Ujeto: 3258 km

Další den a další kilometry před námi. Opustili jsme Čanakkale a vyrazili do Izmiru, Mekky tureckých bezvěrců. Celé Turecko volí konzervativní stranu ale v Izmiru podporu nemají. Po krásné asfaltce jsme brázdili obligátní šedesátkou skrze tureckou riviéru lemovanou slunečníky a postupně jsme se blížili k naší destinaci. Předjel nás motorkář, který před námi zastavil, sundal si helmu a natočil si náš průjezd. Pak se zapojil za nás, zapnul výstražné blikačky, usídlil se uprostřed cesty a dalších padesát kilometrů nám dělal eskortu.

Nechtěli jsme mu ničit zážitek z cesty, protože na své Jamaze nevypadal, že by se při naší rychlosti zrovna bavil, takže jsme zaparkovali u krajnice, abychom mu poděkovali a popovídali si. Když zabrzdil, všimli jsme si, že má stejnou helmu jako my (náš super jedinečný model Shark Vancore) a zjistili jsme, že má i blog o motorkách. Předali jsme si facebook a dohodli se, že ho navštívíme v Aydinu po cestě do Pamukkale. Je přeci normální, nabídnout náhodným motorkářům, aby u vás přespali.

Ještě jsme měli čas, takže jsme si dali trochu památek v Bergamě (na kopci, takže jsem zase zadřel motor) a do Izmiru dorazili až v noci. Měli jsme zaplacené ubytování přes Airbnb u nějakých holek. Už po cestě nás varovaly, že jim neteče teplá voda, ale že nám aspoň udělají večeři, takže jsme si k tomu koupili pár řídkých piv a užili si pohodový večer s výhledem z balkónu s izmirským studentským dívčím párem.

Další den jsme se vypravili do víru velkoměsta a za vyřizováním. Nejdřív jsem si chtěl koupit simku do telefonu, abych mohl být stále na Facebooku. Ve Vodafonu mě rovnou poslali do zřejmě jediné pobočky ve městě, která má povoleno prodávat simky turistům a tak jsme museli skočit na metro. Po cestě jsme se ještě stavili v obchodě s umývacími potřebami, koupili si sadu kapesníčků (člověk by nevěřil, jak těžké je je sehnat) a nakonec i za osm stovek simku se 4GB internetu.

Další na seznamu bylo nalezení konzulátu. Ten měl být na jedné ulici na čísle 9, ale když jsme šli z jedné strany, končila křižovatkou na čísle 40 a na druhé straně začínala na 7. Zřejmě chtěl konzul mít jistotu, že ho nikdo nebude otravovat a pro jistotu ani nezvedal telefon. Mé naděje na vyřízení řidičáku se tím rapidně snížily a radši jsme se šli procházet trhem a užívat si otravné nabídky tureckých prodejců. V rámci maximalizace výnosů tady i mešity stavěli v prvním patře, aby v přízemí mohli mít obchůdky a kebabárny.

Z kopce na nás shlížela podivná mešita, tak jsme k ní vyběhli skrze uličky místních smradlavých slumů. Hned před branou Fatih camii nás uvítal podivný chlápek, který tvrdil, že je z Austrálie. Vzal nás dovnitř a začal nám vysvětlovat, jak je mešita strašně stará (nevěděl to ale přesně) a že jsme měli přijít radší v úterý, kdy chodí více turistů. Nejsem si jist, čím přesně by autobusy plné Číňanů přispěly k našemu dobrému rozpoložení, ale on si tím byl jist naprosto a proto to zopakoval asi sedmkrát. Pak si mě i Ivanku nutně musel přidat na Facebook, což jsme ale úspěšně bojkotovali.

Raději jsme se zdejchli a šli na byt si vyprat (já jsem se v tom samozřejmě moc neangažoval). Další den ráno jsme všechno pobalili, rozloučili se a vydali se do místní čtvrti, kde opravují motorky. Potřeboval jsem něco udělat se spojkou, která měla tendenci při rozjezdu škubat. Hned u vjezdu si nás stopnul turek s laptopem a zavedl nás do jeho dílny. Ze začátku všechno vypadalo, že půjde jako po másle. Tekl mi ke spojce benzín, tak vyměnili těsnění klikovky, sehnali těsnění na víko a všechno zase zavřeli. Pak ale přišly problémy. Protože čezetě nerozuměli, nebyli schopni to pořádně poskládat zpátky tak, aby to bylo dle jejich představ – schopno jízdy.

Průběžně jsme si povídali s různými lidmi, kteří se u opravny nachomejtli, a když jsme si skočili na oběd, všiml jsem si, že na protější budově bylo logo ČZ. Rychle jsem se tam utíkal podívat a za výlohou jsem našel desítky renovovaných motorek JAWA. Zavolal jsem Ivanku a po chvíli si toho, jak mu čučíme do výlohy, všiml i majitel. Vzali jsme ho s sebou a ukázali mu svoje čízy. Smál se a říkal, že to by jeho mužné tělo určitě neodvezlo ani na kraj Turecka, natož do Austrálie. Vzal nás do své dílny a pochlubil se nově zrekonstruovaným Pérákem. Nabídli jsme mu výměnu, ale bohužel neměl zájem.

Po pár dalších hodinách a vypitých čajích se už jim v dílně konečně podařilo všechno dodělat a my jim zaplatili přemrštěnou cenu. Nejdřív jsme chtěli jet přímo do Pamukkale, ale bylo už pozdě a rozhodli jsme se, že radši zajedeme navštívit Bilala do Aydinu, což by mělo být někde na půli cesty. Bohužel jsme si mezitím už něco najeli směrem na východ, takže jsem se rozhodl, že to vezmeme uličkami, abychom nemuseli jezdit zpátky. Jenže zkratky samozřejmě nikdy nefungují. Když už to vypadalo, že se napojíme na normální cestu, zastavil nás brod. Na ten jsem neměl v noci koule ani já a Ivanka už vůbec ne, takže jsme si ještě užili další objížďku.

Nakonec jsme do Aydinu dojeli a s Bilalem se setkali. Ubytoval nás u něj na bytě, skočili jsme na pivko a s ohledem na velmi malou společnou zásobu slov jsme si v hospodě radši navzájem pouštěli na telefonu videa. Pak už jsme se jen trochu provětrali a uložili se konečně ke spánku s očekáváním dalšího dne a snad už konečně našeho aktuálního cíle – Pamukkale.