My ve Vietnamu a Vietnam v nás (spolu se psy)

Slovo na úvod:

Chtěl bych poděkovat všem jednomu pravidelnému čtenáři za tvou trpělivost a zároveň bych si rád postěžoval na svůj počítač, kterému se úspěšně podařilo smazat původní příspěvěk těsně před korekturou. Následující řádky jsou tedy verzí 2.0, jestli je lepší, nebo horší než ta původní, to už nikdo nikdy nezjistí.

IMG_20120402_234508

S tím, jak se má stáž blížila ke konci se zároveň blížila chvíle Vojtova příletu a počátek nejočekávanějšího výletu desetiletí – podél větnamského pobřeží do Saigonu. Jak jsem tedy byl již celý otevřený novým zážitkům, vletěla do mě nějaká příjemná nemoc a tak jsem již pár dní vypořádával s bolestí v krku a hlavy. Když jsem si bral moto-taxi na letiště, abych vyzvedl svého budoucího spolucestuícího, měl jsem již celý výlet v hlavě a kompletně bílý jazyk v ústech. V práci pro mě připravili rozlučkovou večeří a psem na 6 způsobů (není nad psí žaludek s krevetí omáčkou) a poté jsme se vydali na rozlučkovou párty (ano, další), abychom se rozloučili s poslední holčinou, která ještě zůstala z původního osazenstva, a pár nově příchozími (4 filipínky a italka, člověk se pak loučí docela rád). Jelikož se mi nemoc začala příjemně rozšiřovat na další části těla (urychleně se vyprazdňující střevní ústrojí), rozhodl jsem se ukončit noc dříve. Po Vojtově příchodu okolo 3 hodiny ranní jsme si úspěšně vyměnili role a já se tak poprvé vyblil poté, co se někdo jiný opil. No a protože jsem před asi týdnem dorazil z Kambodži, která je malarickou oblastí, a protože jsem byl za svůj pobyt docela často píchán komáry, rozhodl jsem se trošku zagooglit pro příznaky malárie – kterými jsou  bolest hlavy, horečky, průjmy, zvracení a bolest svalů. Svaly mě nebolely, takže jsem byl v pohodě, ale každopádně jsem si ráno odskočil do Francouzské nemocnice (do Vietnamské bych se opravdu neodvážil), dostal za výslužku tašku plnou léků, zaplatil dva a půl tisíce, vzal si taxíka na hostel, do sebe nacpal pár banánů a vyrazili jsme na autobus směrem k našemu dvoudennímu pobytu na lodi.

IMG_20120419_092422

Jak už bývá v těchto zemích zvykem, každý vám řekně něco jiného. Když jsme se tedy zeptali, jestli s našim lístkem (na 8:00) můžeme nastoupit i před hostelem (původním místem byla cestovní kancelář), bylo nám řečeno, že bez problému. V prvním busu nám tedy řidič řekl, že máme počkat na další bus, že ten nás určitě vezme. Druhý bus nám řekl, že nás určitě nevezme. To už bylo asi 8:40 a tak jsme se vydali k naší cestovce (která mimo jiné poskytuje i pronájem motocyklů, praní prádla a kadeřnictví). Po cestě jsem si na lístku průběžně pročítal text, který říkal něco o pozdním příchodu a nemožnosti vrácení peněz. Po příchodu se dáma ve středních letech ani trochu nepodivila, že jdeme skoro o hodinu pozdě a prostě nám zavolala jeden z autobusů – ono totiž absolutně nezáleží na tom, u koho si zájezd zakoupíte a kolik za něj zaplatíte, všichni skončí ve stejném busu a pojedou stejných 5 hodin na uzounkých sedačkách s extra rozkládacími sedačkami v uličkách (které jsme samozřejmě dostali my). Cesta samotná byla velmi zábavná – Vojta, který už asi tři dny téměř nespal, seděl na sedačce s asi 20cm opěrkou, která ke spánku neposkytovala zrovna nejlepší prostředí, a já neustále usínal a upadal na chlapíka, který seděl napravo ode mě – musel ze mě mít opravdu radost. Naštěstí nevěděl, že ho můžu ještě kdykoliv poblít.

IMG_7068

No a jelikož mají vietnamci na všechno času dost, tak než jsme vyplnili všechny jeden list papíru s naším jménem, tak uplynula asi další hodina, která byla následována další půlhodinou čekání na loď, abychom vypluli tak kolem 3 hodin odpoledne, proběhli si jednu jeskyni, strávili celou půlhodinu (kterou jsme si samozřejmě trochu prodloužili) na kajacích, propluli na nich malinkým tunelem mezi dvěmi skalami vystupujícími z moře a seznámili se kanaďankami, mexičanem a nějakou náhodnou holčinou, o které si už vůbec nic nepamatuju. No a jelikož mi stále bylo úplně skvěle, vynechal jsem večerní párty, užil si naši skvělou kajutu hned vedle lodního dieselového agregátoru pro výrobu elektřiny, abychom další den už jen spolu s Vojtou projeli mezi impozantními skalami, vrátili se do přístavu a ukončili náš úvod k Vietnamu jízdou minibusem zpět do Hanoie.

IMG_7120

Tam již na nás čekal (čti museli jsme přeběhnout na zastávku) tak zvaný „spací autobus“ se třemi řadami sklopitelných „postelí“ a 14 hodin cesty až do Hue, bývalého císařského města (jak již bylo zmíněno v jednom z předchozích příspěvků, nebudu se k němu tedy příliš rozepisovat). Kupodivu jsme dorazili podle jízdního řádu a tak jsme měli dostatek času se projít po městě – Vojta si dal jeho první polévku, prošli jsme si císařský palác za dunění tradiční vietnamské písně 666 – Alarma, zaskočili si k pagodě a pak na minibus do Da Nang. Místním se opět podařilo posunout hranice hromadné dopravy a tak byli schopni do minibusu o kapacitě přibližně 20 míst nasoukat okolo 40 lidí (znali jsme přesné číslo, ale moje paměť už není to co kdysi) – kromě již tradičního zaplnění uličky vytvořili ještě meziřadu mezi řadou poslední a předposlední, pár lidí si posedalo okolo řadící páky a zbytek postával u dveří. Zastaveni v Da Nang policií za pašování jsme si museli sehnat taxi, abychom naskočili na autobus do Hoi An.

IMG_7152
Tam nás již očekávali „motorkáři“, aby nám nabídli zaručeně nejlevnější hotel, který jsme zaručeně odmítli a našli si parádní klimatizovaný dvou dvoupostelový pokoj za nějakých 10 dolarů na noc. Ráno jsme si půjčili skůtry, ujeli 200m k restauraci na snídani, aby z hotelu naproti vyšly Kanaďanky z našeho výletu do Ha Long Bay – domluvili jsme si tedy večeři, a přes den na sebe ještě několikrát narazili při procházení historické části města. Vyrazili jsme si na pláž, užívali si metrové vlny, opuštěnou písečnou pláž a opět našeho privátního barmana, servírujícího nám chlazené pivko a kolu. Místo jsme si tak oblíbili, že jsme tam vyrazili i další den (a snažili jsme se tam přívézt i kanaďanky, které však hloupě naši nabídku odmítly a raději využili nezáživné služby turistické pláže – a taky s námi nechtěly nasednout na motorky, což možná není až takové překvapení). V plánu bylo strávit pár hodin na pláži a pak vyrazit do My Son (Můj Syn), místního malého chrámu Angkor Wat (tohle aspoň říkají vietnamci, pěkná hloupost). Podle Lonely Planet jsme měli ujet asi 30 km, takže když jsme po asi půl hodině jízdy potkali ceduli, odkazující nás na 30km vzdálený My Son, poněkud to narušilo náš křehký časový plán, počítající s návratem do Hoi An okolo půl šesté za účelem naskočení na autobus. Inu, zpátky se nám už nechtělo a tak jsme si rozpočítali, že nám to vyjde tak, abychom v destinaci strávili asi 30 minut.

IMG_7110

Po příjezdu jsme si tedy asi 30 minut procházeli ruiny, abychom dorazili zpět k motorkám a zjistili, že se někam vypařila půl hodina a že hodinky ukazují čtvrt na šest. No a najednou si frčíme rychlostí okolo devadesáti km za hodinu okolo vietnamců na motorkách, ve starých náklaďácich, na kolech a nebo pěšky. Frčíme po děravých cestách, pokusech o dálnice a uzounkých cyklostezkách (tam už ne 90, ale pouze 50). Přijíždíme ke krejčovství, Vojta si vybírá své dva na míru ušité obleky a dojíždíme k hotelu asi pět minut po šesté – zaručeně jedna z nejrychlejších jízd z My Sonu do Hoi An, jaká byla kdy uskutečněna. Autobus samozřejmě ještě neujel a tak jsme si stihli ještě dát rychlou večeři, koupit si pivo a vodku a naskočit do busu směr Da Lat.

Pokračování příště…

P.S. Zajímalo by mě, co jsem zapomněl, minulá verze byla delší…

Napsat komentář