Den 219 / 12. duben 2016

Ujeto: 20 668 km

Thale Ban – Tanah Rata

Probudili jsme se ve stanu pod přístřeškem ve thajském národním parku Thale Ban. Za námi byly skoro dva měsíce v Thajsku. Už od Indie jsme se těšili, že si tam odpočineme a docela se nám to podařilo. Úvodní trable v horách okolo Chiang Mai jsme překonali, v Bangkoku jsme opravili pár technických problémů a povedlo se nám vydělat trochu peněz na naši cestu. Dali jsme si i cestu po ostrovech a setkali se se spoustou přátel. Samozřejmě jsme toho dost nestihli, ale na to už jsme si zvykli. Už nějakou dobu jsme ale měli pocit, že se zase chceme pohnout, že už dlouho sedíme na zadku a do Austrálie je ještě cesta dlouhá. Ještě nám zbývaly tři země a taky první opravdový trajekt – z Malajsie do Indonésie na ne úplně legální lodi.

Bylo zvláštní, že jsme sice byli v národním parku, ale ten sestával jen z jednoho jezírka a jedné cestičky skrz džungli. My ale stejně měli dost práce a tak nám to vlastně stačilo. Další den jsme ráno dojeli posledních pár kilometrů k hranici a začali s přechodem. Potkali jsme stádo sporťáků směřujících do Phuketu na oslavu nového roku, pokochali jsme se všemi těmi Lamby a Ferrari a rozešli se k hraniční budce. Thajská strana byla za chvíli, malajské pasy za pět minut a pak nás usadili k televizi s ukázkami z Malajsie, zatímco nám vyplňovali karnety. Za půl hodiny nebylo co řešit a my si mohli odškrtnout další zemi. Cameron Highlands od nás byly skoro pět set kilometrů a nám bylo jasné, že první den to nezvládneme, ale času jsme měli spoustu.

První den jsme na to šlápli a skrz nekonečné plantáže olejové palmy jsme projížděli mezi nečekanými semafory. Nezáleželo, v jak moc velké prdeli jsme byli, semafor nás mohl na minutu zastavit kdekoliv. V tomhle nám Malajsie trochu lezla na nervy, ale díky tomu, že cesty byly super pěkné a prakticky prázdné, se nám podařilo první den za sebou nechat nějaké tři stovky kilometrů. Přijeli jsme do oblasti, kde byla spousta značek na turistické atrakce, tak jsme k jedné z nich zkusili zajet a najít místo na stan. Jenže všude byly jen domečky. Raději jsme se vrátili na hlavní cestu a o kus dál našli odpočívadlo, kde jsme se zastavili na čaj. Oba nás nezávisle napadlo, že bychom tam mohli přespat. Paní za barem se na náš nápad moc netvářila a ptala se, jestli jakože ráno odjedeme. Řekli jsme ji, že samozřejmě, že ráno pojedeme dál. A proto se nás na to před koncem dne zeptala ještě pětkrát.

Našli jsme si kus trávy bez odpadků a uložili se ke spánku. Ráno jsme stihli ještě základní údržbu a pokračovali jsme ke známé „hill station“ – stanici v kopcích, kterou tady kdysi založili Angličané, aby se měli kde zchladit v parném malajském počasí. A co mají Angličané rádi? Přece čaj! Pro nás ale byla základní informace, že tam jsou kopce a že tam pro nás bude pořádné stoupání. Než jsme se k němu dopracovali, zastavila nás policie. Chtěli po nás dvě věci: mezinárodní řidičský průkaz, u kterého jim vůbec nevadilo, že už byl pár let prošlý, a hlavně selfie. Ani jim to nepřišlo nijak divné a byli z nás hrozně nadšení. Klasická Asie. Jak pak máme mít k policajtům respekt, když jediné co po nás reálně chtějí, jsou fotky?

Jeli jsme po cestě číslo jedna, všude byla spousta aut a po asi sedmdesáti kilometrech přišla naše odbočka do hor. Docela jsme se jí báli, protože jsme věděli, že musíme vystoupat skoro dva kilometry. Čízy nás ale překvapily a zvládly to skoro celé na dvojku. Jenže místo čajovníků nás uvítaly nekonečné skleníky se zeleninou. A mezi nimi byla ta nejdůležitější věc – benzínka. S plnou nádrží jsme sjeli do blízkého městečka a po sjezdu přišlo další stoupání, které jsme už ale opravdu nezvládli a museli motorky na hodinku odstavit, zatímco my jsme si dali něco k pití a zakousnutí. Za dalším kopcem přišly konečně čajovníky a vesnička Tanah Rata, ve které měl být za golfovým hřištěm státní kemping. Nebyli bychom to my, kdybychom si hřiště nemuseli objet dvakrát, než jsme kemping našli.

Uvítalo nás pár teras, několik málo stanů a les hned za humny. Setkali jsme se s dvěma francouzskými cyklisty, kteří byli na cestě po Malajsii a se kterými jsme se dohodli na společném postupu v prozkoumávání okolní džungle. Krom Francouzů v kempu byla ještě thajská rodinka, která nás občas zvala na snídaně a na dvě noci se k našemu zděšení zastavil i malajský školní výlet. Naštěstí byli po celodenním chození zničení a tím pádem nedělali moc rámusu přes den a hlavně ani v noci. Celkově jsme v Cameron Highlands strávili čtyři celé dny:

Den první jsme s Francouzi vyrazili do džungle. Po zkušenostech z Thajska, kde se bez průvodce člověk skoro nepohne, jsme tady byli hrozně mile překvapeni. V obchůdcích se daly koupit mapky a všude byly značky. Jedna z cest vyrážela přímo z našeho kempu a tak jsme ji neváhali využít. Cesta byla občas trochu příkřejší a mokřejší, ale žádný velký problém to nebyl, skoro jako v Českých luzích a hájích – kdyby tam stromy trochu zhoustly a porostly mechem. Jediný problém byl, že jsme si s sebou nevzali moc vody a tak jsme doufali, že se z džungle zase rychle dostaneme. Všechno ale samozřejmě dopadlo dobře, udělali jsme si kolečko kolem čajových plantáží a den zakončili první ze série slavných grilování spojených s popíjením co nejlevnějšího alkoholu.

Druhý den jsme opět strávili s francouzským párem a tentokrát vyrazili stopem na pořádné čajové plantáže, kvůli kterých jsme sem vlastně jeli. Stopování tady není žádný problém ani ve čtyřech, protože v Malajsii, podobně jako v Thajsku, jezdí spousta otevřených pickupů, které nemají problémy vzít ani skupinku smrdících cizinců. K příjezdové cestě k plantážím firmy Boh jsme se dostali jednoduše, na ní už to šlo trochu hůře, ale zvládli jsme to až k továrně samotné a hlavně k jejich čajovně, kde jsme přečkali déšť a užili si pár doušků místního nevýrazného čaje. On totiž ten krásný plochý tvar čajovníků v této oblasti není jen tak. Na rozdíl od Srí Lanky nebo Indie tady nesbírají lístky ručně, ale používají na to stroje, které vůbec neřeší, jak krásný lísteček je. Hlavně vše zastřihují do rovna a tím tvoří tuhle krásnou podívanou. Večer jsme si nedovolili vynechat grilování.

Třetí den bylo hnusně a strávili jsme ho odpočinkově. Vydali jsme se do centra města a do kavárny Lord’s café, kde ve jménu boha dělali ty nejlepší jahodové čízkejky na světě. K těm jsme dokoupili spoustu dalších sladkých a slaných pokrmů, prokládali jsme to kávou a čajem a odcházeli jsme nad míru spokojeni. Vrátili jsme se zpět do kempu, kde rodinka čínských Malajžanů, kterým jsme už pomáhali stavět stan, zkoušela své štěstí se zakládáním táboráku. Ani v tomto případě se jim moc nedařilo, což bylo možná způsobeno neuvěřitelnou opatrností a rukavicemi, které používali ve všech případech, kdy se dotýkali čehokoliv přírodního. Ani tento den jsme nemohli grilování vynechat a dali jsme si batáty s kuřetem a pořádně jsme to zapili, protože to byla naše rozlučková noc, další ráno nás Francouzi opustili.

Čtvrtý den by teoreticky byl ve znamení samoty, ale to by nemohli přijet naši oblíbení Litvané, které jsme opět shodou náhod potkali. Domluvili jsme se, že spolu půjdeme na výšlap na nedaleký kopec. Při stoupání kořenovými systémy a bahnem jsme si vyposlechli spoustu zajímavých historek o jejich cestování po Thajsku a dnech strávených na lůžku s horečkou Denge. Tou dobou na všech stromech okolo nás rostly pavučiny, mechy, lišejníky i orchideje, přes které jsme se nakonec probojovali k dalším čajovníkovým plantážím, ve kterých jsme se na pár hodin ztratili. Přežvýkávali jsme čajové lístky a rukami hladili vrcholky keřů, zatímco jsme hledali, kudy bychom se odsud mohli vymotat. Po návratu do města jsme se rozloučili. Tentokrát již nadobro.

Karinu a Harijse jejich cesta odvedla dále na východ směrem k Filipínám a Rusku. Tím jsme přišli o jediné dlouhodobé přátelé, které jsme po cestě potkávali a tak jsme museli trochu zamáčknout slzu. Naštěstí jsme ale neměli dlouho zůstat úplně sami, protože už v Kuala Lumpuru na nás čekala moje kamarádka z dob Erasmu, u které jsme měli pár dní přečkat.