Výprava k Hoře Osudu

Sobotní ráno – 8:15 a čtyři z nás už čekáme na recepci našeho „hotelu“. Oproti minulé cestě se k nám přidal Filipe (Portugalec). Také jsme vylepšili logistiku a vozidlo a tak se pro Mazdu 3 vydal pouze jeden z nás. Cesta probíhala velmi podobně jako ta minulý týden – obzvlášť proto, že jsme jeli půlku cesty po stejné trase. Jediný rozdíl byl úbytek našeho nadšení z okolní krajiny – místo dvou bláznů sedících u oken a fotících každou hloupost, jsme se s Adámkem proměnili na dva spící spolucestující.

První změnu v trase jsme zaznamenali chvíli po té, co jsme se při držení se na dálnici číslo 1 směřující do Auklandu, dostali na poušť a po levé straně uviděli sousopčí čítající tři vrcholky, kam tento víkend směřovala naše cesta. Samozřejmě jsme z toho všichni byli úplně na větvi a tak se opět opakovalo davové šílenství projevující se častým odstavováním automobilu u krajnice a množstvím vyprodukovaných fotek (které se časem samozřejmě ukázaly jako předčasné, protože se nám časem nabídly mnohem kvalitnější pohledy). Z časových důvodů jsme se však rozhodli odsunout sopky až na neděli a nejdříve zajet zkouknout jezero Tapa (největší jezero na Novém Zélandu) spolu s nejdelší místní řekou, která z něj vytéká. Nejturističtější částí jsou vodopády Huka Falls, kde se řeka zužuje a s obrovskou silou padá z asi 10 metrů, aby ve víru proudů a bublin azurově pokračovala až k oceánu (další vodopády nevyloučeny… nezkoumali jsme to).

Vodopády Huka
Vodopády Huka

Hned vedle vodopádů byla odbočka na turistickou cestu k Ara…něčemu a k přehradě. Cesta měla trvat okolo 1.5 hodiny – po asi hodině vyvstaly otázky, zda se náhodou zmiňovaná doba nevztahuje spíše k cyklistické metodě jejího zdolání. Poté, co jsme přešli dálnici a nezpozorovali jakékoliv náznaky stočení stezky do námi požadovaného (zpětného) směru, jsme se rozhodli raději vrátit. Honza si ještě neodpustil skok z mostu do řeky z výšky asi 12 metrů (zřejmě aby dostál pověsti města Taupo, které stojí na břehu jezera a je známé jako centrum adrenalinových sportů). Adam po cestě zpět úspěšně našel omylem zanechanou láhev s pitím a mohl se tak dále pyšnit ceulkou „Tidy kiwi“ (čistotné kiwi).

Horké prameny
Horké prameny

Odsud jsme se vydali k horkým pramenům, kde se asi 70? stupňový vyvěrající potok vléval do řeky a tak jsme si mohli užít přebíhání mezi ledovou a horoucí vodou. Okolo půl sedmé jsme se pak vydali na pláž u jezera pro obligátní porci piva a odjeli jsme se utábořit na začátku „Tongario Alpine Crossing“ – jedné z nejkrásnějších jednodenních trekových cest na světě.

IMG_3056
Pominu-li večerní setkání s vačicí, fakt, že se zřejmě ta samá vačice o chvíli později a o kus dále chytila do pasti a některé z nás připravila o klidný spánek (a sobě zřejmě klidný, a hlavně trvalý, spánek připravila) a naši velkorysost vůči komárům (Filipe nechal v autě otevřené okno a s Adamem jsme stan taky asi moc dobře nedopli, když jsme jich ve stanu ráno měli kompletní útočnou jednotku, čítající několik desítek kousků), probíhal náš ilegální pobyt velmi klidně.

Společenstvo prstenuRáno jsme se vzbudili okolo 5. hodiny, abychom vyšli hned jakmile jsme byli schopni rozeznat cestu pod nohama. Adámek nasadil pekelné tempo ve své honbě za fotkami východu slunce a tak jsme vyběhli lesem na úpatí sopek a k prvním výhledům na kontrasty všech možných ekosystémů prosvětlené prvními ranními paprsky. Pádili jsme dále a za vybíhání schodů jsme dokumentovali co to jen šlo, než slunce vystoupá moc vysoko a bude nám kazit fotky. Při pobrukování melodií z Pána prstenů jsme proběhli kolem jednoho z kráterů, ze kterého se stále chrlila oblaka kouře, abychom došli na první záchytné místo – jednu z chat vybudovaných vládou NZ. Zde jsme také potkali prvními kolegy turisty. Celá trasa je totiž většinou uskutečněna v opačném směru, protože z naší strany jsme začínali asi v 600m a cestu ukončili okolo 900m nad mořem. Měli jsme však ale výhodu prázdných cest, což, jak jsme později zjistili, pro hikery začínající z druhého konce určitě neplatilo.

Modré jezero
Modré jezero

Po rychlé pauze jsme se vydali na druhou etapu cesty. Po asi hodině jsme dorazili k jezeru vzniklému v jednom z kráterů sopek. Ačkoliv nás napadlo se v něm vykoupat, asi by to nebyl zrovna nejlepší nápad. V dálce se nám už také začal ukazovat „Rudý kráter“ sopky Tongariro čnící do výšky asi 1900 metrů nad mořem. Už z úvodní mapky jsme věděli, že nás čeká nejstrmější část cesty a po asi 10 km v nohách se nám do ní nijak zvlášť nechtělo. Pěšina se již také pomalu začínala plnit dalšími turisty a z dálky jsme na přístupové cestě ke kráteru mohli vidět množství teček plahočících se z/na kritický výstup. Sešli jsme kolem lávového pole k úpatí hory, aby se pod námi rozprostřely tři menší „Emeraldová jezera“, která svému přízvisku určitě nedělala ostudu.

Emeraldová jezera
Vydali jsme se tedy na konečný výšlap, dělící nás od pohledu do kráteru sopky. Ten byl tvořen převážně uměle navezenými kameny, tvořícími sypající se přístupovou rampu. Po asi 15 minutách klouzání a několika úžasných fotkách (některá z nich nejspíš skončí na profilu na fcb) jsme se vyšplhali na vrcholek a mohli shlédnout do obrovské praskliny, odkud před lety vyvěrala láva. Zároveň se napravo od nás v plné velikosti ukázala Hora Osudu, která si zahrála v trilogii Pána prstenů – stereotypní a dodnes aktivní sopka, která naposled chrlila lávu před asi 35 lety.

IMG_3151
Po další přestávce na jídlo a kolem 12. hodiny jsme se vydali na konečnou cestu k parkovišti. Po cestě jsme měli ještě možnost vyjít si na vrchol Hory Osudu, bohužel nikdo z nás však neměl po ruce prsten, který bychom tam mohli vyhodit, a tak nám to přišlo poněkud zbytečné. To, že to mělo trvat asi 3 hodiny pro nás samozřejmě nehrálo žádnou roli. Ačkoliv celá cesta k parkovišti měla být jen 6.5 km, pod našima unavenýma nohama ubíhala velmi pomalu a tak jsme do cíle dorazili již okolo 2. hodiny odpolední, cítili jsme se jako kdybychom už měli jít spát. Bohužel naše auto se právě nacházelo asi 20km od nás a tak jsme se s Adamem dobrovolně rozhodli to dostopovat, vzít auto a vyzvednout zbytek skupiny.

Hora osudu v plné kráse
Hora osudu v plné kráse

Naštěstí jsme narazili na první skupinku, která nás svezla k hlavní cestě, kde jsme asi po 15 minutách stopli chlapíka, který před chvíli stopoval na předchozí parkoviště z našeho cílového parkoviště a tak nám zřejmě chtěl oplatit službu. Po cestě zpátky jsme tedy službu poslali zase dále a vzali skupinku čekající na kraji cesty. Celý výlet jsme už pak nijak nenatahovali a okolo 4 hodin jsme vyrazili na cestu domů. Rozhodl jsem se, že se naučím řídit na špatné straně a tak jsem se chopil volantu. Všiml jsem si, že v nádrži už máme jen dva dílky z asi 15 a tak jsem usoudil, že bude vhodné najít čerpací stanici. Poté, co jsme jednu minuli, protože se nám nezamlouvala, se mi už rozsvítila kontrolka. Další pumpa však nemůže být daleko, že ano?

Taková vsuvka.. abychom se nešli otrávit sýrovodíky
Taková vsuvka.. abychom se nešli otrávit sýrovodíky

Po asi 50 uražených kilometrech jsme si tím už nebyli tak jisti. Obzvlášť, když nám elektronika auta ukazovala, že nám zbývá benzín už jen na 18 km a cedule nám tvrdily, že další město je od nás vzdálené asi 35km. Povypínali jsme tedy vše co se dalo a silou setrvačnosti jsme se plížili vpřed. Vytrvalým lechtáním plynu a pocením se v rozpáleném autě s vypnutou klimatizací a zavřenými okýnky jsme se však nakonec úspěšně doplazili do zmíněného města a s elektronikou ukazující 0 zbývajících km zdárně doplnili nádrž.

Jediná škoda je, že v obchodě s alkoholem, kam jsme si ve Wellingtonu chtěli ještě skočit, už měli zavřeno.

Údaje o treku:
Celková délka: 19.5 km
Startovní nadmořská výška: 600 m.n.m
Finální nadmořská výška: 900 m.n.m
Maximální nadmořská výška: 1907 m.n.m.
Začátek cesty: 6:30
Konec cesty: 14:00
Počet zmrzačených IT pracovníků: 5

Odkaz na mapu cesty
Odkaz na Adamovy fotky

One thought on “Výprava k Hoře Osudu

Napsat komentář