Perfektně ztraceni v karákóramských kopcích

Den 84 / 29. listopad 2015

Konečně jsme byli v naši destinaci. Trvalo nám to skoro dva dny cesty, ale byli jsme v údolí plném terasovitých políček, obklopeném sedmitisícovými vrcholy pohoří Karákóram, druhém nejvyšším pohoří s K2. Byl docela zážitek si jen číst, kam se odsud dalo jít na výšlap. Dvou týdenní túra do základního tábora K2, tři dny k základnímu táboru Rakaposhi a nebo za pár dní k zabijácké Nanga Parbat. Nějak jsme nečekali, že se vůbec v takovémhle místě octneme, ale najednou jsme se tady objevili a měli jsme v plánu si to tady užít.

Výhled z Karim Abádu

Vyšli jsme do městečka, ve kterém jsme byli jedinými turisty. Zimní sezóna tady šla cítit a většina míst byla zavřených a jen prodejci šál a čepic mrzli před svými obchůdky. Vyšli jsme na kopec k pevnosti Baltit a užívali si každý nový výhled, který nás čekal. Slunce pomalu zapadalo a protější vrcholky se zabarvovaly do zlata, zatímco my jsme pomalu scházeli zpět k našemu hotelu. Zabarvování hor totiž nebyl jediný důsledek zacházejícího slunce, hlavně přestalo svítit na nás a teplota hodně rychle klesala k nule. Po cestě jsme potkali čínského turistu, který byl strašně rád, že potkal jiné turisty. Když jsme mu k tomu nabídli, že s námi může jít na večeři a že bude rýže, byl v sedmém nebi.

Večeře s Harrym

Sedli jsme si do našeho hotelu a bavili jsme se až do hluboké noci, což je tady okolo sedmé hodiny večerní. Tma je totiž už v pět a pak je tady taková zima, že to silně ovlivňuje lidské vnímání hluboké noci a chcete už celý zbytek dne (noci) strávit jen v posteli. Takže jsme společně povečeřeli a odebrali se do našeho pokoje. Těšili jsme se na horkou sprchu, které se nám naštěstí opravdu dostalo. V našem pokoji se nám kouřilo od úst a v koupelně, ve které okna znamenala pouze díry ve zdi, nebylo o moc tepleji. Už jen svléknout se do spodního prádla chtělo mnoho odvahy. Když jsme pustili sprchu, tekla opravdu horká voda, což bylo super. Problém byl, že tekla jen horká voda a nedala se nijak zředit. Takže jsme napůl mrzli a napůl se spalovali vřelou vodou. Stáli jsme hned vedle proudu ze sprchy a cákali na sebe vodu, abychom se trochu zahřáli.

Sprcha v Old Hunza Inn

Horká voda naštěstí hodně rychle chladla a než dopadala na zem, byla už jen teplá, takže alespoň nohy jsme si mohli umýt bez popálenin. Napustili jsme si plnou káď horké vody a odnesli si ji do naší ložnice, abychom si trochu zlepšili náš tepelný základ ke spánku. Vzali jsme deky z obou postelí a nakupili je na sebe. Drkotali jsme zubama a skočili rychle pod ně. Pořád se nám kouřilo od úst, ale už jsme aspoň nebyli tak smradlaví.

Pohled na Karákóram

Ráno jsme se jakž takž probudili do mrazivého pokoje. Nasoukali jsme na sebe všechno, co jsme měli, a na schůzku s Harrym jsme dorazili jen o patnáct minut pozdě. V obchodě se suvenýry nás poslali na snídani do blízkého hotelu. Sto dvacet rupií za vajíčko a toast se nám sice moc nelíbilo, ale nemohli jsme si v tuhle ranní hodinu moc vybírat. Nebo jsme si aspoň mysleli, že si nemůžeme vybírat, protože při odchodu jsme uviděli Snack bar, který vypadal mnohem přívětivěji. Zapamatovali jsme si ho a pokračovali dál uličkou. Nakoupili jsme ještě muffiny na cestu a pokračovali dál do kopce.

Harry se učí chodit na túry

Bylo nám řečeno, že cestou k ledovci se na rozcestí máme dát doleva. Takže jsme se na prvním rozcestí dali doleva a holčička hned vykoukla ze dveří domu a řekla nám, že jdeme špatně, že máme jít doprava. Takže jsme se na dalším rozcestí dali doleva a přiběhl za námi pán se dvěma kravami a řekl nám, že zase jdeme špatně a máme jít doprava. Na dalším rozcestí jsme to zkusili znovu a opět jsme byli posláni doprava. Překročili jsme zátaras na pěšině, která po chvíli skončila ve svahu. Nezbylo nám, než se otočit a jít zpátky, ale potkali jsme pána s ovcemi, který nám ukázal uličku do kopce, po které bychom měli dojít až k ledovci Ulter.

Po cestě k Ulteru

Teď už to vypadalo v pohodě, došli jsme k vodnímu kanálu, podél kterého jsme pokračovali až k řece, která si za ta léta vymlela dosti hluboké koryto. A taky semlela jakoukoliv cestu, kterou bychom mohli použít. Místo cesty nás čekaly ledem pokryté balvany a proudy řeky, okolo kterých jsme půl hodiny chodili a hledali, kudy bychom mohli projít. Harry byl už docela nervózní, protože se nám svěřil, že to je poprvé v životě, kdy je na túře, a že už je to teď pro něj docela zážitek. Nakonec jsme to se vzájemnou pomocí suchou nohou doklouzali až na druhou stranu a pokračovali dál po uměle vytvořeném potůčku.

Zamrzlá strouha

Museli jsme se shýbat, abychom se vešli do cestičky vysekané ve skalách a pod námi jsme viděli jen strmý sráz dolů. Proto jsme se nedivili, že když jsme po chvíli potkali dalšího pána, řekl nám, že máme jít výš, kde vede cesta, protože tady to je nebezpečné. Taky nám řekl, že k ledovci se tudy nejde, že se dostaneme jen k Orlímu hnízdu. To nám ale vlastně ani tak moc nevadilo, takže jsme si jen vyšplhali o kousek výše a pokračovali v cestě.

Pohled z Orlího hnízda

Přes ohrazená políčka jsme se vyškrábali až ke kopci plnému hotelových komplexů, nazývanému Orlí hnízdo. Zřejmě tady kdysi orli žili, protože všude kolem měli příhodné díry k hnízdění, ale dneska už jsme jen slyšeli hluk bagru a občas viděli po asfaltce přijíždět auto. Svah byl pokryt terasovitými políčky, na kterých asi přes rok něco pěstují, takhle v zimě ale bylo všechno v okolí jen hnědé a šedé, občas se tudy potulovala kráva. Nechtělo se nám ještě ukončovat náš výlet, měli jsme přeci jen před sebou ještě spoustu hodin slunečního svitu. Vystoupali jsme si zpět na cestu vedoucí po vrstevnici podél údolí a pokračovali dál.

Políčka v horách

Okolo pánů vařících si na ohni čaj jsme došli k další řece. Zkoušeli jsme ji obejít horem dolem, ale vždycky jsme se někde dostali do neprůchodné části. Ani kozí stezka se nesetkala s úspěchem. Nahoru to šlo dobře, ale dolů jsem musel sjíždět po zadku. Nakonec jsme se rozhodli si to nekomplikovat a prošli jsme brodem, který jsme předtím cíleně ignorovali. Už bylo celkem pozdě, tak jsme si dali přestávku na muffiny a pozorovali jsme, jak skrz mraky osvětluje slunce střídavě části údolí a vesničky s jejich nekončícími terasovými políčky, obklopujícími modravou řeku zařezanou hluboko do krajiny.

Ještě vás ty výhledy baví? Nás ano.
Ještě vás ty výhledy baví? Nás ano.

Dokochali jsme se a pokračovali dále, ale místní nás opět nenechali jen tak být a mladý pán za námi přišel a ptal se, jestli chceme vidět pěkný výhled. To jsme samozřejmě chtěli, jen mě napadlo, kolik za to asi bude chtít. Nechtěl nic a nám se výhled opravdu líbil, byl mnohem lepší, než ze slavného Orlího hnízda. Seběhli jsme po cestičce dolů a pomalu se vraceli zpět k hotelu. Nebyli jsme ale sami, nejdřív se k nám přidalo hnědé tele, které bylo po chvíli odříznuto plotem. Toho zřejmě využilo černé tele, které si k nám odněkud našlo cestu a následovalo nás několik dalších kilometrů. Nebylo ale samo, protože se k němu přidaly tři kozy a kočka.

My a naše zvířátka

Kočka samozřejmě zmizela jako první. Pak kozy a nakonec i kráva. Byli jsme zase osamoceni uprostřed pákistánské divočiny. Tedy alespoň než jsme došli na asfaltku, stopli auto, popovídali si s řidičem a nechali se vyhodit před Karim Abádem. Bylo ještě potřeba si skočit na večeři. Rozhodli jsme se trochu ušetřit a zkusit místní restaurace. Na výběr byla rýže s hovězím a čočka s chlebem – dal jsem si zase čočku. Asi ji už ale budu muset omezit, protože jinak si budeme muset deky v noci něčím přichytit k posteli, aby nám neodvlály do dáli. Nakoupili jsme si ještě zásoby na další den a utekli zpět do naší úchvatné chýše.

Výhled na Karim Abad

Bylo šest hodin večer a my byli úplně zničení. Leželi jsme v posteli, neměli jsme elektřinu a svítili jsme si svíčkami. Boiler s horkou vodou byl prázdný, protože jsme si ho zapomněli zapnout a tak jsme jen leželi a koukali do stropu. Zjistili jsme mnoho zajímavých informací o dřevěných trámech. Například, že jsou ze dřeva. Byl to velmi poučný večer a trval asi deset minut, než jsme usnuli. Nejdříve za celou dobu naší cesty.

 

Napsat komentář