak nikde jinde nebyli ochotni nepálské rupie vyměnit. Směnáren bylo všude milión, ale nikdo nic neměnil. Nevěděli jsme, jestli to není nějak spojené s blokací Nepálu. Do směnárny, ve které jsme si to už jednou rozmysleli, jsme se ale samozřejmě vrátit nemohli. Naštěstí jsme našli další, která nám peníze vyměnila prakticky se stejným kurzem jako ta první, jen o půl hodinu později. Našli jsme i místo, kde už měli připravené vegetariánské momo knedlíčky a tím jsme konečně ukončili náš pobyt v tomhle pekelném hraničním městečku a mohli jsme pokračovat k hranici s Indií.

Všechno by probíhalo plynule, kdybychom nepřehlédli nepálskou celnici. Byla tam jen malá cedulka u cesty a tak jsme si jí samozřejmě nevšimli a projeli jsme kolem. Dorazili jsme na tu indickou a ptali jsme se, kde sakra se máme odhlásit z Nepálu. Ukázali nám směrem zpět přes most, kterým jsme se před chvílí prokličkovali okolo náklaďáků, koní a prodejců benzínu, pro který si sem zřejmě ve velkém Nepálci jezdili. Když jsme se vrátili na nepálskou celnici, všechno proběhlo v pohodě, zapsali nám odjezd do pasu a do karnetu a mohli jsme si most přejet už potřetí. Na indické části nás trochu otravovali s kopií pasu, pro kterou jsem musel jít někam do polí do odlehlé zelené chaloupky s kopírkou, ale taky jsme to zvládli. Byli jsme zase v Indii a čekaly nás tam další tři týdny. Doufali jsme, že tato zkušenost bude lepší, než ta ze západní části země.