Oslava narozenin v koloně před Káthmándú

Den 121 / 5. ledna 2016

Ujeto: 12441 km

Pátého ledna, den mých narozenin. Bylo mi už dvacet osm, hrozný věk, třicítka na krku. Chtěli jsme zůstat v Pokhaře, super pohodovém městečku s výhledem na Annapurnu, ale museli jsme být racionální. Zbýval nám asi týden, než nám vyprší nepálská víza a pokud jsme si chtěli v Káthmándú vyřídit ta Thajská, nezbývalo nám, než odjet. Bylo totiž úterý, ve středu bychom si zašli na ambasádu a za dva dny by to snad mohli stihnout vyřídit. Pokud bychom to ale odložili, znamenalo by to, že si je vyzvedneme nejdříve další pondělí a to už bychom skoro nestihli odjet ze země. Jak říkám, nedalo se nic dělat.

Nosičky trávy

Nemuseli jsme ale jet hladoví. Koupili jsme si v naší oblíbené pekárně čokoládové croissanty, hned vedle zase sáček mlíka a užili si poslední super snídani. Naložili jsme zbylé zásoby benzínu a doufali, že nám to ještě s rezervou vyjde. Google nám tvrdil, že bychom za pár hodin měli být v Káthmándú, takže jsme si ráno dali na čas. Po náhorní plošině nám to pěkně frčelo, časem se cesta začala trochu kroutit, ale pořád jsme měli super čas. Odskočili jsme si na oběd, k tomu pár mandarinek a pokračovali jsme dál.

Před restaurací na cestě do Káthmándú

Tou dobou už začala houstnout doprava – hlavně autobusová a nákladní. Střídavě jsme se v zatáčkách předjížděli a párkrát jsem musel čekat, až se Ivanka vypletla z kolon. Jednou jsem čekal o chvíli déle, tentokrát ji ale jeden z autobusů vytlačil z cesty. Naštěstí se jí nic nestalo, ale odnesla to motorka. Řadící páčka byla už zase v háji a tak jsme museli vyřešit, co s ní. Když jsme ji zkusili přitáhnout, šroubek už to nevydržel a rozpůlil se. V nedalekém servise na nás koukali jak na zjevení a když jsem chtěl vrtačku, abych odstranil zbytek šroubku, jejich pohled se vůbec nezměnil. Při sundávání páčky a čištění převodovky nám jeden z chlapíků stále koukal přes rameno a snažil se nám šahat do práce a tahat nás někam pryč. Byl zřejmě úplně blbý  pomalejší a nebyli jsme schopni se ho zbavit.

Další z benzínek, které nám nic nenačepují.
Další z benzínek, které nám nic nenačepují.

Vzal jsem odmontovanou páčku a vyrazil zpět do města. Našel jsem dílnu, kde měli vrtačku a šroubku se zvládli zbavit. Když jsem se vrátil za Ivankou a zkusili jsme pořádně přitáhnout nový šroubek, páčka se stejně protáčela. Nezbylo nám, než nasadit tvrdý kalibr a nechat to přivařit. Tím se náš problém vyřešil a my mohli pokračovat v cestě. Blížili jsme se ke Káthmándú a pomalu stoupali na náhorní plošinu, na které se město rozkládá. S tím, jak se zvedala cesta najednou zmizely protijedoucí auta. Pak jsme potkali kolonu aut v našem směru, kterou jsme vesele objížděli, dokud jsme nedorazili k místu, kde jsme vše pochopili. Hlavní tah na Káthmándú byla dvouproudovka bez jakéhokoliv odstavného pruhu, takže když se vám tady porouchá kamión, necháte ho prostě stát uprostřed cesty. A protože jsou někteří řidiči hovada, objedou kolonu až než dojdou k místu, kdy nemůžou pokračovat ani oni, ani protijedoucí auta.

Kolona před Káthmándú

Stáli jsme za porouchaným kamionem a asi půl hodiny koukali, jak se neděje vůbec nic. Pak se auta trochu rozestoupila, aby pustila motorky a nakonec i nás s kufry. Ivance se už po výjezdu přehřívala motorka a tak jí to co chvíli chcípalo, ale nějak jsme se prokousávali kolonou, až jsme ji po několika dalších zásecích a asi dvou hodinách projeli až k městu, které na tom ale nebylo o nic lépe. Z cesty co chvíli mizel asfaltový povrch a naše motorky se v koloně přehřívaly více a více, až už se na nich nedalo jet vůbec a museli jsme je na chvíli odstavit. Chtěl jsem se dovolat panu Profesorovi, který nás měl ubytovat přes Couchsurfing, ale nepodařilo se mi to. Koupili jsme si aspoň sušenky a čekali, až nám vychladnou motory.

Pohled na kolonu

Dojeli jsme k autobusáku, kde jsme se měli před pár hodinami setkat s naším hostitelem, po chvíli hledání jeho čísla a nadávání jsme se úspěšně spojili, jenže on asi vše pochopil jinak a netvářil se, že by nás měl v plánu ubytovat. Nezbylo nám, než využít plán B a odjet na hostel, který byl naštěstí nedaleko. Ubytovali jsme se v prvním hostelu, který nepodával snídaně a jehož obsluha nám odmítla doporučit restauraci, protože na střeše měli svou. To, že netekla teplá voda a všude byla pekelná zima byla už jen taková třešnička. Vítejte v Alobaru 1000, nejprofláklejším hostelu v Káthmándú. Upřímně jsme nechápali, co se na něm lidem tak líbí – tedy krom toho, že na střeše stačilo sedět v okolí hloučků kouřících hašiš a člověk se zhulil i bez vlastního přičinění.

Kamion u cesty

V rámci bojkotu jsme si skočili do města sehnat si něco k jídlu, ale všude už zavírali a ceny na menu nás moc nepřesvědčily. Celkově to tady působilo strašně zvláštně a nebyli jsme úplně nadšení. Dali jsme si jen falafel a vrátili se na hostel, kde jsme museli připravit dokumenty pro zítřejší návštěvu ambasády. Abychom to stihli, muselo to jít jako po másle. Oslava mých narozenin musela ještě chvíli počkat. Ráno jsme se potkali s Němcem, který nás vzal na snídani do nedaleké pekárny a náš názor na Káthmándú se začal pomalu zlepšovat. Ulice Thamelu, nejprofláklejší turistické čtvrti, vypadaly po ránu mnohem příjemněji a taky jsme si v pekárně dali ty nejlepší koblihy a croissanty, jaké jsme si mohli představit. K tomu espresso a byl jsem v sedmém nebi.

Snídaně v Káthmándú

Sedmé nebe ale skončilo celkem rychle, protože jsme museli vyřešit, kde vytiskneme dokumenty pro ambasádu. Na hostelu byli neschopní a k tomu jim nešla elektřina, takže jsme se vydali na průzkum centra. Našli jsme internetovou kavárnu, která běžela na auto baterky a za nemalou úplatu nám byli ochotni vytisknout našich dvacet stránek. Pak už jen stačilo naskočit na autobus a dojet nějakých pět kilometrů. Před thajskou ambasádou už byla řada, tak jsme se dali do řeči s chlapíkem, který tam čekal se svou thajskou ženou. Když jsme si povídali asi půl hodiny, přišel německý pár, který si přišel taky pro víza a ptal se, jestli si mají jít vyřídit šek, protože jak jsme také věděli, ambasáda nebere hotovostní platby. Věděli jsme to, ale úplně jsme to vyignorovali. Zrovna se otevřely dveře ambasády a my místo toho abychom šli dovnitř, jsme vzali nohy na ramena a frčeli do banky spolu s Němci.

Ivanka v přeplněném autobuse

Naštěstí jsme už za půl hodinky byli zpátky a začali jsme vypisovat žádosti. Z nějakého důvodu chtěli všechno ve třech kopiích, takže nám to chvíli trvalo a mezi tím se dostali na řadu Němci. Těm ale vízum odmítli, prý v téhle ambasádě dávají vízum jen v případě, když jste už v Thajsku byli a máte o tom záznam v pasu. To jsme ale neměli ani my a začali jsme se obávat o svůj osud. Když jsem po chvíli přišel k okýnku, sdělil jsem paní za přepážkou, že potřebujeme vízum pro vjezd po zemi, že máme všechno sepsané a dal jsem jí všechny dokumenty. Z nějakého zvláštního důvodu ji to stačilo a řekla nám, že to zítra probere s konzulem, tak se máme ráno stavit. Ani sami jsme nečekali, že to proběhne takhle lehce, ale nestěžovali jsme si.

Pouliční toalety

Nastoupili jsme do přeplněné dodávky, které tady v dobách palivové krize vozily opravdu neuvěřitelné množství lidí, kteří často stáli i ve dveřích a drželi se zábradlí. My měli štěstí a mohli jsme se zalomenými krky stát uvnitř. Ani držet jsme se nemuseli, protože jsme byli ze všech stran dostatečně slisovaní. Dorazili jsme do starého města, které jsme si chtěli projít, ale Ivanku posral holub, což byl z naší strany neočekávaný sled událostí a naše prohlídka tím byla zákeřně přerušena. Vydali jsme se zpět na hostel a po cestě jsme potkali šedesátimetrovou věž, ze které po zemětřesení zůstala jen hromádka cihel.

Rozbořená umývárna

Večer přišla konečně oslava mých narozenin. S Němcem Michaelem jsme se dohodli, že půjdeme do města. Koupili jsme si v supermarketu pivko a hledali, kde bychom si mohli dát něco dobrého k večeři. To bylo v téhle oblasti opravdu těžké, protože turistické restaurace nás až tak nelákaly. Naštěstí jsme náhodně narazili na docela příjemnou vyjímku, objednali jsme si pár dalších piv a čínské nudle a celý super večer pak zakončili na terase našeho hostelu okolo jedné hodiny ranní. Ráno jsme si ještě skočili na další rundu pečiva s kávičkou, po které jsem oslavy mých narozenin oficiálně prohlásil za ukončené.

Celková vzdálenost: 206.25 km
Celkem nastoupáno: 5424 m
Celkem naklesáno: -4936 m

Napsat komentář