Problémová jízda z Taftanu do Dalbandinu

Den 72 / 17. listopad 2015

Ujeto: 8774 km

Vzbudili jsme se do chladného pouštního rána v kanceláři na hranicích Pákistánu a Íránu. Čekalo nás okolo tří set kilometrů skrze kontrolní body k Dalbandinu a bylo potřeba posbírat všechny svoje věci a co nejvíc jich přesunout k Němcům, abychom si odlehčili motorky a mohli vyrazit. Bylo nám řečeno, že máme o půl osmé být připraveni. Když jsme kolem půl deváté stále seděli ve „společenské“ místnosti a koukali na zprávy z Evropy o teroristickém útoku v Paříži, ani jsme se moc nedivili. Na dochvilnost tady zřejmě nikdo moc nedá, ale byli bychom rádi, kdybychom vyrazili co nejdříve, přeci jen naše motorky zrovna rychlostí neoplývají a věděli jsme, že tam jen tak nebudeme. Hlavně když jsme ani nevěděli, na co se vlastně čeká.

Eskorta

Nakonec to byl náčelník, který se objevil ve dveřích s omluvou a zprávou, že za chvíli vyrážíme. Nastoupil ještě s dvěma dalšími chlapíky a dvěma kalašnikovy do Toyoty Hilux (oblíbené i u slavného Islámského Státu) a vyjeli jsme ze stanice. Zetky si bez nákladu cestu docela užívaly a frčeli jsme chvílemi i přes sedmdesát. Kontrolní body byly nakonec asi každých padesát kilometrů a pokaždé se nám vystřídala eskorta. Každá další byla o trochu slabší, než ta předchozí. I cesta se asi po sto kilometrech zkazila a začaly v ní být pořádné díry. Snažili jsme se frčet rychle, ale motorkám se to ani trochu nelíbilo. V té mojí stále něco mlátilo a říkal jsem si, co se tam sakra děje.

Odlehčená zetka

Naštěstí se po chvíli Ivance urval komplet celý zadní blatník a tím pádem jsem se už o ten svůj nemusel vůbec strachovat. Nechtělo se nám moc zastavovat, protože jsme se pomalu blížili k vesnici Nok Kundi, kde byly slavně uneseny Češky. Frčeli jsme radši dál i s odpadávajícím blatníkem a postupně jsme se doklepali až do vesnice k další policejní stanici. Urychleně jsme odmontovali blatník i s kufry a naložili je k Němcům, kteří už vezli skoro veškerý náš majetek. Potřebovali jsme si při té příležitosti odskočit. Vzali nás nejdřív pro vodu, abychom se mohli umýt a pak nám ukázali dozadu do dvorku. Říkali jsme si, že tam asi někde bude záchod, když jsme ale prošli kolem aut a všude viděli podpapírníky bez papírů, uvědomili jsme si, že to tady funguje trochu více bez zábran.

Veřejné WC

Párkrát jsme si užili i trochu adrenalinu, když v dálce zastavil náklaďák a z něj vyskákali ozbrojení chlapíci, nenechalo mě to úplně v klidu. Alespoň do doby, než jsme přijeli blíž a viděli, že jsou to vojáci. Něco podobného se opakovalo ještě několikrát a jednou to nenechalo klidnou ani naši ostrahu, která si začala nabíjet pušky.

Létající Ivanka

Ivančina motorka vypadala bez blatníku strašně husťácky a Ivanka vypadala, že nad motorkou létala. Podepsali jsme se na dalším stanovišti a zlepšila se i cesta, která nás prakticky stále rovně vedla směrem k Dalbandinu, kde jsme měli přespat. Neměli jsme za sebou ani zdaleka dvě stě kilometrů a Ivanka už byla na rezervě a to jsme ji ještě dolili jednu PET lahev benzínu. Z toho jsme usoudili, že naše zběsilá jízda se velmi neblaze podepsala na spotřebě a místo klasických čtyř teď pálíme spíše pět litrů. Bylo nám jasné, že tímhle tempem nám benzín nevyjde. Museli jsme zpomalit a tím pádem zpomalil i celý konvoj.

Podepisování na policejní stanici

Jenže za chvíli se mi přehřála moje zetka a museli jsme si dát deset minut pauzu. Ujeli jsme dalších dvacet kilometrů a museli jsme si dát pauzu znovu. Náš aktuální konvoj toho už zřejmě měl celkem dost a snažili se nás přesvědčit, ať jednu zetku naložíme na auto, ale my jsme neoblomně odmítali a ukazovali jim, že přece nikam nespěcháme. Do západu slunce bylo ještě času habaděj a zbývalo nám už jen asi třicet kilometrů. Když jsme po chvíli stáli znovu a Ivanka dolila poslední benzín, říkali jsme si, že už bychom to snad opravdu měli radši dojet.

Policejní pipinka

Nic dalšího nám už v cestě nezabránilo a dojeli jsme až k hotelu, kde jsme si dali čaj a ubytovali jsme se. Původně jsme chtěli Němce pozvat na večeři jako omluvu za všechno to čekání a za to, že nám museli všechno vézt, ale navrhli, že mají ještě nějakou zeleninu a že by se jim hodilo ji už uvařit. Co zbude bychom si mohli dát další den k obědu. To jsme nemohli po celodenním hladovění odmítnout. Skočil jsem aspoň koupit chleba, který mi přímo na objednávku upekli v zemní peci hned vedle hotelu a mohla započít večerní hostina i s pivem, které jsme si za vskutku nekřesťanský peníz koupili po dlouhé íránské abstinenci.

Noční kuchyně

Když jsme byli v nejlepším, přišlo za námi asi pět Pákístánců a ptali se nás, jak se máme. Jakmile si odbyli úvodní řeči, přišlo na vlastní důvod návštěvy – chtěli po nás, abychom naší ostraze, která se o nás stále starala, zaplatili večeři. Ještě jsem špatně přepočítal cenu a začal jsem být poněkud nevrlý. Nakonec jsme se dohodli, sklidili motorky a auto a vydali se na pokoj. Ani jsme se nestihli převléknout a už nám někdo klepal na dveře, abychom naší stráži zaplatili pokoj naproti nám. Docela mě to naštvalo, ale neměl jsem náladu se už o nic hádat a tak jsem se zeptal, kolik to stojí. Po tom, co se nebyl chlapík schopný dovolat manažerovi raději řekl, že ostraha bude spát na koberci před našimi dveřmi a odešli.

Tím už všechny užitečné návštěvy skončily a my si mohli konečně odpočinout s krásným výhledem na rozpadající se strop, poškrábané zdi a komplet zašpiněný koberec v našem luxusním hotelu.

Total distance: 297.44 km
Total climbing: 5315 m
Total descent: -5263 m

Leave a Reply