Hekticky příjemné a otravné Lahore

Den 80 / 25. listopad 2015

Lahore, nejkrásnější město Pákistánu. A byli jsme tam bez eskorty. Svoboda byla povznášející. Všem jsme říkali, jaké to je super být někde konečně bez policie. Když jsme šli koupit prací prášek a majitel hostelu s námi chtěl někoho poslat, raději jsme odmítli a šli sami, protože jsme se už tak strašně těšili na to, až nám nikdo nebude říkat, co máme dělat, že jsme si nemohli představit, že by nás už zase někdo kamkoliv doprovázel.

Vaření jogurtu
Byli jsme svobodní. Fotili jsme všechno, co jsme potkali, třeba tenhle mega vařič na jogurt, nebo něco mu podobného.

Pákistán je jedna ze zemí, kde turisti, které potkáte, budou mnohem vice než jen chlápci co se přijeli podívat na památky a večer se střískat v baru. Dali jsme se do řeči s Gilbertem, německým spisovatelem a reportérem, který už nějakých patnáct let střídavě žije v Pákistánu, Indii a Nepálu a publikuje z toho články v novinách. Nevěděli jsme, jestli chceme v Pákistánu ještě zůstat a nebo rychle vypadnout do Indie. Jediné, co nás zatím drželo, byla potřeba opravit motorky.

Pánové měli zrovna turnaj v "kulečníku"
Pánové měli zrovna turnaj v „kulečníku“

Gilbert nás chápal a říkal, že motorkáři často jen projedou s eskortama a jsou z toho tak znechucení, že raději rovnou pokračují do Indie. Ale tím prý přicházejí o celý Pákistán, který už za krátký čas nebude tím, čím je teď. Nevěděli jsme sice, čím teď je, ale znělo to zajímavě. Doporučil nám totiž cestu do hor, kde je tuna sedmitisícovek, jezer a ledovců. Představa, že bychom jeli do hor a trochu změnili náš stereotyp zněla opravdu dobře. A motorky bychom nechali v Lahore s tím, že bychom je vyzvedli po cestě zpět. Hmm… opravdu nás to nahlodalo.

Obchod s kuřaty

Gilbert byl opravdu zajímavá postava, takže jsme se dohodli, že nás ještě vezme na večeři. Vydali jsme se na chůzi městem, tentokrát bez policie za zadky. Všude kolem nás šlehaly plameny ožehující pánve, ve kterých se vařily všechny možné barvy a tvary. Fotili jsme si všechno co se kolem nás mihlo a dostávali jsme všemožné rady a povídali si o historii Pákistánu, až jsme došli k naší restauraci. Kuřecí kari s nekonečnou zásobou chleba za pětadvacet korun – velmi příjemná změna od hotelové kuchyně. Další zastávka byla na jogurtovém drinku Lassi a pak o kousek dál na čaji. Pákistánská kultura byla zřejmě docela solidně založená na čaji s mlékem a cukrem, pili ho tady opravdu všichni. I skupinka hluchých, kteřá seděla hned vedle nás. Nejvtipnější je, když si s vámi začne povídat hluchý Pákistánec. Z mé strany se totiž konverzace vůbec nezměnila – vždycky musím komunikovat pantomimou. Tihle chlápci to ale měli vykoumané úplně na jiné úrovni a konverzace byla o to jednodušší.

Lassi z obchodu s mlékem

Další vtipná věc byla, že jsme vlastně skoro nic neplatili. Za jogurt za nás zaplatil nějaký chlapík, který šel kolem. Neslyšící trvali na tom, že za nás vezmou čaj. Všichni tady byli opravdu velmi milí a strašně rádi si přišli potřást pravicí. Klidně se zastavili jen za tím účelem. Náš první den na svobodě jsme tímto ukončili.

Pozor na podfukáře

Rozdhodli jsme se, že zůstaneme v Pákistánu déle, že mu dáme šanci. K tomu mi ale nevycházela víza, takže jsme museli naskočit do rikše a vyrazit k Passport Office. Ale ne tak k ledajakému Passport Office, ale k tomu v Garden Town, protože jen ten nás mohl obsloužit. Napsal jsem si rukou dopis a vyrazili jsme. Už po chvíli jsme jeli zpět na hotel, abychom si ten dopis napsali znovu na hlavičkový papír. Ten sice v hotelu měli, ale monzunové období se na něm nepodepsalo úplně nejlépe. Takže když jsem dopis na plesnivém papíře odevzdával po hodině jezdění rikšou na úřadě, nekoukal se na mě úplně úředník nejšťastněji, ale rozhodl se, že mi nebude úplně kazit den. Musel jsem mu vyjmenovat kudma přesně jsme jeli po cestě do Pákistánu a kudma pojedeme dále a byl spokojený.

Vozka na povoze

Následoval turistmus a památky. Schválně jsme si nezjišťovali, co tady přesně je, ale na mapě bylo vidět vnitřní město a hrad s mešitou, takže jsme vyrazili tím směrem. Ulicí naprosto napráskanou dopravou, lidmi, osly a konmi jsme se za uširvoucího hluku proplétali skrze všechny její nástrahy. Po chvíli jsme našli dokonce i chodník, který byl na chvíli přerušený restaurací, kterou jsme po delším hladověním už raději využili. Všechna jídla tady vypadají poněkud nebezpečně a hnědý mix se zelenou přílohou nevypadal o nic lépe, ale měli jsme už opravdu hlad. Nakonec to dopadlo velmi dobře a byla to čočka s chilli a vajíčkem – nebo to si alespoň myslíme. Každopádně byla velmi chutná a jako vše tady, prakticky zadarmo.

Pákistánská cizrna

Rozhodli jsme se utéct ruchu hlavní silnice a schovat se v bazaaru vyplňujícím uličky vnitřního města. Jestli v Turecku je Grand Bazaar turistickou atrakcí, v Íránu je pro místní a je to spíš architektonická památka, v Pákistánu to opravdu žije a jde vidět, že tady se musí opravdu každý uživit, jak to jen jde. Odseknuté kozí hlavy střídají kuřata, zelenina a pak všechny představitelné výrobky. Prošli jsme obuvnickou částí, ale celé boty by tam člověk nekoupil. Všude byly jen díly – podpatky, vložky, kopyta, zdobení, na všechno byl samostatný obchod.

Koření

Když jsme si fotili koření, dostali jsme rovnou do rukou čaj a pobízeli nás, ať si vyfotíme i je. Což se vlastně opakovalo po celou dobu, co jsme procházeli přes uličky plné rozpadající se koloniální architektury. Koupili jsme si cukrovou třtinu a když jsme se ji snažili nějak sníst, jeden okolojdoucí se na nás nemohl dívat a se smíchem si jednu vzal, aby nám ukázal, že ho musíme nejdřív rozkousnout a pak požvýkat. No, zkusili jsme to a stačilo, zbytek jsme odevzdali kolemjdoucím dětem, které jsme museli přemlouvat, aby si od nás něco vzaly. Vlastně tady musíme přemlouvat skoro každého, nikdo od nás nic nechce, ale pořád by nám něco dávali.

Hena se tady používá na barvení všeho možného, třeba kozy
Hena se tady používá na barvení všeho možného, třeba kozy

Vymotali jsme se z uliček, ale úplně na špatné straně. Zkontrolovali jsme mapu, vyšli jsme do města, ale zase úplně špatným směrem, takže jsme museli zapnout GPS a nechat se vézt, jinak bychom tam nejspíš bloudili doteď. V kanálech podél uliček proudila tekutina, která nejspíš někdy v dávné historii byla vodou, a odnášela s sebou všechny věci, které byste nikdy v životě nechtěli vidět. Když jsme přišli ke korytu pokrytému souvislou vrstvou plastů, byl jsem překvapený, když jsem na jeho začátku uviděl vodu, kterou jsem tam opravdu nečekal. Když jsem to fotil, všiml si mě chlapík a omlouval se, že je tam takový nepořádek, ale jen jsem mávl rukou.

Ivanka s koněm

Došli jsme na malé náměstí, kde na nás ze dveří domu vykoukl bílý kůň. Chvíli jsme na něj koukali zpátky, zkusili se seznámit, ale zřejmě byl příliš zaneprázdněn sbíráním kousků slámy z betonové podlahy, takže byl nevrlý. Raději jsme pokračovali k centru města. Když na nás zpoza budov vykoukla mešita, všimli jsme si, že se svými třemi kupolemi není úplně nejmenší. Bohužel nám už jižní vchod zavřeli a museli jsme jít na ten severní. Ten jsme přešli a skončili až u hradu na východě, takže jsme se zase museli otočit a jít zpět. Po celodenním chození už jsme toho začínali mít dost, ale nedalo se nic dělat, museli jsme se přece dovnitř dostat.

Bádišáhova mešita

Po cestě se začala projevovat místní potrhlost a posedlost fotkami s cizinci. Náhodní lidé se s námi fotili na jejich telefony. Nejlépe ve všech dostupných kombinacích. To pravé fotopeklo ale začalo, jakmile jsme konečně našli vchod do areálu Bádišáhovy mešity a hradu. V jednu chvíli kolem nás bylo asi třicet lidí, kteří si nás střídavě fotili a nakonec dav musela rozehnat ochranka. Po vstupu do mešity to nebylo o nic lepší a přejít nádvoří nám trvalo asi půl hodiny se zastávkou uprostřed, kde jsme byli usazeni a fotekchtiví Pákistánci se u nás jen střídali. Párkrát jsme využili situace i my a udělali jsme si fotku s místním hipsterem, který uměl jedinou větu „I don’t speak English“, ale s opravdu dobrým přízvukem.

S pákistánským hipsterem

Občas jsme se museli tvářit opravdu velmi zaměstnaně, abychom měli chvíli klid a většinou ani to nepomohlo. Při obchodu jsem se dal do řeči s fotografem. Zřejmě jsme byli první Čechoslováci, které viděl po čtyřech letech. Uměl ale trochu česky, protože nás sem prý jezdívaly davy, ale jen do 2001, do útoku na dvojčata. Pak se to začalo opět zlepšovat kolem roku 2006, ale v roce 2009, kdy začaly všude bouchat bomby, se turismus skoro zastavil.

Rozhovor s fotografem v bráně mešity

Slyšeli jsme to i ve vztahu k dalšímu hostelu, který v Lahore byl. Kdysí v něm prý bývalo až dvanáct tisíc turistů ročně, ale dnes je to jen stěží pár stovek. Celkově jsme slyšeli strašně hodně o úpadku Pákistánu. Dvě stě miliónů lidí, kterých má být v roce 2050 už tři sta miliónů žije v zemi, která je uprostřed tlaku Saudských Arabů, Američanů a Rusů. Problematika Talibanu je zřejmě mnohem komplexnější, než co se dostane do našich novin a všechny války ničící západ země tomu také moc nepomohly. Všechno se prý zdražuje, jen platy zůstávají stejné a většina Paštunů ze západu země tady pracuje klidně šestnáct hodin denně za minimální mzdy, aby se uživili.

Chlapík na nás mával vžydky, když jsme šli kolem. Nejlepší ovocný salát z jogurtem!
Chlapík na nás mával vžydky, když jsme šli kolem. Nejlepší ovocný salát z jogurtem!

Po návratu na hostel jsme si trochu odpočinuli a pak se rozhodli, že využijeme šanci jet na Noc Sufi. Místní islám se jmenuje Sufismus, nebo tak nějak, a je docela vtipně naroubovaný na hinduismus, nebo cokoliv, co tady bylo před ním. Lidé sice přijali náboženství, ale upravili si jej ke svému obrazu a tanec a zpěv jim vůbec není cizí. A už vůbec jim není cizí hašiš. Seděli jsme na zemi uprostřed davu lidí a koukali, jak se před námi do rytmu bubnů podivným způsobem kroutí asi desítka tanečníků. Když dokončili svou přípravu spočívající v mlácení hlavou ze strany na stranu, přišla chvíle se roztočít. Roztáhnuté ruce, dlouhé vlasy přiťápnuté na hlavě se jim odloučily do různých směrů a jejich barevné hedvábné úbory přidaly svou část efektu. Jenže jak se někteří točili, nebyli úplně schopni udržet se na jednom místě a vypadlo to spíše jako pořádné punkové POGO. Jen do sebe umaštění, zřejmě pěkně zhulení týpci naráželi v animalistickém rytmu bubnů. Do toho se jeden z nich potácel okolo a hrál na kravský roh.

Sufi tanečníci

Všude z davu se linul kouřový opar ze stovek zapálených hašišových cigaret. Povídal jsem si s pánem, který si nás vzal na starost a po chvíli mi osvětlil, že je z Talibánu a má dnes na starost naši bezpečnost. Nabídl nám, že nám i na Facebooku vysvětlí, jak to všechno vlastně bylo. Moje předsudky ale převládly a raději jsem si ho ještě nepřidal, mám ale jeho kartičku a třeba časem se dozvím další informace, ale raději, až nebudu v Pákistánu, nerad bych si tady dal dva roky dovolené.

Napsat komentář