Vězni pákistánského systému v Kvétě

Den 74 / 19. listopad 2015

Ujeto: 9423 km

Kvéta, Pákistán. Projeli jsme nejspíš nejnebezpečnější částí naší cesty a chtěli jsme si konečně trochu odpočnout. Ubytovali jsme se spolu se dvěma Němci v hotelu Bloom Star, atmosférickém místě v koloniálním stylu, které se stalo naším vězením. Elektřina funguje jen v některé hodiny, teplá voda jen mezi sedmou a desátou hodinou ranní a čaj vám přinese asi dvoumetrový pán, který by mohl obstojně pózovat pro vintážové bodybuildingové fotky.

Nádvoří Bloom Star hotelu

Ale mohli jsme si z pokoje zavolat na recepci pro snídani na pokoj a za nějakých padesát korun se slušně najíst. Tím jsme se připravili na několik úkolů, které jsme museli vyřešit:

  • zajet na Homeland Security a vyřešit povolení pro odjezd z Kvéty
  • vybrat peníze z bankomatu
  • sehnat SIM kartu
  • opravit blatník
  • koupit jídlo

S ohledem na bezpečnostní situaci jsme měli zakázáno opouštět hotel. Museli jsme počkat, až přijede hlídka a odvede nás za ručičky na úřad. Když přijeli dva chlápci na motorkách, zděsili jsme se, že budeme muset jet na vlastních strojích, ale naštěstí po chvíli přijela i rikša. Do té se čtyři lidé samozřejmě vejdou bez problému. Ivanka mi sedla na klín a kluci z Německa vedle nás. Projeli jsme davy motorkářů, rikšařů a povozů tažených osly až k velmi nereprezentativní budově úřadu. U vchodu nás policie opustila a převzal si nás jeden z úředníků, který nás usadil do gauče v jedné z kanceláří.

Cesta na úřad v Kvétě

Asi dvě hodiny psali dokument o tom, že pojedeme z Kvéty pryč a pak nám ho dali ve dvou kopiích. Bez ohledu na to, že jsme s Ivankou jeli na východ a Němci na jih, jsme vyjížděli stejnou cestou na jihovýchod a tím pádem i další cesta měla být v rámci jednoho konvoje. To nám vyhovovalo, protože nám stále mohli vézt naše věci. Co nám nevyhovovalo bylo, že než to vše vyřešili byly asi dvě hodiny odpoledne a než pro nás přijela policie, aby nás odvezla pryč, bylo kolem třetí. Řekli jsme jim, že se chceme někam jít najíst. Ale měli jsme to zakázáno. Jíst máme na hotelu. Tak jsme chtěli jít do obchodu, ale to jsme měli také zakázáno. Chtěli jsme alespoň koupit simku, což taky zamítli, protože nejsme Pákistánci. Naštěstí jsme po vybrání peněz z bankomatu potkali ještě nějakého pohlavára, který nás nechal odvézt do obchodu místního operátora Telenor, abychom zase měli v telefonu internet a hlavně Facebook.

Koňský povoz uprostřed města

Šlo to i pro cizince. Okopírovali si naše pasy a vyplnili milión dokumentů. Zaplatili jsme nějaké směšné částky a bylo nám řečeno, že do dvaceti devíti hodin by měly telefony začít fungovat. Kde přišli zrovna na dvacet devět nám bylo opravdu záhadou, ale stejně začaly telefony fungovat už po chvíli. Opravy blatníku jsme už nechtěli vůbec řešit a odložili jsme je, až budeme někde, kde s námi nebude pořád cajdat eskorta, nehledě na to, že opravy motorek určitě také nemáme povoleny. Nechali jsme se raději odvézt zpět do našeho vězení, sedli jsme si na zahradu a objednali jsme si pozdní odpolední oběd.

Poprosil nás, jestli bychom ho nevyfotili a tak dostane toto skvělé místo na našem blogu. Kdyby to věděl, určitě by na sebe byl patřičně hrdý.
Náš řidič nás poprosil, jestli bychom ho nevyfotili a tak dostane toto skvělé místo na našem blogu. Kdyby to věděl, určitě by na sebe byl patřičně hrdý.

Tou dobou přijel nový vězeň, Ferdinand. Po tom, co mu zemřela žena, vše prodal a v bývalé záchrance už najezdil po světě půl druhého miliónu kilometrů. Dohodli jsme se na večeři, u které nám pak svérázný pán vyprávěl jak v Kábulu hulili haš a všude bylo plno hipíků. Musely to být krásné časy. Obzvlášť, pokud nemuseli všichni mít eskortu.

Klučina v poušti

Další den ráno jsme museli vstávat v sedm, protože kolem osmé jsme měli vyjíždět na další eskortovanou cestu. Samozřejmě, že jsme tam pak zase stepovali a vyjížděli až kolem deváté. Rozhodli jsme se, že budeme tankovat jedině v benzínkách, které známe. Což tady znamenalo jen Shell a Total. Ukázali jsme eskortě, že chceme benzín, ale oni nás vzali k nějaké místní. Vysvětlili jsme jim, že tenhle benzín nechceme, a když jsme po chvíli jeli kolem „Totalky“, raději jsme si nabrali i do kanystru, abychom pak po cestě nevzali zase něco pančovaného. Eskorta nám při výjezdu z města dělala prostor, ale naštěstí Pákistáncí jsou spíše noční zvířata a takhle brzo ráno byl na ulicích celkem klid. Všudypřítomný smog ale už byl znát a po vyjetí z města měl celý horizont krásně nahnědlou barvu. O tom, co jsme dýchali, ani nemluvě. Kdybyste se chtěli vžít do naší situace, doporučuje počkat, až pořádně přituhne, zajet na východ Slovenska, pokoutně odložit u cesty hromadu použitých pneumatik a další den si sednout na střechu jednoho z obydlí a strčit hlavu do komína.

Kamión v Pákistánu

Všechny náklaďáky, krom výzdoby hodné karnevalu v Riu, tady jezdi absolutně přetížené. Jakmile se cesta jen trošičku zvedne, klesá jejich maximální rychlost na nějakých dvacet kilometrů v hodině. Což bylo podobně rychle, jako jsem byl schopný jet já, protože můj problém s pomalou jízdou jsem nevyřešil a sám taky nezmizel, i když jsem v to tajně doufal. I Ivance se svíčka pořád strašně špinila a nemohli jsme přijít na to, proč. Rozhodl jsme se zkontrolovat vzduchový filtr, ale vypadal v pohodě. Ujeli jsme zase kousek a když mi to pořád netáhlo, zkusil jsem filtr přeci jen vyčistit. A ono to pomohlo, najednou jsem zase frčel šedesátkou.

Oprava vzduchového filtru

Tedy frčel bych, kdyby eskorta nebyla dnes tak pomalá. Sjížděli jsme koryty vyschlých řek, které asi živí monzunové deště. Cesta se klikatila a všude byly kamiony, což nám na rychlosti taky nepřidalo. Po dvou a půl hodinách jízdy jsme měli za sebou asi dvacet kilometrů a tak jsme si sedli na sladký čaj s mlékem na jedné kontrolní stanici a trochu si odpočinuli. Na stolku ležel kalašnikov, tak jsem využil příležitosti a vyfotil si krásné zátiší.

Pákistánské zátiší

Vyměnili jsme ještě pro jistotu svíčky, vyčistili vzduchový filtr i Ivance a pokračovali k Jakob Abádu. Eskorta střídala eskortu, než se nás jedna zeptala, jestli chceme do města, nebo ho objet. Dohodli jsme se, že už toho máme pro dnešek dost, ale než jsme stačili odpovědět, všichni už panikařili a vyrazili. Sice jsme jim řekli, že chceme do města, ale stejně najeli na obchvat a pak v jeho půlce sjeli na hliněnou cestu. Takže jsme místo přímé cesty do centra jeli po dvaceticentimetrových dírách podél smrdících jezírek okolo cesty.

Létající Ivanka

Po asi půl hodině jízdy a pěti kilometrech jsme konečně vjeli mezi domy. Cesta se začala lepšit, ale hrozili jsme se, co nás čeká za hotel. Vjeli jsme do brány a před námi byl úplně pohotový hotel se zaparkovanými luxusními auty a restaurací plnou stolků a vodních dýmek. Cena sice byla okolo pěti stovek, ale o kousek jsme ji ukecali a pokoj byl super. Než jsme ale po večeři skočili do postelí a okolo hlav nám začali bzučet komáři. Abychom se vyspali, museli jsme přikročit k zavření dveří do koupelny. Velmi to inteligentnímu kroku, protože v koupelně se nikdo neobtěžoval utěsňovat okno. Když jsme asi po hodině všechny komáry povraždili a pak je zkusili povraždit ještě jednou, mohli jsme se konečně uložit ke spánku.

Celková vzdálenost: 314.47 km
Celkem nastoupáno: 4347 m
Celkem naklesáno: -5968 m

 

Napsat komentář