Den 319 / 21. červenec 2016

Dili – Lahae – Ramelau – Latefoho – Dili

Dva tisíce devětset padesát metrů nad mořem – do takovéhle výšky se tyčí nejvyšší hora ostrova Timor a zároveň státu Východní Timor. Na zemičku, kde žije jen okolo miliónu obyvatel, je to docela solidní kopec a my jsme se rozhodli, že ho dobudeme. Nachystali jsme si stan, spacáky a zásoby vloček a hlavně jsme si koupili batoh, abychom to všechno měli v čem odnést. Cena dvě stě korun nás samozřejmě varovala ohledně jeho kvality, ale neměli jsme moc na výběr. Zaklapli jsme za sebou bránu domu a vyšli na hlavní cestu vedoucí do hor. Zvedli jsme palce a doufali, že nám někdo zastaví.

Stopování v téhle zemi nefunguje vůbec špatně. Pokud kolem jede někdo, kdo má v autě místo, velmi pravděpodobně vás vezme. Fungovalo to dokonce i před pár dny v ulicích hlavního města, když nám došly peníze a potřebovali jsme se dostat k bankomatu. Tady na cestě na venkov to fungovalo taky, když nás ale po prvních dvaceti kilometrech vyhodili ve vesnici na začátku hor, zjistili jsme, že tam vlastně vůbec nic nejezdí a pokud ano, jsou už auta plná jiných stopařů. Po svačině a pár hodinách čekání jsme vzali zavděk i projíždějící „autobus“ a nechali se svézt do dalšího městečka, kde jsme na autobusáku doplnili zásoby a seznámili se s Adamem.

Adam tady pracoval v rámci amerického programu na pomoc rozvojovým zemím a učil děti angličtinu. Chvíli jsme si s ním povídali a nechali se svézt do jeho vesnice ležící v podhůří Ramelau. Slovo dalo slovo a dohodli jsme se, že přespíme v domě, který mu pronajímá místní starosta. Jeho dcera studuje ve městě a tak jsme z její postele ometli prach, vyhnali pavouky a využili ji pro své potřeby. Tedy až poté, co jsme si s místními dětmi zkoukli animovaný film z Adamova přenosného projektoru. Sehnali jsme všechno co alespoň připomínalo židli, zabalili se do dek a za užaslých reakcí dětí jsme koukali na deset let starou Dobu ledovou, dokud se všechny děti nemusely rozutéct domů.

Se záchvaty kašle jsme se probudili mezi nánosy prachu. Naši hostitelé nám připravili na místní poměry určitě luxusní snídani a my jsme plni sil vyrazili na túru. Čekala nás dlouhá cesta, ale předpoklad byl, že bychom to mohli na vrchol v pohodě zvládnout. Zrovna se konal trh a odevšud z okolí se sjížděly rodiny koních a svážely své produkty. Adam se se spoustou z nich znal, a tak jsme jakožto místní celebrity procházeli po prašné cestě a zdravili a fotili se a užívali si úžasné scenérie. Adam nám dal nahlédnout do místní kultury – i když většina Timořanů je praktikujícími křesťany, stále si před domem často nechávají pahýl stromu symbolizující boha Země, což vychází z jejich animistických kořenů.

Někde v průběhu tohohle objevování se začal rozpadávat můj batoh. Postupně praskaly všechny popruhy a tak jsme v jednom domě sehnali jehlu a nit a vše přešili doufajíc, že to už do konce vydrží. Procházeli jsme okolo slaměných domů, běhali kolem nás divocí koně a z dáli nás od jezírek pozorovali vodní buvoli. Vystoupali jsme na dva a půl tisíce metrů nad mořem. Zvedl se vítr, došly nám síly a Adamovi bylo jasné, že zpět to už nezvládne. Jenže si s sebou nenesl spacák a tak se rozhodl, že přespí s námi ve stanu. To by nám úplně nevadilo, kdyby nakonec nezmrzal a v noci se nesnažil zachránit se alespoň tím, že se co nejvíc přitiskne na Ivanku. To bychom samozřejmě také přežili, kdyby se pak Ivanka měla šanci alespoň rozumně vyspat.

Ráno jsme se s ním podělili o trochu rapidně docházejících vloček a já se rozhodl nechat Ivanku i s Adamem v základním táboře a pokusit se vyšplhat až na vrchol. Na cestě přes travnaté pláně se mě snažil vítr zfouknout ze srázů, ale prošel jsem až do lesa, kde jsem najednou vstoupil do jiného světa. Nade mnou se čnilo posledních pár set metrů obnažené skály a já stál mezi lány sedmikrásek, které kvetly uvnitř tohohle mikroklimatu. Vítr ustal a já se nevěřícně procházel kupředu. Hledal jsem způsob, jakým bych se mohl vyškrábat nahoru, ale všechny stezky už zmizely a mi docházely síly i čas. Rozhodl jsem se to vzdát a vrátit se do základního tábora. Tentokrát nad námi Ramelau zvítězila.

Než jsem se vrátil, stihla Ivanka stan sbalit a Adam už se dávno vydal na svou cestu zpět do jeho vesnice. My jsme se vydali na opačnou stranu, směrem k městečku Latefoho a jeho kávovým plantážím. Měli jsme ještě pro každého asi dvě porce jídla a doufali jsme, že si snad po cestě budeme schopni sehnat něco navíc. Prošli jsme planinami a sešli až do lesů, odkud jsme postupně klesali až k prvním lidským obydlím. Vydali jsme se vstříc jednomu z domů hned vedle hluboké jeskyně a protože jeho obyvatelé zrovna nebyli doma, museli jsme začít kouzlit s posledními zbytky našeho jídla. Takové vločky s kakaem ale taky nejsou k zahození, hlavně když máte hlad.

Seděli jsme mezi kůly podpírajícími dům připomínající ohromný slamník, koukali jsme do údolí a užívali si chvíle našeho odpočinku. Rozloučili jsme se s bohem Země a pokračovali v našem pochodu směrem do nížin. Dorazili jsme do kávových plantáží a konečně jsme zase potkali lidi. Chtěli jsme si od nich koupit trochu kávy, abychom si ji mohli upražit a tak jsme jim dali deset korun, za které jsme dostali asi 4 Kg sušených zrn a nějaké mandarinky k tomu. V jiném domě, když jsme zrovna žebrali o vodu, jsme vyrušili kojící paní s babičkou a snažili jsme se zjistit, kudy máme jít dál. Babička pochopila, o co nám jde a hned nám začala všechno vysvětlovat. Jenže my jí samozřejmě nerozuměli ani slovo, a tak nás nakonec musela odprovodit skrz políčka paní bývalá kojička.

Den už byl skoro za námi a zásoby jídla už byly za námi kompletně. Přišli jsme na farmu v údolí obklopujícím jednu z řek a začali zase žebrat o něco na jídlo. Povedlo se jim nám zajistit jen papáju, pro kterou na strom poslali svou desetiletou dceru. Té jsme za náš zachraňující kus ovoce zaplatili dvě koruny – výhodný obchod pro obě strany. Jenže na papáji jsme nemohli přežít a tak jsme se nechali nasměrovat k nejbližšímu obchodu a tím pádem vesnici. Ujalo se nás pár kluků, kteří nás skrz šílený stoupák přivedli jako obrovskou atrakci do nedaleké vesnice, kde se kolem nás hned seběhly všechny děti a nejméně půlka dospělé populace. Dostali jsme další dávku ovoce, pár sušenek a vydali jsme se spolu s eskortou nejméně deseti dětí na cestu k hlavní cestě, kde jsme rozložili stan a přečkali noc vedle hlavní cesty, kde za celou dobu nepřejelo snad jediné auto.

Probudili jsme se do nedělního rána a kolem nás chodili místní v košilích do kostela. Vyrazili jsme za nimi – do Latefoha nám chybělo ještě skoro deset kilometrů a za celou dobu jel kolem nás jediný náklaďák. Díky bohu jsme narazili alespoň na obchod a doplnili jsme energii několika smaženými koblihami. Jakmile jsme ale došli do města Latefoho, uvítala nás místní pekárna a čerstvě upečené portugalské housky. Několik jich padlo za oběť ještě před tím, než jsme si k nim stihli koupit konzervy tuňáka. Plní k prasknutí jsme nahodili na záda naše batohy a opět tragicky selhali ve stopování. Byli jsme rádi že po několika hodinách chůze kolem nás alespoň jel místní „autobus“, který nás po šesti hodinách jízdy a šedesáti kilometrech dovezl zpět do Dilí.