Ptá se mě Luboš „nechceš jet na kole do Lichtenštejnska?“Na něco takového je potřeba se ale pořádně připravit! Domlouvám se s kamarádem Jirkou ve čtvrtek, že půjdem potrénovat. Asi po 5 ujetých km píchnul a šli jsme radši na pivo. V pondělí vyrážíme, je pátek. Jdu nakoupit věci na cestu – do cykloservisu pro brašničky – nosič na moje kolo nejde nijak oficiálně přidělat a jediná rada, kterou jsem dostal, byla „budete muset improvizovat“. A tak improvizuju – místo sedlovkového šroubu hmoždinka, do ní šroub a pořádně k tomu ten nosič přidělat. Nahodit na něj stan, spacák a karimatku, do bočních kapes nějaké to jídlo a na řídítka přidělat ještě přední kapsu na zbytek věcí. A o víkendu je potřeba pořádně před výkonem odpočívat.

Je pondělí a snášíme naše půl tunová česká kola značky Fort po schodech do přízemí. Po rozloučení se ženami a Brnem přichází 150 km někam do Rakouska, což by na rozcvičení mohlo stačit. Projíždíme slunečnými vinohrady a já se směju Lubošově spacáku, který nejspíš váží víc než můj stan, spacák i karimatka dohromady. Protože se za celou cestu nepodařilo žádnému kamionu nás shodit do škarpy, dojíždíme úspěšně až ke Krems an der Donau a hned vedle rybníku stavíme stan, aby se v něm mohl Luboš přes noc téměř zadusit a aby se díky své klaustrofobii prakticky nevyspal.

Úterý probíhá v pohodovém tempu po cyklostezkách podél Dunaje a aby nám nebylo moc horko, pořádně na nás kropí a všechny restaurace, na které jsme po cestě narazili, mají pro jistotu zavřeno. Tedy až na tu v Melku, kde jsme si dali šnicl, a zbytek cesty už nějak dobouchali. Však je to všechno stejně taková pohodička, člověk furt jen tlačí střídavě nohy dolů a když už si myslíte, že vás ty kolena fakt pekelně bolí, začnou vás bolet záda… pak zadek. A tak jsme si před večerkou dali ještě pořádný výšlap do kopce v rámci mé „optimalizace“ trasy. Na mapě to vypadalo blíž a možnost kopce jsem neřešil. Luboš odmítl spát ve stanu, takže jsme obsadili stodolu na louce a v rámci udržení čistoty se šli osprchovat do řeky. Za sebou máme asi 300 km.

Kdo by si myslel, že ve středu už budeme úplně zničení, měl by asi pravdu, ale stejně jsme si ušlapali dalších stopade. A ačkoliv jsme se snažili nahnat si ztrátu z předchozích dní, kdy jsme úplně nedojeli tam, kam jsme chtěli, stejně nám na konci dne chybělo přes 20 km. Důležité také zmínit, že nás poněkud dohnaly zažívací problémy, že jsme jezdili od záchodu k záchodu, že jsem úspěšné zavinil Lubošův první (a ne poslední) pád z kola a že jsme od tohoto dne začali využívat na noc pohostinnosti místních zastávek.

Počasí si dělalo co chtělo, ale vždycky jsme měli alespoň chvíli sluníčka, abychom přes den vyschli. Nebo to možná bylo tím větrem. Každopádně jsme měli v plánu dojet v pátek až do Vaduzu, hlavního města Lichtenštějnska, a tak jsme museli něco udělat s mankem, které jsme si vytvořili. Pořádně jsme do toho šlápli, okolo desáté hodiny večerní skočili do Mekáče na dva číze a dorazili až do Innsbruku, kde jsme šli spát na letiště. To bylo samozřejmě zavřené, což ale neplatilo pro blízké parkoviště, kde jsme si rozložili oblečení k usušení a snažili se vypadat nenápadně – k čemuž jsme si otevřeli pivko k oslavě 209 ujetých km za den.

V pátek nás čekal nejnáročnější úsek, stoupání do horského průsmyku ve výšce 1800 metrů nad mořem. Luboš sebou pro jistotu znovu sekl o zem, když poněkud přehlédl červenou a fakt, že já před ním zastavil. Naštěstí provedl mezi judisty méně známý „pád do tureckého sedu“ a jeho kolu se také nic nestalo. Ve výšce 1230 metrů jsme si dali v penzionku u babičky pivko, pokecali jsme o tom, jak sama jezdí ještě na kole do Vaduzu a jak bychom měli vyrazit, protože ona by to ještě určitě stihla dnes dojet. S tím nám bylo jasné, že už konečný výšlap bude v pohodě, protože babičce už muselo být kolem 60. Před kopcem jsem do sebe kopnul celou milku, teď už mě nemohlo nic zastavit. Zastavil mě první pořádný kopec a následující 4 km jsem šlapal pěšky. Takové stoupání snad není ani legální a taková kosa, jaká byla na vrcholu, taky ne. Dali jsme si aspoň 30 km dlouhý sjezd alpskýmí cestami a tunely a zapíchli to zase na zastávce, asi 10 km před naší hlavní destinaci.

Kdo by čekal, že v hlavním měste země šlechtického rodu Lichtenštějnů budou samé památky, byl by zklamán – mají jeden kostel a jeden hrad. A taky 5 000 obyvatel, takže nic moc. Posvačili jsme rozinky a zase vyrazili pryč, na cestu k Bodamskému jezeru. V jezeře jsme se osprchovali (všimněte si prosím, že frekvence sprch je opravdu dechberoucí) a díky mému špatnému úsudku jsme se také poprvé pořádně ztratili. Místo toho, abychom si následující kopečky pomaličku vystoupali, dali jsme si pořádné stoupáky střídané sjezdy a další procházky do kopce. A jelikož jsme už o další sprchu neměli zájem, zakempili jsme v příhodně umístěné zastávce, utřeli ptačí hovna z laviček, zamkli kola doprostřed a šli zmrzat do spacáků.

Poslední den, v neděli, jsem zase selhal ve své navigační roli a tentokrát jsme si po cestě do Fussenu trhli nejmíň 20 km navíc (spíš 30 ale neříkejte to Lubovi), na oběd jsme si krom sušených drcených banánů dali housku s klobásou a vyšli jsme si k hradu Neuschwanstein. Bylo okolo čtyř hodin odpoledních a do Mnichova nám zbývalo už jen 110 km. Dali jsme si je v pohodičce, zaplatili za vlak neuvěřitelných 120 EUR na osobu a ve vídni naložili kola do supr káry Citroen Saxo, abychom se zase vrátili do Brna, do světa ve kterém se nemusí celý den jen šlapat do pedálů.

Celkově ujeto 1145 km za 7 dní

Fotos by Luboš Šanoba