Site icon Van Tuch

ČZ 150C vs. BMW GS aneb jak jsme v luxusní garáži opravovali naše stroje

Den 233 / 26. duben 2016

Ujeto: 21 319 km

Lepok Falls – Kuala Lumpur

Vodopád Lepok byl super a naše ubytování u řeky bylo ještě lepší, ale nemohli jsme se moc zdržovat. Už tak jsme byli v Malajsii déle, než jsme původně plánovali a nic moc jsme tady zatím nevyřídili. Ještě jsme každopádně chtěli vyřešit moje zadní kolo, které bylo stále na káry a náhodně střílelo špice, a taky konečně nechat zavařit mou tekoucí nádrž. Plus nám měl přijít do Kuala Lumpuru ke kamarádce Pei balíček z Číny, ale zatím po něm nebylo ani vidu ani slechu. No a vlastně ten nejdůležitější důvod, proč jsme nemohli zůstat ani o den déle, bylo Ivančino novozélandské pracovní vízum, o které se žádalo v šest ráno následujícího dne.

Nic z toho nás ale nenutilo někam ráno spěchat. Od Kuala Lumpuru jsme byli nějakých třicet kilometrů a tak jsme si posnídali a začali se připravovat na odjezd. Opravil jsem si výfuk na motorce a Ivanka začala s restrukturalizací obsahu jejich kufrů, protože chtěla dovnitř dostat obě naše karimatky. Po pár hodinách dopoledního odpočinku jsme konečně všechno dokončili, zavřeli, naložili a vyrazili jsme na cestu. V mé nádrži toho ale moc nezbylo a už po chvíli jsem musel přepínat na rezervu a její typická výdrž kolem deseti kilometrů nevěštila nic dobrého. Naštěstí jsme nebyli moc daleko od civilizace, na benzínku jsme se doptali a s jedním přeléváním mezi komorami nádrže mi to vyšlo na neutrál dojet až ke stojanu. Dokonce jsem musel i trochu brzdit.

Všechna GSa na nás závistivě koukala.

Dojet do KL už byla hračka, po okruhu jsme ho trochu objeli a Ivanka zvládla přidat další zářez na kufry. Nedobrzdila, škrábla nějaké auto a pak motorku položila. Samozřejmě se to stalo asi sto metrů od motoservisu, do kterého jsme směřovali, ale naštěstí na autě nebylo nic vidět a tak jsme se rozloučili, dojeli k servisu, zaparkovali vedle spousty BMW GS a začali řešit, co bychom si všechno přáli. Sunny bikes vypadalo jako super místo, kde by konečně mohl být někdo schopný řešit naše problémy. I když ne úplně rychle, protože zavaření nádrže mělo trvat pár dní, ale to nám ani nevadilo, na tohle jsme byli ochotni počkat. I se zadním kolem nám byli schopni pomoct – i když nemohli sehnat nový ráfek, sehnali alespoň vhodnou podložku, kterou jsme strčili pod nipl a tím snad tenhle problém kvalitně pořešili.

Hlavně jsme ale měli dostupnou tuhle super dílnu, kde jsme si mohli opravovat motorky. Už žádná práce někde v hlíně u cesty, ale pěkně na stoličce na betonu s pár zkušenými lidmi za zády, kteří nám vždycky rádi poradili. Za těch několik dní, které jsme nakonec v Kuala Lumpuru se nám povedlo:

Spoustu času jsme strávili i povídáním si s mladým Sunnym, který v rámci jeho rodinného klanu pracoval v dílně. Bavili jsme ho opravami naší Čízy, hlavně rozebráním hlavy motoru za patnáct minut. Docela nás zajímalo, jak si tady stojí všechna BMWčka, která nás obklopovala a zjistili jsme, že jestli jsou drahá u nás, tak tady to je pořádné peklo. V Malajsii totiž mají speciální daň a jedno GSo vyjde tak na půl milionu. Ptali jsme se i na LED světla, ale s cenou 400 $ za kus jsme se jen rozesmáli. Poprvé jsme si taky všimli, že nová GSa mají vzadu místo řetězu kardanovu hřídel a všimli jsme si toho protože jeden takový zlomený ležel kousek od nás na zemi. Čekal, až si majitelka sežene dva tisíce dolarů na opravu. Šílenost.

Tomuhle klučinovi (vlevo) a jeho otci (není na fotce) dlužíme spoustu chvály. Pomohli nám dát naše motorky do pořádku a za využití garáže nic nechtěli. Mezi overlandery jsou hrozně vyhlášení a my už víme proč.

Když jsme zrovna nebyli na dílně, potulovali jsme se po Kuala Lumpuru. Shodou okolností tady zase byli naši Lotyšští přátelé Karina a Harijs, takže jsme jeden z večerů skočili na pivko a další den pak do ptačího parku s největší voliérou na světě, takže jsme mohli chodit mezi pelikány a nechat si na hlavy srát až tři tisíce kusů ptactva! Zbytek času jsme trávili převážně v restauracích popíjením sladkého čaje s mlékem a konzumací rýže s kuřetem (v Ivančině případě samozřejmě vegetariánské variace na tento pokrm – rýže s brambory).

Město samotné se nám opravdu líbilo – všude je celkem dost zeleně, ulice jsou široké a prostorné a lidi jsou celkově docela fajn – pokud jsme zrovna nebyli na nejturističtější ulici v čínské čtvrti. Taky naše ubytování bylo trochu zvláštní, protože bylo v indické čtvrti a pokud náhodou nevíte jaký je náš přístup k čemukoliv indickému, tak vám to klidně popíšu. Špatný. Chlapík se sice snažil, ale smrdící poopravovaný pokoj s pružinovou matrací a pár ramínky na zdi prostě nemůže působit nijak přívětivě – hlavně když se na vás od podlahy směje malý šváb. Naštěstí nás po jedné noci přesunul do jiného pokoje, který už byl lepší, ale všechno si to zase zkazil, když jsme mu neřekli, že chceme zůstat ještě jednu noc a on nám pokoj obsadil někým jiným, takže jsme pak museli po městě běhat se všemi svými věcmi.

Vyfotili jsme si pár detailů našeho skvělého ubytování. Tahle vyztužená klika byla jen takovou perličkou.

Abych ale nezapomněl na tu nejdůležitější věc. Ivanka se chystala na žádost o novozélandská víza na Work & Travel. Protože se vyplňují online, potřebovali jsme rychlý internet a hlavně ostré smysly, takže když jsme noc před tím s našimi přáteli popíjeli pivko, musel jsem se obětovat a většinu ho vypít sám. S ohledem na kvalitu místního moku mě tedy začínala bolet hlava už když jsme přicházeli na hotel, natož kolem šesté ráno, kdy začínala registrace. Ivanka ale naštěstí vše zvládla skvěle a už po několika minutách všechno dokončila, úspěšně zaplatila a tím si potvrdila svou možnost pracovat. Tím pádem jsme museli ještě zajet do nemocnice, kde ji taky udělali rentgen plic a poslali ho na Zéland se zprávou, že nemá tuberkulózu.

Ani do konce našeho pobytu bohužel nestihl dojít balíček z Číny, takže to budeme muset řešit až časem. Zvládli jsme ale poslat do Francie naše nefunkční interkomy, které nám snad brzy pošlou zpět a my si je v Indonésii budeme moci vyzvednout u další mé bývalé spolustážistky z Vietnamu. Pro teď jsme ale měli všechny naše povinnosti splněny a v nějakém hostelu jsme dopsali blogy, upravili stránky a byli připraveni, že teď už snad opravdu opustíme Kuala Lumpur a vydáme se do Indonésie.

Total distance: 46.61 km
Total climbing: 703 m
Total descent: -763 m
Exit mobile version