Australské shledání s Čízami

Den 368 / 9. září 2016

Darwin – Coolalinga

Prvních několik australských týdnů bylo za námi. Viděli jsme už kus východního pobřeží, David nás vyhodil ze svého domu a přesunuli jsme se dvacet kilometrů za město do kempu. Přes den jsme se snažili pohnout s dostáváním motorek z přístavu a po večerech jsme popíjeli pivko se frantíky, kteří sem přijeli vydělávat na dovolenou sbíráním manga, nebo uklízením v hotelích. Pomalu se blížilo období dešťů a my měli zprávy, že motorky jsou v přístavu a pomalu bychom si je snad mohli vyzvednout a pohonout se dál. Naši němečí přátelé Olli a Coco, kteří měli motorky v kontejneru s námi, a spolu s nimi nedávný spolubydlící Francisco se svou dodávkou nám v tomhle hrozně pomohli. Bez vlastního dopravního prostředku toho v Austrálii moc neuděláte – sice jsme se na spoustu míst dostali stopem, ale těch posledních pár kilometrů do přístavu by se řešilo opravdu špatně.

Zkusím trochu popsat proces, kterým jsme museli projít abychom motorky dostali zpět do rukou. Museli jsme zařídit, aby nám chlapík z úřadu biodiverzity zajel motorky zkontrolovat – jestli na nich náhodou nejsou nějaká semínka. K tomu jsme museli vyřešit karnety s celníky a ještě se domluvit s naší přepravní společností Mariannou a společností starající se o přístav – QUBE. Ti si chtěli naúčtovat 900 australských dolarů za vyložení kontejneru – vynést čtyři motorky trvá čtyři hodiny a je třeba dva silné chlapy. Sami jsme si to oficiálně vynést nemohli a jeden chlap by neunesl naše rozložené motorky. Coco a Olli to ale naštěstí zvládli ukecat a domluvit se, že se bude manažer na chvíli koukat jinam a že nám bude stačit jeden chlapík, kterému s tím pomůžeme. Díky tomu jsme platili jen $ 450.

Dovolme si kratší popis finanční stránky této zábavné události. Kolik tedy stojí dostat motorky z Východního Timoru do Austrálie?

Za kontejner a s ním spojené věci jako jsou poplatky přístavům a společnostem jsme zaplatili 13 500 Kč. Za vyložení kontejneru a poplatky na australské straně 4400 Kč. Za další administrační poplatky jako kontrola čístoty a kdo ví co ještě dalších 6 000 Kč. Takže dohromady krásných 23 900 Kč.

Po několika kolečkách mezi úřady řišel osudný den, kdy nám měli zkontrolovat čistotu motorek. Den, na který jsme se tak těšili a zároveň se obávali výsledku, protože jsme slyšeli příběhy o cenách, které může tahle sranda stát – až stovky tisíc korun. My samozřejmě věřili, že nás se nic takového týkat nebude. Vše bylo domluvené, přijel pracovník QUBE, který nás provedl skrz závoru přístavu a odvedl po jednom k motorkám, které přišel zkontrolovat úředník, účtující si 1000 Kč za každých započatých 15 minut práce. Příjemný ale opravdu důsledný mladý chlapík. Všechny motorky zkontroloval na i ta nejmenší špinavá místečka a pak prošel kompletně všechen obsah kufrů. Naše jediné štěstí bylo, že jsme všechno zabalili do igelitové folie. Vypadá to totiž hrozně čistě a tak byl s námi za deset minut hotový. Ollie a Coco ale museli motorky na několika místech doleštit. Zaměstnanec QUBE, který nám vykládal kontejner, říkal, že takhle plynulý průběh ještě v životě neviděl a kdybychom byli stihli zaplatit za kontrolu, mohli jsme si motorky ještě ten den odvézt. Tolik štěstí jsme ale neměli a tak měl přijít den D číslo 2. Ještě večer nám přišla zpráva od Němců, že se máme ráno zkusit dostat co nejblíže k přístavu, což byla předzvěst problémů s Davidem. Neměl toho zřejmě ještě dost a chtěl nám zkomplikovat život ještě o trochu více.

Detaily jsme se dozvěděli po té, co jsme další den ráno, poté co jsme dostopovali k přístavu, nasedli do jeho auta. Olli s Coco si totiž zajistili přívěs, abychom mohli všechno jednoduše odvézt nám i jim. Nemohli jsme totiž na motorkách oficiálně jezdit, dokud jsme neměli vyřešenou australskou technickou zkoušku (poznámka redaktora – ve skutečnosti jsme klidně jezdit mohli, bylo by to úplně jedno…). A hlavně naše motorky byly na kusy a trvalo by nám opravdu dlouho, než bychom všechno poskládali dohromady. Jenže David řekl ne. Nedovolil jim přívěs si půjčit, zablokoval jim cestu a sdělil jim, že pojedou jeho autem. Že se tam jejich dvě motorky vejdou. Bylo mu totiž jasné, že tím pádem naše motorky odvézt nemohou. Velmi příjemný chlapík, že ano? Někdy si říkám, že jsme narazili na nejhoršího Australana, protože v přístavu nám pak bez mrknutí oka jeden ze zaměstnanců přistavil pracovní pick-up a vyvezl nám motorky ven, abychom nemuseli jezdit nadvakrát. S Olli a Coco jsme je pak přeložili na Davidovo auto a nechali se odvézt do našeho kempu. Tím jsme konečně a oficiálně měli naše Zetky zase v rukou, i když pořád rozložené. Od vyplutí z Východního Timoru uběhl skoro měsíc.

Napsat komentář