Podejte mi otěže a hurá na jih!

Ležím v posteli, kde před chvílí majitel ubytovacího zařízení skládal deku po předchozích nájemcích. Jednoduchý pokoj s manželskou postelí a napůl natřeným stropem je doplněn sprchou se studenou vodou, rozbalenými mýdly a použitým zubním kartáčkem. Spolu s dvěma čerstvmi kartáčky a kondomem čínské výroby zřejmě činí standartní výbavu kambodžského pokoje. No a každopádně doufám, že sousedé když tak nejsou příliš hlasití.

Jak si určitě (doufám) někteří všimli, od posledního příspěvku už uplynula nějaká doba a i když mám rozepsaných pár nápadů, bude lepší rychle proběhnout dění posledních dvou týdnů. V Thaisku jsem se konečně dostal do zábavnějších a příjemnějších částí – ostrova Koh Tao, ráje potapěčů. No a když jsem tam byl, musel jsem si přece projít kurzem a nechat se certifikovat k potápění v otevřených vodách. No a tak jsem si po pár dnech foukání do nosu a hýbání čelistí konečně zvyknul na vyrovnávání tlaku v hlavě a začal jsem si to pořádně užívat. K tomu určitě pomohli lidé, které jsem u toho potkal, supr zahraniční instruktoři (Američanka Chloe, Brit Chris a Francouz Hugo) a ještě lepší spolustudenti – obzvláště Bronn z Hradu. No a pak už jsme se jen flákali po ostrově, plážích, barech, dokud mi nedošlo vízum a já se musel urychleně odstranit z Thaiska.

Noční loď byla překvapivě prázdná (kromě mě měla jen jednoho dalšího pasažéra) a tak jsem si mohl vesele užít usínání za houpání okolo se prohánějící bouří. Ráno pak šup na taxík a vlakem za 50Kč až do Bangkoku. Minibusem na hranice, poslechnout si od Novozélanďana mnoho užitečných a převážně přehnaných rad jak se dostat do Kambodže a pak už jsem si mohl užít uplácení místních celníků. Celý systém přechodu je značně zaměřen na obírání zahraničních turistů a tak jsme se rozhodli se dvěma Argentinci a Angličanem z Malawi sehnat taxík. A pak si to rozmysleli a chtěli jet busem – no ale nejdřív jsme si vzali autobus zdarma, který nás odvezl na odloučený autobusový terminál, kde jsme měli možnost počkat si krásné dvě hodiny a pak se kodrcat ještě blíže neurčenou dobu až do Siem Reap. A tak jsme si taxík vzali až odtamtud a po dlouhém dohadování jsme se nakonec dostali i na rozumnou cenu.

No a od té doby už jsem se flákal v Kambodži, na všechno byl čas a já si jen tak projížděl chrámy Angkoru, četl si, pracoval a nakládal se do lihu, na což jsou Kambodžské ceny alkoholu jako dělané. Ale po několika dnech už nastal čas vypadnout a tak jsme s Malawanem, Rumunkou žijící v Dubaji a Britkou vyrazili na poslední výlet, ze kterého jsem se vydal do Battambangu, města uprostřed ničeho, kde však svou návštěvu Kambodže postupně rozšiřuje více a více turistů. A tak jsem se zase dostal se vším svým majetkem zpět na dvě kola. Motorku jsem si mezitím za nekřesťanské peníze nechal opravit a tak frčela jako o život, nebylo ani pět večer a já už byl ve své destinaci – a tak zbývala spousta času si projít město – takže jsem si po 30 minutách šel někam číst.

Dalšího dne ráno jsem vyrazil na obhlídku místních chrámů, opuštěných továren na Pepsi (kterou jsem bohužel nenašel) a nekončících hliněných cest vedoucích placatou zemí polí. No a jelikož jsem byl zbalený, zaskočil jsem si jen do chrámu Banan, vytáhl kompas a vyrazil na jih. Ono tady cest moc není, takže jsem vybral na křižovatkách (obou) vždy cestu na jih a nebylo nic jednoduššího. Dokud se tedy nezačaly blížit hory a nepřišla křižovatka východ x západ. A tak jsem se zeptal místních – slečna v obchodě mi plynulou angličtinou (vesnička měla maximálně tak 500 obyvatel) nabídla kafe a zeptala se, zda ji miluju 🙂 No a pak mi poradila, kudy na jih. A tak jsem se vydal, batohy pevně přidělány na hliníkovou konstrukci, přední blatník držící už jen na třech šroubech řinčel při každém otřesu a já mával všem, kteří na mě křičeli „helou“.

Dokud se cesta zase tak nějak nevytratila. Tedy, ona zůstala pořád plus mínus podobná, jen se v ní začaly objevovat hlubší a hlubší díry. Což by nebyl problém, kdyby se také více a více nezačaly plnit vodou a blátem. Nejdříve jsem se snažil všechno objíždět, ale když už nebylo kudy jinudy a já se ohlédl na chlapíky na skůtru za mnou a ti na mě kývali, ať už tam konečně vjedu, musel jsem do toho vjet. Ale tak bylo to maximálně tak dvacet centimetrů, což nedělalo motorce žádné problémy. Jak jsem se prokousával rozsekanou cestou, povedlo se mi odlomit pravou část konstrukce a tak musela krosna zpět na sedadlo. Krásně zabahněná mi hřála záda a já se nořil do dalších a dalších děr. Občas už místní raději udělali objížďky skrz pole, které byly vždy vítanou změnou. Projížděl jsem kaluže velikosti menšího rybníku a za sebou nechával bublinkovou cestu z výfuku. To už se na mě pomalu začalo promítat vyčerpání, z vyrovnávání motorky mě bolely ruce a nohy už většinou nešlo jednoduše vyndat z bláta a tak jsem se musel uchýlit k sundání sandálů – kdy jsem si také všiml, že ty už to také nepřežily.

Místní, kteří jezdili okolo si jen klepali na čelo a říkali mi, že mám jet zpátky, já se ale přece nemohl vzdát! A tak jsem naboso nakopával motorku pokaždé, když mi chcípla a dál se probíral tankodromem, dokud jsem nepotkal traktůrek a neuvědomil si, že takhle ta cesta klidně může pokračovat dalších 50 km. A vzdal jsem to. Otočil jsem se zpět a probíral jsem se stejnými pastmi jako po cestě tam. V rámci solidárnosti s motorkou jsem se postupně také celý zamazal bahnem a vždy, kdy už jsem nezvládl řízení, jsem si užíval zvedání stroje ze křoví. Zbitý a špinavý jsem se vítězoslavně dostal na cestu. Přišel jsem o gumovou násadu na stupačku, v zrcátku už přes bláto nešlo nic vidět a motorka byla až po sedlo obalena solidní vrstvou hnědé hmoty.

A já se rozhodl, že bych si tedy konečně mohl trochu udělat plán. Chci se dostat na jih, na pláž… měl bych jet na jih – jsou tam hory… a tak to vypadá, že musím jet až přes Phnom Penh, asi 400 km zajížďka, super. Po cestě mi ještě začal padat řetěz, což je zvláštní s ohledem na to, že jsem si před pár dny kupoval komplet nový s ozubenými koly. Ta se mi ale zřejmě někde povedlo ohnout a tak se rozsekalo všechno – v servisu mi k tomu přidal ložiska a brzdové destičky a tak je motorka zase o kus lepší.

A zase o kus horší, protože už zase přestala fungovat trojka – a já se tedy klasicky na čtyřku prohnal dálnicí, vyhýbal se žábám a sledoval okolo poletující světlušky. Tedy až do doby, kdy už jsem toho měl fakt pokrk a našel jsem si ubytování.

Napsat komentář