Pohádka o šťastném Barmanovi

Den 105
Yenan Gyoung –> Pyay

Zase se ozvaly školní povinnosti a nastal čas se na chvíli zastavit a pohnout s diplomkou. Což se lehce řekne, ale hůř dělá, když vám na notebooku přestanou fungovat některé klávesy. On by to ani nebyl takový problém, kdyby jedna z nich nebyla součástí vašeho hesla. Musel jsem si sehnat externí, což naštěstí nebyl takový problém. Ale sehnat si dobrou externí klávesnici, to už problém byl. I když jsem našel obchod s počítačovým příslušenstvím, všechno byly jen padělky. A tak i když jsem si koupil klávesnici DELLux a myš SONY, po pár hodinách práce jsem se jen horko těžko bránil nutkání je rozmlátit o zeď.

Povedlo se mi zničit jen levý shift, který většinu času prostě nešel zmáčknout. O CTRL ani nemluvím. Byl jsem ale v internetové kavárně, kde jsem nemohl dělat takový bordel. Zapovídal jsem se
s chlapíkem, který uměl docela solidně anglicky a hlavně hodně dobře rozuměl. Což dávalo smysl jakmile mi prozradil, že je tady jen na návštěvě a že žije v Seatlu. V Barmě mají takový krásný systém (ne nepodobný mnoha filmům a knihám), kdy existuje státní loterie o pasy. Když se přihlásíte, máte teoretickou šanci vyhrát pas a jízdenku do zemí zaslíbených. No a tenhle chlapík měl asi pekelné štěstí, nebo někoho pekelně hutně podplatil, to už jsem se ale nedozvěděl.

K večeru mě vyzvedl recepční z hostelu a odvezl na zastávku, abych si mohl užít pár hodin v autobusu při noční cestě do Pyay, městě jehož název nikdo pořádně neumí vyslovit a tak ho angličané během dob kolonií prostě přejmenovali.

Napsat komentář