Choquequirao, malý bratr Matchu Pitchu – cesta tam

Projíždíme mlžnou vesničkou, vedle auta běží a štěkají psi. Klaksonem rozháníme koně a krávy a rodiny s krumpáči v rukou. Jedeme s chlápkem, kterému za 10 korun daly echo dětí u cesty, kde nás vyhodil autobus. Starý kombík se na hliněné cestě otřásá a my projíždíme přes další a další brody. Blížíme se do Cachory, počátku našeho čtyř-denního treku.

IMG_8465

Všude jsou hliněné domečky vlnící se všemi úhly a křivkami lemují naší cestu. Místo psů už za námi běhají a chrochtají prasata a my vyjíždíme do naší destinace. Řidič se nám snaží nabídnout mulu ale my odmítáme a chceme jen ubytování. Jeden hostel je zavřený a tak končíme v jiném – San Pedro Hospedaje. Dědovi už bylo tak 80 a nebyli jsme schopni se domluvit na ceně, protože nejspíš neumí číst z mobilu. Nakonec jsme skončili na 70 korunách za noc v pětilůžkovém pokoji… Teda v jediném pokoji, který tady mají. Nakoupili jsme si pivo a chleba typu létající talíř a za křiku místních dětí se učíme počítat španělsky. Uno duos tres, je devět hodin a čas jít spát.

IMG_8464

Je další den okolo poledne.

Konečně zase sedíme, za námi je 20 km sestupu z 2950 do 1500. Kotníky už moc nedrží a ke konci jsem si každý kilometr aspoň jednou některý vyvrtnul. Prvních deset kilometrů jsme šli v typické bílé mlze a tak jsme si skvěle užívali místa s cedulkou „rozhledna“. Na jednom takovém jsme si ale aspoň od chlapíka koupili kolu a trochu zvýšili naší morálku před největším sestupem. Po celkových 13 km už jsme podešli mračna a konečně měli výhled na kaňon a řeku u které teď zrovna sedíme. A místní chlapík si zrovna půjčil můj tablet a užívá si, jak se na něm přesouvá obraz. Vypadá, že by ho to zabavilo na celý den, ale já potřebuju dopsat tuhle pasáž a vyrazit přes řeku. Most, který přes ni vedl strhla voda a tak si vlezeme pěkně do klece a hurá na druhou stranu. Zde jsme již museli opustit naše kompaňéros Chosého a Armanda. Dva toulaví psi se k nám připojili už v úvodní vesničce a tady na nás smutně koukali z mizícího břehu, ale nedá se nic dělat.

IMG_8466

Jsme někde na úbočí hory, každé tři kroky následuje minuta odpočinku a každá pátá zatáčka si žádá odpočinek vsedě. Teď už slunce vypaluje na plné obrátky a my se koupeme ve vlastním potu. Naše tábořiště ještě pořád není vidět a tak jen doufáme, že je blízko. Zrovna kolem mě prošel za silného oddychování Martin a hned zmizel za další zatáčkou a já ho jdu následovat. Noha následuje nohu v doufání, že ten další krok už mě přivede na dohled kempu. V kopci vidím ceduli a přidávám do kroku, abych konečně narazil na  tábořiště Santa Rosa, ve kterém mě uvítalo pár zbořených chatrčí. Naštěstí chvíli poté vcházím do kempu – budka, ve které už došlo pivo, a za kterou leží travnatý palouk, po kterém se prohánějí prasata a kuřata. Výhled na protější třitisícové pohoří už je jen bonusem a tak za komentářů tříleté indiánky vybalujeme stan a pak si užíváme sprchu (s luxusním výhledem přes mini okénko)…

IMG_8484

Hovězí Stroganof – není nad normální jídlo. Přivezli jsme si s sebou dehydrovaná jídla a nic tak lahodného jsem už dlouho neměl. Ještě to zkombinovat s vývarem z listů koky a k dokonalosti chybí už málo. Ani začínající déšť už nic nezmění. Náš stan by ho měl přežít bez problémů, protože jinak bych byl fakt naštvaný, že jsem s sebou těch skoro pět kilo tahal zbytečně.

IMG_8485

I když jsme šli spát opravdu brzy, budíček jsme si stejně zaklapli a tak z původních šesti hodin vzniklo něco kolem sedmi. Uvařili jsme si ovesnou kaši, do které jsme tak trochu zapomněli sehnat jakékoliv ochucovadlo a tak s brblaním dojídáme náš ranní zdroj bezchutné energie.

IMG_8501

K obědu rajče, mrkev a kolu – nic lepšího jsme nesehnali. Sedíme na louce v 2900 metrech nad mořem a užíváme si výhled (v poslední době naše oblíbená činnost, na nic jiného už nám nezbývají síly). Za námi jsme nechali 900 výškových metrů v pekelném čase lehce přes dvě hodiny. Teď už jen pár minut a budeme v naší destinací. Nebo to jsme si alespoň mysleli. Ono to sice bylo pár kilometrů ale nahoru a dolů a cesta nás, nebo tedy alespoň mě, zmohla více, než jsem čekal. Za odměnu jsme si ale uprostřed incských rovalin postavili stan, uvařili oběd (obojí jistě zakázáno) a vydali se na průzkum a zjišťování naší další cesty. Nad námi neustále přelétají oblaka a slunce střídá každých pět minut déšť. Unaveni z výšlapu jsme zaspali už za světla ale přes noc nás pořád budily vydatné deště, které se přes nás přeháněly – určitě to nejsilnější, co jsme tady zatím zažili.

Další den nás čeká cesta do menšího městečka a konečně noc v hotelu a posteli.

Napsat komentář