Nudle značky Hoi An

Pátek ráno, přede mnou poslední pracovní den týdne. Vzbudit se, z hromady oblečení, ležícího na kupě elektroniky, hned vedle mého polštáře, vybrat nejvíce použitelný kus a hurá do sprchy. Notebook a sluchátka do batohu a na sebe sako pro alespoň částečná navození pocitu, že jdu do práce. Po cestě vyzvednout chleba s vajíčkem, zaplatit o 10Kč více, než je jeho reálná cena, usmlouvat cenu moto-taxi na adekvátních 30Kč a nechat se dovézt do práce.

IMG_6539

Pekingská spolustážistka (ne kachna, jak by někoho mohlo napadnout) Wenyi jde dnes naposledy do práce. Následuje tedy odpočinkový den plný loučení a společného oběda. Následuje rychlé sbalení a vyrážíme do cestovní kanceláře. Původně nás odsud měli odvézt na autobusové nádraží – díky našemu absolutnímu zmatení však přicházíme o 20 minut pozdě a 10 minut před odjezdem autobusu ze zmíněného nádraží. Dostáváme tedy do rukou mapku a popřáno hodně štěstí. Po běhu městem a za průběžného vyptávání dorážíme na nástupiště, abychom asi 30 minut čekali na (zřejmě tradičně) zpožděný spací autobus. Abych trochu objasnil, v čem spočívá přídomek „spací“ – v autobuse jsou místo sedaček tři řady postelí, která nám na následujících 15 hodin mají poskytnout dostatečné pohodlí pro klidný spánek. Pokud ne pro spánek, pro popíjení vietnamské levné vodky s číňany postačily bohatě.

IMG_6416

Je 9:00 – o hodinu později, než kdy jsme měli dorazit do města Hue, a my couváme do zastávky na snídani, vzdálené asi 70 km od naší destinace – přeloženo do času to dělá přes dvě hodiny jízdy po tankodrom připomínající vozovce lemované metr širokými čtyřpatrovými neomítnutými domky, nabízejícími v jejich vchodech prakticky veškerý možný sortiment (při průměrné rychlosti 30km/h máte totiž dostatek času si jejich sortiment dostatečně prohlédnout). Do naší destinace přijíždíme po 11cté hodině a za 250Kč si najímáme motořidiče, kteří nás v rychlosti provezou po všech významných památkách, abychom v 6 večer stihli odjet mikrobusem.

IMG_6421

Hue si určitě zaslouží svůj vlastní odstavec, ve Vietnamské historii totiž hraje velmi výraznou roli. Ležící těsně pod bývalou hranicí Jižního Vietnamu a po 150 let sloužilo jako sídlo císařů. Nebudu příliš zacházet do detailů, neboť vás to nejspíš nezajímají a hlavně je vůbec neznám, ale většina z bývalých císařů si zde vystavělo rozsáhlá sídla a hrobky. Rod dodnes žije v exilu ve Francii, jeho vláda nad Vietnamem však skončila v roce 1945. Již v tomto období byl však vliv císařů velmi oslaben Francouzským kolonialismem. Druhou důležitou roli město sehrálo v roce 1968, kdy bylo obsazeno jednotkami Viet Congu a američtí vojáci jej rozstříleli na maděru, aby jej „zachránili“. Podle toho co jsem slyšel/četl byl tento moment klíčovým zlomem ve Vietnamské válce

IMG_6398

Po tom, co jsme si prohlédli dvě z hrobek, pagodu a citadelu, naskočili jsme do dolmuše směrem Da Nang – třetí největší město Vietnamu, ležící u Čínské pláže. Ta byla za vietnamské války vysoce americkými vojáky – 30km dlouhá, zakřivená, zlatá, písečná krása olemovaná palmami a rozestavěnými hotelovými komplexy. Pokud by někoho opravdu zajímala, může si ji prohlédnout mimo jiné zde (doplněnou o pár herců). Další den ráno jsme si tedy půjčili motorku a vyrazili na obhlídku. Přes jediný místní most (na Google mapách jsou dva, jak jsme ale zjistili, druhý by člověk musel přeskákat po jeřábech) jsme se vydali téměř evropsky vypadajícím městem směrem k pobřeží. Podél něj jsme za konstantního překročení maximální povolené rychlosti (40km/h ve městě, 50km/h mimo něj) frčeli směrem na Hoi An – přístavní městečko zapsané v seznamu UNESCO. Poloautomatická sekvenční převodovka, žádná spojka, řídítka v ruce, Wenyi s mým batohem za mnou a tisíce motorek okolo nás.

IMG_6459

Po půl hodině jízdy jsme dorazili k předměstí naší destinace a rozhodli se odpočinout si na pláži hned vedle poloopuštěné restaurace, obhospodařované starším manželským párem. Lehátka pod kokosovým slunečníkem jen pro nás, kousek od nás střážní věž (nejspíš z válečných dob) a jinak naprosto prázdná, krásně čistá písečná pláž. Pivo, kola, moře a zpátky na motorku. Čeká nás Hoi An – kromě stánku s nudlemi před domem na Františkánské 1 se jedná i o městečko se silným čínským vlivem, způsobeným vhodnou polohou, která v minulosti lákala mnoho tamějších obchodníků. Každá čínská provincie si zde vybudovala sídlo sloužící jako útočiště přistěhovalců v případě finančních, nebo jakýchkoliv jiných, prolémů a zároveň poskytující oltář a vše, co k němu patří (nemám ponětí, co by to mohlo být, ale znělo to v tomhle spojení docela dobře).

IMG_6546

Před setměním jsme ještě stihli krátkou vyjížďku po řece a vyrazili zpět do Da Nangu – dali si kokosový ořech, pivo a po vyčerpávajícím dni padli do postelí. Dalšího rána jsme se vydali do Mramorových hor, pěti masivů vystupujících ze země jižně od města. Na vrcholku většiny z nich se tyčí pagody a oltáře a ty jsme si nemohli nechat ujít. Není přeci nic lepšího, než v téměř stoprocentní vlhkosti a 35 stupních vybíhat schody.  Spocení až za … dejme tomu ušima … jsme dorazili k oltářům, sochám, jeskyním a jedné poňěkud zvláštní pagodě, která, jak mi bylo vysvětleno, namísto draka, který je ochráncem, uctívala hada, který je považován za monstrum. Inu, moc jsme se v tom raději nepitvali a vyrazili jsme na posledních pár hodin na pláž, aby se nás pokusily odpojením plynu u motorky ošidit místní děti. Moc času nám už nezbývalo, protože mi o půl třetí odjížděl autobus zpět do Hanoie a Wenyi do Nha Trang. Poslední kokosový ořech, rozloučení a hurá na 17cti hodinovou cestu zpět.

IMG_6533

Přestup v Hue byl velmi zábavný – po tom co jsem se zeptal asi pěti různých „cestovních agentů“, kam mám jít s mým lístkem (zřejmě sdružili asi 5 různých společností do autobusu, kterým jsem přijel). Půlka z nich mi řekla, že mám stát tady, druhá, že mám jít s ostatními a třetí, že o té společnosti nikdy neslyšeli (rozdělení pěti agentů na tři poloviční skupiny má pomoci k navození pocitu absolutního zmatení a nevyjadřuje duševní zaostalost autora, poznámka redaktora). Po chvíli mě převedli na recepci, kde se snažili dovolat mojí cestovní společnosti. Zatímco všichni lidé do Hanoie již odešli, mě po chvíli přijel vyzvednout chlapík na motorce, aby mě odvezl do stejného autobusu, do kterého nastoupili všichni ostatní. Dostal jsem VIP místo s nejkratším prostorem pro nohy a vyrazili jsme na cestu „domů“.

Napsat komentář