Stopařské selhání v Hoper Nagaru

Den 87 / 2. prosinec 2015

Byli jsme v Karim Abádu už pár dní a začali jsme se v něm pomalu orientovat. Na snídani jsme si zase skočili do našeho oblíbeného Snack Baru, dali jsme si „to co včera“, nechali jsme si ještě udělat omeletu, kterou jsme si zatočili do pity na oběd a pak jsme cestou z vesničky zdravili místní, kterých už jsme docela dost znali. Plán dnešního dne – Hoper Nagar. Ani jsme vlastně nevěděli co to přesně je, ale doporučil nám to Gilbert a bylo to na popiscích pohlednic.

Výhled z čajovny

Hned kousek pod vesničkou nám zastavil chlapík a vzal nás až k odbočce na Nager – zatím super. Potřebovali jsme překonat už jen osmnáct kilometrů. Jenže asi po půl hodině chůze jsme nepotkali ani jedno auto, a když nám po chvíli zastavil náklaďák, vzal nás jen o pár kilometrů dál. Začali jsme stoupat a další stop nás zase posunul jen o několik kilometrů. Došli jsme až do vesničky Nagar Khas na půli cesty. Dali jsme si na posilněnou čaj s mlékem a pokračovali dál. Stopli jsme dodávku, ale řekla si o tisíc rupií, což nám přišlo na deset kilometrů poněkud hodně a poslali jsme ji do pryč.

Děti v polích v údolí Hoper Nagar

Začínal se nám zlepšovat výhled a s dalším stoupáním jsme začínali shlížet na děti probíhající skrz políčka v údolí mezi všemi těmi horami. Škoda, že už byla zima a všechny barvy se přeměnily na šeď (Padesát odstínů šedi) a hněď (Padesát odstínů hnědi). I tak ale tohle údolí s bílými štíty v pozadí vypadalo impozantně. Z cesty zmizel asfalt a další stop, který jsme měli, si řekl o čtyři sta rupií, když nám už jen čtyři kilometry. To, co jsme normálně jezdili za šedesát, maximálně za stovku. Nechtěli jsme se s ním dohadovat a rozhodli jsme se, že to prostě dojdeme pěšky a autobus vezmeme po cestě zpátky.

Výhled z údolí

Blížili jsme se k vesničce Hoper Nager – už jsme tou dobou věděli, že se jedná o vesnici, jupí – a z kopce na nás shlížely děti. Když jsme na ně ale namířili foťák, hned se rozutekly. Naštěstí alespoň krávy neutíkaly a mohli jsme si je vesele fotit i při jejich veřejném obskakování. Zastavil nám traktor, který byl spíše za trest, protože po rozbité cestě to moc neřešil a my neměli moc možností, na co by se dalo sednout. Když jsme zastavili uprostřed vesnice, byli jsme více unavení, než kdybychom tam došli. Když jsme vyrazili po cestě dál, viděli jsme, jak po chvíli traktor strhnul svým přívěsem elektrické drátyKrávy před Hoper Nagarem

Potkali jsme klučinu, který si s námi chtěl povídat, ale byl takový nějaký zvláštní, pořád s námi chodil i na vyhlídky a tak, i když už nic neříkal. Celkově měla vesnička nějakou divnou atmosféru. Dorazili jsme k hotelu a nad ním k výhledu na ledovec, který je zřejmě místní hlavní atrakcí. Výhled to byl opravdu pěkný a spousta místních si sem chodívala sednout na čaj, nebo koukat na ledovec dalekohledem. A taky říkat turistům, že ve dvě hodiny odpoledne už nebudou mít šanci se dostat zpět do Karim Abádu. Tím nás moc nepotěšili, naštěstí jsme v dálce mohli sledovat, jak se traktor, který nás před chvílí tak rozsekal, zabořil na poli a skupina lidí se ho snaží lanem vytáhnout ven.

Ledovec v Hoper Nagar

Při odchodu z rozhledny jsme ještě byli zastaveni pánem, který nám nabídl, že nás odveze deset kilometrů do další vesnice za tisíc rupií. Nabídl jsem mu šest set, ale to nevzal. Prý těch tisíc je jenom na benzín. Takže když je vesnička vzdálená deset kilometrů a benzín stojí osmdesát rupií za litr, jeho auto zřejmě žere 62.5 litrů na sto kilometrů. Tomu se samozřejmě nedá, než věřit.

Pekelný traktor

Vydali jsme se k „centru“ vesnice, což byla skupina šesti domků u cesty u bazaru, abychom našli nějaký způsob, jak se dostaneme zpět na hotel. Než jsme ale někam došli, zastavil vedle nás malý náklaďák a jeho řidič se zeptal, jestli jedeme do Karim Abádu. To jsme jeli, takže jsme nastoupili do nákladového prostoru, přivřeli za námi plechové dveře a ve tmě jsme mezi bednami s pečivem vyrazili na cestu. Ivanka musela dveře držet, protože je zapomněli zavřít. Vymyslela ale důmyslný systém ze sáčku, takže ji to nestálo moc sil. Co chvíli jsme zastavovali, abychom prodali nějaké housky. Místní ženy ale nebyly nadšené, když uvnitř uviděly cizince. Ihned si začaly zahalovat obličeje a koukat někam pryč. Asi jsme pekařům zrovna nezvýšili tržby, ale co se dalo dělat. Nejhorší panika přišla, když jsem vyskočil z náklaďáku, abych všechno vyfotil. Všechny ženy se otočily zády a seřadily, abych vyfotil jen tu zadní, která asi byla ta, která měla nejvíce vzdálené narozeniny.

Nejlepší stop v historii.

Nakonec naše konečná zastávka byla v Nagar Khas, kde jsme si zase dali ve stejném místě čaj. Jenže Ivance cesta v uzavřené temné dodávce neudělala moc dobře, takže jsme si na chvíli odpočinuli. Zbytek jsme asi mohli vzít autobusem, ale rozhodli jsme se to když tak dojít, už to bylo asi jen deset kilometrů. A věřili jsme, že když tak někoho stopneme. Když jsme ale viděli, že jede traktor, vůbec jsme neměli zájem ho po předchozích zkušenostech stopovat. To stejné platilo i pro náklaďák s pečivem, který po nějaké době kolem nás opět projížděl. Raději jsme to došli až zpět k řece, kde jsme nakonec stopli ten stejný náklaďák, který nás vzal ráno. Odvezl nás až do vesnice Ganish, ze které to bylo do Karim Abádu jen kousek a vzali jsme místní autobus za dvacet rupijek.

Náš dveřník v dodávce

Když jsme došli k naší oblíbené večerní restauraci, seděla v ní už Juvena a dvě pákistánky, které tady byly na dovolené. Přidali jsme se a užili si velmi zábavný večer, obzvláště díky zvláštnímu humoru dvou naprosto antireligiózních pákistánských slečen, které si dělaly srandu ze všeho islámského.

Napsat komentář