The Loop: Den třetí, mokrý

Den 74
Kon Khan -> Kong Lor

Doufali jsme, že přes noc voda pěkně opadla a v očekávání jsme vyjeli zpět k zaplavené části cesty. V jednom místě včera stály kolony aut, takže jsme jako rozhodující faktor brali, jestli tam kolona stále bude stát. Ze začátku to vypadalo slibně a voda znatelně opadla, po chvíli se ale přes cestu opět začala přelévat a v místě, kde jsme to předchozí den otočili to pořád bylo špatné. Zařadil jsem jedničku, zapnul GoPro, vyhodil nohy na nádrž a pomalu rozrážel vodu před sebou. Motorce se to ale vůbec nelíbilo a tak občas ztrácela otáčky, ale pořád se mi dařilo ji sunout kupředu. Dokud v jedné chvíli prostě nechcípla. Měl jsem obavy, že dovnitř přes zcela ponořený výfuk nateče voda, naštěstí se mi však povedlo motorku rychle znovu nastartovat a nakonec se motorka opět vynořila z hlubin a opět poznala suchou cestu. Maxova motorka  byla samozřejmě nezničitelná, i když taky jednou chcípla. Karl už takové štěstí neměl a tak museli před pokračováním pořádně pročistit svíčku. Nakonec jsme se ale všich ni sešli na druhé straně a pokračovali dál.

img_0495

Dál ale neznamenalo o moc dál, protože po chvilce už byla zase cesta zaplavená a tentokrát pořádně – nejmíň metr, spíš víc. Rozhodli jsme se využít pomoci místních a naložit motorky na
loďky. Nejdřív jel skůtr spolu s Karlem, Heather a Klem, zatímco já s Maxem jsme čekali na další kolo. A čekali… a čekali… já si začal číst knížku a Max se bavil s dalšími loděvody, kteří mezitím přirazili ke břehům obrovského jezera lemovaného po stranách prudce stoupajícími horami. Tam, kde asi normálně všude byla rýžová políčka teď byla jen voda.

img_0515

Když konečně dorazila loďka zpátky, předal nám majitel vzkaz s textem: „Potopili jsme se, motorka nefunguje, neberte motorky s sebou!“. Zalekl jsem se, co se asi teda s motorkou mohlo stát a já
i Max jsme teda motorky nechali na straně cesty a naskočili do loďky. Po cestě nám ještě došel benzín, ale jako vždy jsme měli štěstí a zvládli jsme doplout až k čerpací stanici. Tou samozřejmě byla budka se čtyřma flaškama benzínu. Když jsme přijeli na druhou stranu, skůtr už byl opravený – vyměnili olej a benzín a všechno zase krásně fungovalo a netrvalo jim to prý více než patnáct minut. Zřejmě tady topí motorky pravidelně.

 

Jelikož nám pořád ještě k jeskyni chybělo asi dvacet kilometrů, naskočili jsme na „tuk tuk“, což byl vlastně skoro stejný traktor, jako mě vezl předchozí den. Jen korba nebyla uzavřená a byly na ní „lavičky“, na které jsme posedali. Z okolní hladiny vystupovaly ostrůvky s domečky obehnanými lesíky bambusu a palem a my se mohli pěkně kochat. No a kochat jsme se mohli pěkně dlouho, protože řidič se asi rozhodl šetřit benzínem a tak nás předjel i pětiletý klučina v růžové havajské košili na svém bicyklu.

img_0561

Když jsme po zdlouhavé cestě konečně dorazili ke vstupu do jeskyně, řekli nám, že je tam moc vody a že se tam dostanem nejdřív tak za dvě hodiny. To jsme byli ochotni počkat, dali jsme si oběd a potkali novozélanďany, kteří nakonec taky přijeli. Vzali to druhou, rychlejší stranou a taky měli pár historek k vyprávění. Když jsme přišli k bráně znovu, zabili naše šance úplně a
řekli nám, že nejdřív zítra ráno. Potkali jsme i korejský pár, který na vstup do jeskyně čekal už pět dní, takže jsme si nebyli úplně jistí, co dál.

img_0543

Rozhodli jsme se tedy přenocovat. Neměl jsem zrovna radost z toho, že na druhé straně jezera je můj pas a většina peněz a cenností. Potřeboval jsem je dostat zpět a tak jsem si chtěl sehnat nějakou loďku. Max se vydal se mnou, ale nemohli jsme najít nic motorizovaného. Dříve toho dne jsme se bavili s jedním postarším chlapíkem, který kdysi pracoval ve státech a tak měl parádní angličtinu. A teď jej potkali znovu a nakonec svolil, že si můžeme půjčit jeho kánoj a vydat se zpět, tedy samozřejmě v jeho doprovodu. Nejdřív jsme ale museli dojít k jeho domu, který byl uprostřed zatopené vesnice. Takže jsme museli do vody, přesnějc do vody po prsa. Brodili jsme se až k jeho domku, naskočili do loďky a zjistili, že ve třech máme asi centimetr k dobru nad hladinou jezera. S tím bychom se moc nikam nedostali, takže jsme se dohodli, že Max se vrátí zpátky a já se postarám i o jeho motorku.

img_0550

Začali jsme s kolegou pádlovat a já brzo zjistil, že na tom fyzicky opravdu nejsem úplně nejlíp. Projížďka to sice byla krásná a proplétání mezi latěmi plotů mělo něco do sebe, ale po půl hodině a s blížícím se soumrakem mi bylo jasné, že takhle to asi nepůjde. Nakonec jsme sehnali motorovou loďku, která mě odvezla k motorkám a po cestě zpět jsme nabrali i naši kánoj a dotáhli ji zpátky. Myslel jsem, že na mě Max bude na druhé straně čekat, ale nikdo tam nebyl. Sednul jsem na chvíli k partičce místních, popíjejících Lao Lao, místní whiskey/rum, a dal se s nimi do řeči. Po chvíli už jsem se rozhodl, že se prostě musím dostat nějak zpět a vyrazil na pěší cestu. Náhodou ale zrovna přijel Karl s novozélanďanem za účelem vyzvednout druhý skůtr. Tak přitom vyzvedli i mě.

img_0524

Užili jsme si už potřetí nejzábavnější část cesty, kdy se přes cestu silným proudem přelévala řeka a ubytovali se v luxusním novém hotelu za směšnou cenu asi padesáti korun na osobu. A pak jsme jedli a pili, co hrdlo ráčí. Teda, ona tam už pár dní nefungovala elektřina, takže jsme měli zkažené kuřecí s nudlema a teplé pívo.

Leave a Reply