Kappadokia – část první

Už několikrát jsem při procházení dokumenty narazil na historický záznam o cestě s Barčou a Eliškou za poznáním Turecka. A nyní konečně nastal moment pro revidování a republikování. Příspěvky budou přibývat průběžně a zcela náhodně v náhodném rozsahu.

27.6.2010

Den 1. Začátek

Po večeři v předražené lokantě, kde nedávali ani chleba zadarmo, jsme sbalili saky paky a po rozloučeni s polkami jsme všichni čtyři (v té době s námi ještě cestoval Klobouk, který se časem odpojil) vyrazili z bytu v Herbiye, Istanbulu. Po pěší tůře do Taksimu a prvnímu okusení váhy našich batohů jsme nasedli na autobus, který nás dovezl až k výpadovce z Istanbulu, směřující do Ankary – naší první destinace.
Jelikož jsme měli v plánu všechny výdaje držet zkrátka, vztyčili jsme palce a začali stopovat. Díky skutečnosti, že v turecku je většina lidí velmi přívětivých a zároveň ti, kteří nejsou přívětiví jsou alespoň sexuchtiví, většinou nebyl problém nějaké auto zastavit. Následuje seznam našich milých tureckých přátel, kteří byli tak hodní a i s malou a velmi nepravděpodobnou vidinou sexu nám zastavili.

číslo 1: Pán v tmavě červeném autě s dětskou sedačkou – trošku nám namačkal holky k sobě… Dovezl nás pouze na kraj Istanbulu.
číslo 2: Holka a kluk – Dolmuš, který nás dovezl kousek do Gebze, snažili se nám co nejvíce pomoct, abychom ušetřili čas.
číslo 3: Pomalý plynař – doprovod kamionu převážejícího nějaký kontejner na plyn, nebo kdovíco… původně nás měl odvézt pouze do Izmitu, ale naštěstí se mu nás zželelo a řítili jsme se asi 5 hodin neskutečnou rychlostí 60km/h.
číslo 4: Přepadený pán, stojící na křižovatce, zamrazující Elišku – nejspíš nás vzít nechtěl, ale bohužel neuměl anglicky… Zde nás opustil náš spolucestující Klobouk, doufejme, že docestoval, kam chtěl.
Tímto jsme ukončili první den a odebrali jsme se ke spánku asi 50km od Ankary. Rozložili jsme stan asi 50m od vozovky a doufali, že nám někdo rozkrade batohy.

Napsat komentář