Gruzijsky slovanský přístup

Ujeto: 5453 km

Přijel jsem k okýnku na hranici, podal jsem úředníkovi pas a techničák od motorky, on si je sebral a povídá: „driving licence“. Řidičák byl ale někde v tiskárně v Česku. Zkusil jsem záchrannou alternativu, kterou jsem už měl naplánovanou, a podal jsem mu mezinárodní verzi. Že podle ní nemůžu řídit motorku mu zřejmě nevadilo, všechno bez probému vyřídil a poslal mě pryč – absolutní úleva. Starší pán mě navigoval na parkoviště a vypadal, že má v plánu mi prohledat motorku. Kufry prošel jen zběžně a za chvíli mi už mával, že mám jet pryč. Já mu ale dal před obličej žlutou knížečku Karnetu a říkal mu, že to chci vyplnit. On ale, že né, že mi nic vyplňovat nebudou. Po chvíli naléhání jsme šli dovnitř, tam si mě převzaly nějaké paní, kterým jsem vysvětlil, jak to funguje. Za chvíli přišel další pán, tak jsem mu to začal vysvětlovat znovu.

První gruzijská fotka

Ivanka mezitím dojela ke kontrole kufrů. Mě si vyvedli ven, kde přišli další celníci, kterým opět bylo potřeba vysvětlit, co chceme vyplnit. A za chvíli přišel ještě jeden, který zřejmě jako jediný uměl anglicky. S tím už to naštěstí skončilo a odešli jsme zase dovnitř pro jedno razítko a podpis. Zbytek mi řekli, že si mám vypsat sám. Dali jsme se pak ještě do řeči s anglicky mluvícím celníkem, který nám říkal, že by rád cestoval a ptal se, kam jedeme v Gruzii a dal nám nějaká doporučení, například hrad v Akhaltsikhe.

Hrad v Akhalsikhe

Mešity vystřídaly kostely a i když se Gruzie snaží začleňovat do Evropy, vůbec jsme nečekali takovou razantní změnu kultury. Lidé nám zase začali rozumět a všichni byli strašně milí. Po hodince cesty jsme dojeli k šílenému hradu, který prošel rozsáhlou rekonstrukcí a vypadal naprosto neuvěřitelně. A dokonce v něm byli i anglicky mluvící turisté, což jsme už nějakou dobu nezažili.  Jen bylo trochu zvláštní, že v areálu bylo asi dvacet policajtů a nejsem si úplně jistý k čemu. Na nádvoří byl ale luxusní hotel s wellness, obchod s vínem a pod věží konferenční místnost, takže to celé působilo poněkud zvláštně, obzvláště s výhledem na rozbořené domky v okolí.

Hrad v Akhalsikhe

Vyrazili jsme dál a užívali si rovnou cestu směrem na Ninotsmindu, přechod do Arménie a také město s nejlepším názvem (který jsem si pro veliký úspěch celou dobu jízdy prozpěvoval). Stavili jsme se na oběd v malé restauraci, kde jsme dostali menu s anglickými popisky a cenami, ale byli jsme rádi, že jsme si dali trochu evropská jídla a hlavně pivo, takže jsme ani moc nepindali. Projeli jsme podzimní krajinou lemovanou žlutými stromy a postupně zákeřně stoupali až přes dva výškové kilometry. Stromy zmizely a zůstala jen nekončící tráva a dobytek. Domy se změnily v nízkoučké kamenné chýše zakopané do země s hliněnou střechou a všude okolo nich bylo nakupené seno na zimu.

Honáci krav

Honáci na koních všeho věku proháněli krávy po pláních a protože už bylo pozdě, sháněli je zpět do měst. Blížili jsme se k hranici, která byla naprosto ucpaná kravami a tak jsme se postupně posouvali až k Arménii.

Celková vzdálenost: 134.53 km
Celkem nastoupáno: 3863 m
Celkem naklesáno: -2934 m

Napsat komentář