Zkažená vajíčka vařená v termálních pramenech

Sedm hodin ráno a dle domluvy vycházíme z domu. S ohledem na to, že jsem samozřejmě včera zapomněl opsat číslo letenky se ptám Adama, zda jej opsal on. Po několika metrech se tedy otáčíme a frčíme k Adamovi do pokoje si jej opsat. V té chvíli také vyvstala otázka, zda nepotřebujeme letenku vlastně vytisknout… vzhledem k tomu, že tento úkol by byl v námi disponovaném časovém okně neuskutečnitelný, jsme se rozhodli, že číslo rezervace určitě stačí a vyšli jsme směrem k zastávce autobusu (naštěstí jsme s podobným scénářem počítali a měli jsme rezervu).

Motorové letadlo

Po příjezdu na letiště jsme zjistili, že nám stačí jméno vyražené na kreditce a automat nám letenku ochotně vytiskne. S úsměvem a pocitem, že zase máme štěstí, jsme se bez jakýchkoliv kontrol s pitím přidělaných na bagáži silně přesahující palubní limit vesele usadili v malém vrtulovém autobuse. Po připásání a sdělení, že když bychom náhodou padali, musíme otevřít dvířka umístěná hned vedle nás (a po nabídce, že místo nás posadí nějaké silné muže… tse…) nám letuška chtěla trochu odlehčit a přemístit naše batohy pod prázdná místa v sousední řadě. Po neškodné letuščině poznámce, že do kabiny by zavazadla měla opravdu být trochu lehčí, jsme vyrazili směr Rotorua – pravděpodobně nejsmrdutější město na Novém Zélandě.

A člověk si řekne, odkud se ta vůně bere...
A člověk si řekne, odkud se ta vůně bere…

Pobyt jsme si začli užívat již v okamžiku, kdy se první závany H2S začaly plížit skrze ventilaci přistávajícího letadla. Ke všeobecné radosti nás poté tyto závany provázely po celý zbytek našeho pobytu. Jelikož krom sjezdů na bobech, bunjee jumpingu a raftingu nevěděli o ničem, co by se v okolí dalo vlastně dělat/vidět, rozhodli jsme se si půjčit auto a tím zvýšit naši flexibilitu. V luxusním stylu jsme si tedy po levé straně silnice vyrazili v naší Tojotě směrem k neprobádaným (pokud člověk pomine asi 200 000 turistů týdně) termálním pramenům a gejzírům v okolí.

Jeden z domečků zasypaných bahnem
Jeden z domečků zasypaných bahnem

První zastávka nás měla přivést k červenému lesu (jedné z nejlepších cyklistických lokalit na Zélandě), Modrému a Zelenému jezeru a vesnici zničené při sopečné erupci na konci 19. století (jediné historické památce v NZ?). V okolí zrovna probíhal cyklistický závod a tak jsme si museli trochu nadjet po místních cestách, poskytující konfort přinejmenším 3cm na každou stranu při míjení středně velkého roddinného miniauta. Jak to probíhá při míjení auta vezoucího soukromou jachtičku, to už si můžete domyslet sami. Za občasného likvidování zeleně rostoucí okolo silnice jsme se úspěšně dostali až k muzeu spojenému s pohřbenou vesničkou, dozvěděli jsme se něco málo o historii a zdolali pěší cestu k vodopádu, která podle cedulí vyžaduje dobrou fyzickou kondici a její zakončující výšlap byl uzavřen cedulkou s nápisem „uf, to byla ale zabíračka, co?“. Cestu jsme ušli asi za 15 minut a po vyjití posledniho kopce se nám tep zvýšil přinejmenším o 20 úderů za minutu, takže jsme se poté museli vydýchávat nejméně … nejméně dobu, než jsme si přečetli výše zmíněnou ceduli. Touto zničující zkušeností jsme vlastně přednesli způsob, v jakém se celý náš víkendový výlet nesl – v poklidném duchu, vyhovujícím unaveným, pracujícím, postarším lidem. Také bychom si možná nestěžovali na přemrštěné ceny vstupů, které se pohybovaly od tří do pěti set korun.

Adam před vřídlem

Po rozhlédnutí se po třech místních jezerech vzniklých po sopečných erupcích a několika nad nimi se čnějících sopkách jsme se vydali k Wai-O-Tapu – Zemi geotermálních zázraků (pokud si za ně, samozřejmě, zaplatíte). Nejdříve jsme se zastavili u jednoho z jezírek plných bublajícího bahna, abychom se poté krajinou plnou stoupajících obláčků dýmu dostali až k parkovišti u obrovského domu se suvenýry a vstupenkami do „Země zázraků“. Za krásných 400kč se nám ale otevřela cesta vedoucí skrze krátery do „vroucích pekel“ plné vroucí vody, čertových kalamářů s čímsim, připomínajícím bublající černý inkoust, přírodně vypadající jezero plné zvyrazňovačově zelené vody až po mnohobarevné termální jezírka vypouštějící oblaka páry. Kolem zdrojů síry se skláněly umírající keře a po vápencové stráni tekly malé potůčky vody přidávající další a další bílé vrstvičky. Po odchodu z areálu jsme sjeli kousek dále po cestě, abychom se vykoupali se skupinkou maurů v místě, kde se sbíhají horký a studený pramen a tvoří ideální podmínky pro koupání a také pro malé prvoky, které vám přes nos nalezou do mozku a pak vesele „tahají za nitky“. Pokud se nechcete stát nástrojem pro podrobení lidstva neviditelnými stvořeníčky, doporučuje se neponořovat hlavu pod vodu.

Vřídlo na Zélandu

Po koupeli jsme se rozhodli, že v Rotoruře to stejně smrdí a že chceme trochu čerstvého vzduchu a tak jsme se vydali na 300km dlouhou večerní cestu do Aukladnu za 90km dlouhou pláží, která by tam někde měla být. Po asi 200km jsme se podívali do mapy, co přesně znamená „tam někde“. Po zjištění, že číselný překlad tohoto spojení je dalších asi 300 – 400 km, na nejsevernějším cípu ostrova, jsme si řekli, že si asi najdeme nějaký jiný plán. Rozhodli jsme se přenocovat na parkovišti a užít si Kapitána Morgana s kolou. Na notebooku jsme si skoukli kvalitní filmeček Run, Bich, Run a za uklidňujícího bzučení komárů jsme si pohodlně ustlali na sedadlech v autě (ustlali čti jako sklopili si sedačky a zapnuli si mikinu).

Železný most

Po vydatném 6ti hodinovém převalování a zmrzání jsme se vydali na výpravu, která dle průvodce měla být jednou z věcí, kterou bychom v tomto regionu určitě neměli vynechat. Úvodní průchod po visutém mostě a skrze nepoužívaný železniční tunel tomu také nasvědčoval, vodopád, ke kterému jsme po chvíli odbočili tomuto pocitu také přidal, cesta samotná, vedoucí po celou dobu v blízkosti frekventované silnice, nám však k tomuto pocitu nepřidávala ani za mák. Po více než hodině chůze jsme se napojili na asfaltovou cestu, která nás měla dovézt k druhému treku, po kterém jsme chtěli dojít zpět k výchozímu bodu. Ačkoliv některé výhledy byly opravdu pěkné, náš dech nám určitě nesebraly. Cestu zpátky jsme tedy již očekávali v podobném duchu a chtěli jsme ji mít co nejdříve za sebou, proto jsme byli překvapeni, když jsme se hned po chvíli dostali do několik set metrů dlouhého a přinejmenším metr a půl vysokého tunelu a za světla jediné čelovky jsme se prodírali všudypřítomnou vodou až k malinkému světélku v dáli. To nás dovedlo k výhledu na začátek kaňonu, který nás měl provázet po zbytek naší cesty.

Adam před jeskyní

Začala se nám zlepšovat nálada a při následování starého potrubí vedoucího podél cestičky vykopané do úbočí skály jsme se postupně dopracovali k ruinám dolu na zlatou a stříbrnou rudu, vybudovaného na konci 19. století. V řece se čím dál častěji povalovaly kusy snýtovaného plechu a my nakonec dorazili k místu, kde stávala hlavní důlní budova. Bohužel z ní už moc nezbylo a my jsme tak měli možnost nahlédnout pouze skrze zamřížované vchody umělých jeskyní. O kus dále jsme narazili na několik přístupných štol, vedoucích k podzemní „pumpě“ a údolí jsme nakonec opustili vyvýšeným tunelem původně určeným k odvozu vytěžené rudy. Po kolejích jsme vyšli z kaňonu řeky a seběhli si kopec vedoucí k poslednímu mostu cesty a zpět k našemu japonskému samochodu.

Jeskyně

Dalším bodem na denním plánu byla „Pláž s horkou vodou“. S očekáváním čůrků teplé vody, vytékajících po vykopání děr, ve kterých může člověk maximálně smočit nohy jsme se ještě zastavili v Paeoře – městě L&P. Pro ty z vás, komu to nic neříká, jedná se o nápoj „Světově známý v Novém Zélandě“ – místní citronová kofola? Splnili jsme si tedy svou povinnost, koupili si tvarohový koláč s příchutí L&P a půllitrovou láhev stejné značky, vyfotili se u jednoho přerostlého plastového exempláře a za mávání všudepřítomných vlajek s názvem nápoje jsme vyjeli na sever smočit si naše unavené nohy v troše smradlavé vody.

L&P

Po místních zkušenostech, už asi nikdy nebudu označovat české cesty, vedoucí přes hory, serpentinami. Nejspíš bych totiž cesty, stáčející se v pravém úhlu každých 100m, otáčející se o 180° vždy uprostřed předchozí vzdálenosti a po dobu několika set km… zprvu zábavná cesta se časem mění na rutinní záležitost neustálého brzdění a zrychlování a nakonec přechází v únavné otáčení volantem při konstantní minimální rychlosti a ostražitosti, jestli za tímhle rohem něco nepojede, abychom se opět museli natlačit co nejvíce ke krajnici (šířka silnic se ani v těchto místech za zrovna komfortní označit nedá). Po cestě jsme podle Adama (já bohužel neměl moc času sledovat okolí) minuli mnoho úžasných výhledu na hornatou oblast zakončenou oceánem, bohužel jsme však nikde neměli možnost zaparkovat. Poté, co jsem úspěšně přejel i odbočku na vytouženou pláž a Adam mě přesvědčil, že to opravdu byla ona, jsme konečně zaparkovali a vyběhli vstříc písku. Už z dálky jsme viděli skupinky lidí s vypůjčenými lopatkami kopající jámy do země a šťastnější z nich, kteří již úspěšně své ohrádky vybudovali. Místo malých dírek zde však byly několikametrové jezírka s občas až vroucí vodou – jedno takové se nám podařilo ukořistit, odvážili jsme se však pouze za jeho břeh, kde na nás postupně vytékala horká (70°?) voda, aby nás z druhé strany průběžně ochlazoval příliv. Rozhodli jsme se, že vlastní jezírko si kopat nebudeme a po chvíli jsme se vrátili zpět k autu a vyrazili směrem k letišti.

Moře

Po cestě se nic zvláštního neudálo… pouze jsem úspěšně při odbočování zmáčkl klakson a s pocitem křivdy, že na mě zatroubil kolega za mnou, jsem zatroubil ještě jednou a tím jsem úspěšně poprvé v životě zatroubil sám na sebe. Kolegu jsem raději nechal mne předjet… dokážu si představit, že o mně vznikla veselá historka. Aby cesta byla ještě příjemnější, za jednou zatáčkou na nás čekal příjemný kamínek, na který jsem, samozřejmě, přímo najel. Autu se však naštěstí nic nestalo a my si mohli v dalších několika set km serpentin dojet až k Rotoruře, přespat si na parkovišti s šestibalením piva a ráno vyrazit odevzdat auto, naskočit do letadla a hurá zpět do práce…

Napsat komentář