Z Ostravy do Budapešti

Oficiální start byl tedy v Ostravě. Vyjeli jsme celkem brzy a zastavili jsme se rozloučit u Marcela a udělat pár posledních fotek s jeho kufry. Když jsme odtamtud vyjeli, zapojilo se za nás podezřelé auto a nemohli jsme se ho zbavit přes deset kilometrů, pak se otec odpojil. My se zastavili za panem Vojáčkem, který nám dělal atestaci historického vozidla a chtěl ještě motorky (a nás) před odjezdem vidět. Natočil si náš odjezd a klasicky jsem nemohl svou čízu nakopnout, tak mi pan Vojáček řekl, ať si zapnu benzín. Na videu to určitě vypadalo velmi stylově.

Držák na olej

První zastávka byla naplánována na Olomouc, kde jsem se chtěl zastavit za bývalými spolupracovníky. Bohužel se zase objevily problémy a moje číza nechtěla moc jet a už vůbec ne do kopce. Zkoumali jsme všechny možné příčiny, ucpané výfuky, problémy s motorem… až jsme přišli na to, že jsem měl špatně vyrovnané zadní kolo, které mi dřelo o kryt řetězu. Než jsme na to došli, vybrousil jsem si v něm krásnou drážku. Návštěva v Olomouci byla super, trochu jsme si odpočinuli, dostali jsme vajíčka Oriflame a vydali se na zbytek cesty do Brna.

Drážka v pneumatice

Když jsme dojeli k brněnským semaforům, už se mi motorka docela přehřívala a měla tendenci zdechat, nebo se vytáčet do vysokých otáček. Není nic příjemnějšího, než po celém dni „za volantem“ na každé křižovatce nakopávat motorku a pak ji trochu pouštět spojku do rychlosti, aby moc neřvala. Když jsme k tomu skočili ještě do Pohádkové hospůdky, nebrali tam karty a ke každému jídlu chtěli nějakou pozoruhodnou přirážku s francouzským jménem, které zřejmě nerozuměly ani servírky. Tak jim tady aspoň udělám špatnou reklamu.

Balení věcí

Dalších pár dní jsme se zase flákali v Brně. Moc se nám nechtělo odjíždět, přecijen jsme si už zvykli na náš byt a na celé brněnské osazenstvo. Než jsme všechno odstěhovali a vyřešili, připadali jsme si už hloupě, že pořád říkáme, že už jedeme a přitom sedíme na zadku. Mě už ze všech starostí začínala bolet hlava a i když jsem nechtěl z Brna odjíždět, věděl jsem, že je to potřeba. A tak jsme ráno objeli pár posledních důležitých obchodů, rozloučili se v P&R a vyrazili do Bratislavy.

Rozloučení s Proof & Reason

Bylo mi trochu líto, že jsme se nestihli rozloučit s Mírou, který se nám snažil hodně poradit před cestou. Překvapila mě ale smska u Švédských valů, kde mi napsal, že jsme kolem něj zrovna projeli. Tak jsme se ještě otočili a rozloučili se. No a taky jsme tu šanci rovnou využili a poradili se, jak udělat vypínání na klíček, aby nám naše stroje jen tak někdo neodvezl.

Setkání s Mírou

Vyjeli jsme na Hodonín a cesta probíhala až podezřele pohodově. Jen jsme na chvíli zastavili, abych zkontroloval zadní kolo a dotáhl řetěz a už u nás stál chlapík v autě, jestli nepotřebujem pomoct, že motorkáři drží spolu. Tak jsme se aspoň zapojili do další komunity, krom ajťáků. Pustil jsem si hudbu do helmy a padesátkou jsme se loudali na jih, dokud jsme pomaloučku nedojeli až do Záhorské Bystrice – naší další stanice. Ivanka se mě pak ptala, jestli se mi něco nestalo s motorkou, že jsem jel tak pomalu, ale já si jen užíval vyhlídkovou jízdu.

Dotahování řetězu u cesty

Teď bylo potřeba odstěhovat vše, co po nás zbylo v Brně. Nasedli jsme do dvou aut a udělali stěhovací konvoj. Člověk by nevěřil, kolik si toho ženská za rok doveze. I Ivanka se divila. Komplet jsme vyčistili byt a rozloučili se s Brnem už nadobro.

Chcípák na klíček

V Bystrici jsme si udělali před domem dílnu a začali s generální opravou. Namontovali jsme relátka a klíčky, takže už nám s motorkama jen tak někdo neodjede. Vyměnili jsme čínské LED žárovky, které jsme už vypálili a namontovali obyčejné halogenky. Pořádně jsme vyčistili řetězy a namazali nějakou bílou srandou. A pořádně jsme zetky naleštili. Museli jsme nakonec čekat pár dní navíc, protože jsme si z Ostravy nechali poslat pár věcí, které jsme tam úspěšně zapomněli (třeba platební kartu, ta by se mohla hodit).

Rozloučení s Ivančinou rodinou

A tak jsme se ve středu 9. 9. 2015 rozloučili naposled, převzali poštu, naložili náhradní pneumatiku a vyrazili. A opět se za nás napojilo záhadné auto. Tentokrát si nás Ivančin ujo natáčel telefonem. Projeli jsme Bratislavu a směřovali na jihovýchod do Budapešti. Docela jsme na to šlapali a frčeli jsme místy i 70 (!!!) kilometrů za hodinu. Na svém palubním počítači jsem si pustil navigaci a tachometr a tak jsem měl čas se rozhlížet po okolí. Motorky jely jako hodinky a my za chvíli byli na Maďarské hranici. Dali jsme si jen krážkou přestávku, abychom si mohli vyfotit katedrálu v Ostrihomu.

Před Ostrihomem

Vždycky jsem si myslel, že Maďarsko je jen placka, takže mě kopce docela překvapily. A taky překvapilo moji zetku, protože jsem ji po chvíli zadřel. A pak mi spadla na zem. Ještě že máme kufry a opěrku na nohy, takže se jí nic nestalo. Se setměním jsme dojeli do Budapešti a Ivanka si začala stěžovat, že ji moje výfukové plyny moc nevoní. Nedivím se jí a tak jsme zkusili jezdit vedle sebe. Navigace nás vedla do centra přímo k parlamentu a pak do jednosměrky (jen ze špatné strany). Po chvíli bloudění jsme se octli na tramvajovém pásu obklopeni cyklisty. Projeli jsme skrz pár betonových sloupků a upalovali zpátky na cestu, než nás potká nějaký místní správce zákona. I když jsme věděli, že ti mají teď plné ruce práce s rozdáváním jídla uprchlíkům, nechtěli jsme to moc riskovat.

Ivanka v Budapešti

K naší kamarádce Eni jsme se nakonec dostali. Vyložili jsme kufry, zaparkovali na hlídaném parkovišti za 40Kč za den (ne za hodinu, jak jsme zvyklí), hodili sprchu a vyrazili na večeři. Zatím se moc necítíme, že bychom moc cestovali. Tak uvidíme, jaké to bude až budeme spát ve stanu.

Celková vzdálenost: 349.21 km
Celkem nastoupáno: 5965 m
Celkem naklesáno: -6096 m

Napsat komentář