Den 271 / 3. červen 2016

Ujeto: 25 519 km

Solo – Malang – Selang

Poslední den v Solu, rozloučení s Robbiem, jeho rodinou a taky s cestovateli Chrisem a Laurou. To vše ve velkém stylu při krevetí večeři v domečcích na kuřích nožkách nad jezerem v místní luxusní restauraci. Výstup na sopku Merapi jsme zvládli, pasy s prodlouženými vízy jsme si už taky vyzvedli a teď už jen zbývalo pohnout se zase dál a konečně dorazit na Bali, kde nás už očekával Jirka Hruška a hlavně naše dovolená, na kterou jsme se už tak dlouho těšili. Jenže k tomu jsme stále museli ujet nějakých sedm set kilometrů.

První zastávka byla naplánována na město Marapi, kde bydlela Deta, další kamarádka z vietnamských časů. Ujet tři sta kilometrů by normálně nebyl takový problém, ale byli jsme hrozně leniví, vyrazili jsme strašně pozdě a indonéská doprava nám taky moc nepomohla. Když k tomu přidáte nějaké ty problémy s motorkami, vjížděli jsme do hor západně od Malangu už za tmy a místo výhledů na sopky jsme si užívali jen výhled na noční oblohu. Mojí Zetce se do kopců moc nechtělo a párkrát ji bylo potřeba popohnat na dvojce přes spojku. Ivance spadl řetěz a než jsme dorazili do cíle, moje Číza začala na dvojce vydávat hrozně zvláštní zvuky. K tomu jsme měli problémy s navigací, a když jsme po průjezdu skrz probíhající svatbu a další hodině konečně našli dům Dety a zapli si telefon, zjistili jsme, že nás vlastně čeká v centru.

Nakonec jsme se ale sešli a vyrazili do města na zaslouženou večeři – do studentské čtvrti, protože ti nikdy nespí. Zatímco u nás by všude popíjeli pivko, tady u Muslimské Univerzity popíjeli kávu. My se raději vrátili do domu Dety a další den vyrazili na průzkum města, jeho trhu s domácími mazlíčky (kde se dala koupit polovina ohrožených druhů Indonésie) a trochu poflakování po kavárnách a obchodech. Museli jsme se ale zase rozloučit. Problém mé Čízy s dvojkou jsme vyřešili doletím oleje – asi se jí moc nelíbilo jezdit na sucho – a mohli jsme pokračovat směrem k vysněnému ostrovu Bali. Než jsme zakempili, stihli jsme ještě ujet dalších sto padesát kilometrů a tím si zajistit, že další den snad už konečně dojedeme do přístavu.

Konečně jsme dorazili na pobřeží, objeli jsme další ze sopek tvořících páteř indonéských ostrovů a po nějakých sto padesáti kilometrech jsme konečně uviděli značku přístavu. Začali jsme v duchu oslavovat, odbočili jsme, zaplatili jsme, potkali jsme se s ohromnou skupinou motorkářů, kteří nás vzali pod svá křídla, eskortovali na trajekt a po několika hodinách a selfíčkách i z trajektu, odkud nás odvezli ještě k odbočce na severní balijskou cestu. Zatím jsme si vůbec nepřipadali jako na věhlasném Bali. Všude byla políčka, občas nějaká restaurace a krom jednoho turističtějšího městečka jsme mohli být prakticky kdekoliv v Indonésii. Po dalších sto kilometrech se začalo stmívat a z krásné asfaltky jsme vjeli na pekelnou cestičku, která skrz kopečky vedla až k nyní už bájnému resortu Selang uprostřed Amedu na severovýchodním cípu Bali. Když jsme se blížili, začali nás objíždět běloši na skútrech. Kolem cesty houstly hotely a restaurace všech cenových kategorií, pořád jsme ale byli spíše ve vesnici.

Už za tmy jsme vyjeli poslední kopec a po levé straně jsme uviděli cedulku Deep Blue Studio a Selang Resort. Zaparkovali jsme Čízy před branou a už nás vítal Jirka i s další osádkou. Na to, že jsme se před tím nikdy v životě neviděli, jsme si mezi Čechy hned připadali, jako kdybychom přijeli domů. Dali jsme si turistické indonéské jídlo, které jsme si museli nechat pořádně přiostřit a uložili jsme se do jednoho z apartmánů s výhledem na východ a západ slunce. Po dlouhých měsících cesty jsme konečně přijeli na naše dovolenkové místo.