Hurá do kosmopolitního Yangonu

Den 110
Pathein -> Yangon

Můj noční odpočinek ani zdaleka neprobíhal tak, jak bych si představoval. Když jsem se už asi po desáté probudil kvůli komárům létajícím kolem mých uší a když jsem měl už skoro celé tělo pokryté červenými vyrážkami, začínaly mi docházet nervy. V předchozím hotelu dali nad postele aspoň moskytiéry, když věděli, že jim netěsní okna. Tady se vůbec neobtěžovali a nezáleželo na tom, kolik komárů jsem zabil, za chvíli je nahradily čerstvé kusy.

Nakonec jsem se donutil to neřešit a zvládl jsem dospat až do pěti do rána, kdy jsem vstal a jal se ukázat komárům, zač je toho loket. A hotelu vlastně taky, protože na povlečení zůstalo pár krásných krvavých skvrn a doufám, že nešly vyprat. V přízemí jsem se potkal s Williamem, který mě odvezl na autobusák a k Yangonu mi už chyběly jen čtyři hodiny jízdy. Dočetl jsem další knížku, na zastávce si koupil banány a džusík a pak už jen odevzdaně očekával příjezd na stanoviště.

Když jsem vystoupil, podivil jsem se, že mi nikdo nenabízel taxi, musel jsem se dokonce pár lidí zeptat, kde tady najdu autobus. Asi si tady už zvykli, že turisté si prostě vyberou, co chtějí, nebo nevím. Za rohem jsem objevil několik v řadě stojících rachotin a když mi už po asi pátý Barman ukázal, do kterého mám jít, dokousal jsem jabko a vstoupil do dalšího autobusového světa. Přes skutečnost, že se zde jezdí vpravo byl volant samozřejmě také na pravé straně. Přední dveře k vystupování byly na levé straně, narozdíl od těch prostředních, které byly napravo. Jestli to byl
nějaký konstruktérský pokus, nebo jestli to prostě někdo převařil, se už asi nikdy nedozvím. Lavice byly taky velmi vtipně rozmístěny – na levé straně byla jedna dlouhá a po celé pravé délce byly natěsnané třímístné lavičky, aby se do busu vtěsnalo co možná nejvíce lidí.

Mé pohodlné usazení na dlouhé lavici netrvalo snad ani zastávku. Steward ukázal, že se máme všichni stěsnat, aby si mohli sednout další cestující. Pohodlnosti nepřidal ani „brzda plyn“ způsob jízdy řidiče a na spojku moc nehleděl. To, zastavování pasažérům na každém rohu, a dlouhé kolony na cestách se postaraly o velmi příjemné dvě hodinky, kdy jsem byl schopen jen letmo zjistit z průvodce, kde bych mohl přespat.

Když jsem úspěšně vystoupil o zastávku později, než jsem chtěl, vzal jsem to zpátky zadními uličkami, ve kterých jsem náhodou narazil na fotoobchod. Nechal jsem tam foťák k opravě a vyšel do příjemného odpoledního lijáku. Čekání nemělo smysl, přešel jsem cestu a začal hledat něco indického k snědku. Ve velkých městech Barmy je silné zastoupení dalších kultur, zrovna jsem byl ve čtvrti jížních indů a těšil jsem se, co přesně mi jejich kuchyně přinese. A nebyl jsem ani trochu zklamaný – kombinace rýže a dušeného kuřecího stehna, to vše s typickým indickým kořením
a k zapití nápoj připomínající rozšlehaný tvaroh… věděl jsem, že budu muset hodně bojovat, abych se tam v následujících dnech zase nevrátil.

Déšť stále neustal, chůze až do hotelu nepřipadala v úvahu, takže jsem se rozhodnul zkusit taxíka. Neměl ponětí, jak číst mapu z průvodce, ani kde je můj vysněný hotel, takže jsem po hodině ve měste musel navigovat taxikáře. Naštěstí tady ulice mají čísla stejně jako v Mandalay, takže to nebyl problém. Ztratil jsem se až o pár hodin později, kdy jsem se vydal na výpravu za večeří a skončil úplně někde jinde, než jsem chtěl. Ve všech podnicích místní vášnivě sledovali Chelsea vs. Tottenham, tak jsem si k nim přisedl, dal si nudle s kuřecím a buráky a rozečetl další knížku.

Napsat komentář