Ze Severu na Západ Austrálie

Den 385 / 26. září 2016

Litchfield – Adelaide River – Katherine – Kununurra

Konečně jsem si začal připadat, že jedu Austrálií. Kolem Čízy proběhl páreček malých klokanů a já šedesátkou svištěl po červené Couch Road vedoucí z národního parku Litchfield do vesničky Adelaide River. Těsně za mnou se držela Ivanka a určitě si to užívala stejně jako já – při šedesátce na roletě totiž kolo nestihne padat do děr a jede prakticky rovně. Po třiceti kilometrech červeného prachu jsme znovu vjeli na asfalt a objevili se zpět v civilizaci, nebo alespoň něčem jí vzdáleně podobném.

Pokud zrovna nejste na východním pobřeží, moc toho v Austrálii opravdu není. Na severu je jen Darwin a jakmile jsme od něj odjeli na více než sto kilometrů, vytratil se mobilní signál a s ním i jakékoliv osídlení. Občas jsme projeli vesničkou o několika stech obyvatelích, která ještě přežívala z toho mála cestovního ruchu, který zbyl po rozmachu letecké dopravy. Kdo by přece jezdil tři dny autem z Brisbane do Darwinu, když letecky to trvá jen pár hodin a stojí to o mnoho méně peněz. Na cestách zůstaly jen australské karavany a dodávky plné evropských turistů. No a pak samozřejmě Road Trainy – silniční vlaky s jejich až čtyřmi návěsy, které nám při každém průjezdu pořádně pohýbaly se řídítky – doufám, že je vám jasné, kdo koho předjížděl.

Edith Falls kousek od Katherine.

Zároveň jsme si museli začít dávat opravdu pozor na dojezd a plné nádrže. Na cestě do Katherine to sice nebylo takové hrozné a dalo by se to přirovnat k Íránu, kde taky byly benzínky od sebe nějakých sedmdesát až sto kilometrů, ale to se mělo brzy změnit. Než se tak ale stane, rozhodli jsme se užít si pár posledních míst, kde se můžeme koupat bez strachu z krokodýlů a zajeli jsme si na návštěvu Edith Falls, kde se dalo pěkně projít k severnímu jezírku a pak dokončit okruh zpět k parkovišti. Skloubili jsme to s improvizovaným obědem, protože shánět jídlo tady je občas ještě komplikovanější, než shánět benzín. Těstoviny jsou tady docela standard, ale zbyla nám už jen poslední konzerva rajčat a několik stroužků česneku. Mezi sofistikovanými turisty se občas cítíme jako burani, ale uvařit si hned vedle jezera a koupat se při čekání na uvaření těstovin nám za to každopádně stojí.

Do Kathrin jsme dorazili tak akorát, abychom pořádně doplnili zásoby jídla a ještě se světlem odtamtud zase vypadli. Chtěli jsme si ještě koupit náhradní řetěz, ale neměli jsme na to náladu ani čas a tak jsme jen s kufry plnými konzerv a sušeného ovoce vyjeli na jih po „Cestě číslo jedna“. Na nejbližší benzínku to bylo 193 kilometrů a nám bylo jasné, že teď už jsme opravdu vjeli do divočiny. Přijeli jsme na odpočívadlo, kde už měl nějaký chlapík rozložený svůj stan a u stolků několik Aboriginců popíjelo pivko, protože v domovské vesnici platí plošný zákaz alkoholu. Motorkáře jsme samozřejmě nemohli nechat bez pozornosti a tak jsme ho pozvali na sklenku čerstvě koupeného, ještě chladného vína a trochu dýňové polévky. Za odměnu jsme si pak poslechli spoustu příběhů o tom, jak pracoval na Papue Nové Guinei a jaké to tam bývávalo před třiceti lety. Flaška vína byla pryč a my se odebrali k další noci na odpočívadle u cesty.

Chlapík si stěžoval, jak je drahé nechat si na Harleyi vyměnit zadní kolo – okolo 1000$

I když jsme směřovali na jih, nemohli jsme říct, že by se zrovna ochlazovalo (na jižní polokouli je to samozřejmě naopak než u nás) a když jsme ráno vjeli do savany, slunce už vypalovalo a my se cítili jako by nám celý den někdo foukal fénem do helem. Se zaseknutým plynem jsme ujeli dvě stě kilometrů k další benzínce u řeky Victorie. Benzínka, motel, výhled na kaňon – tolik k jediné známce civilizace v okruhu sta kilometrů. Přesně tolik nám totiž zbývalo do další vesnice Timber Creek. Když jsme tam po nějakých dvou hodinkách dojeli, uvítaly nás dokonce dvě benzínky! Za chlazené kafe chtěli 90 korun, my ale opravdu potřebovali dostat do žaludku něco studeného.

Nejhezčí je stejně si ustlat hned pod baobaby, v tomhle případě v jednom z mnoha státních kempů v okolí národních parků.

Motorky si tady v buši začínaly získávat pozornost a než jsme stihli dovařit oběd, přišlo se nás pár chlapíků zeptat, co je to sakra za stroje a jak jsme se s nimi tady octli – Čezety ale neznali a tak jsme se vrátili k další verzi vrcholu našeho kulinářského umění – těstovinám. Zjistili jsme taky, že vlastně za chvíli budeme vjíždět do státu Západní Austrálie a při přejezdu hranice nás čeká karanténa. A tam nám vezmou všechnu cibuli, česnek a med. Takže z čeho se budou skládat naše další jídla? Cibule s těstovinami byla super. Vločky s medem nic moc. Udělal jsem si k nim supr hořké kafe ale ani tak jsme se nedokázali všeho medu zbavit a zbytek jsme odložili na parkovišti pro náhodného odvážného cestovatele. Když jsme za pár hodin projížděli karanténou, už nám stačilo jen odřezat konce mrkví a mohli jsme přejet naši poslední hranici, i když jen v rámci států státu.

Celková vzdálenost: 817.35 km
Celkem nastoupáno: 2847 m
Celkem naklesáno: -2862 m

Napsat komentář