Mrtvoly na cestách nás přece nezajímají aneb jak nám bylo opravdu těžko

Den 136 / 20. leden 2016

Ujeto: 13 234 km

Probudili jsme se v polích u náhodné vesničky. Docela mě zajímalo, jak to v okolí vlastně vypadá, protože když jsme přijížděli, byla už tma, kterou v okolí narušovalo jen pár oken domečků. Vylezl jsem ze stanu a zkontroloval, jestli se u nás zase nevytvořily davy. Zatím jsme byli v pohodě. Hned vedle nás bylo pár stromů a jinak jsme byli obklopeni políčky. V dálce byly navršené stohy slámy, zakryté plachtami. Začali jsme s přípravami na dlouhý den, kdy jsme chtěli dojet do Cherrapunjee, tři sta kilometrů vzdálené vesničky, kde lidé po staletí z kořenů stromů splétali mosty. Ale nechtělo se nám nijak moc spěchat, takže jsme nečekali, že těch tři sta kilometrů opravdu dojedeme.

Hloučky pozorovatelů

Než začala vařit voda, přišli první pozorovatelé. Tentokrát tvořili malé pětičlenné skupinky a jen občas mezi sebou prohodili pár vět. S námi se nebavil nikdo, všichni jen koukali a my už si na to začali zvykat. Zase další zkušenost do života – umět pracovat, když na vás někdo čumí. Snědli jsme si včerejší pečivo, sbalili jsme se a vjeli zpět na děravou hlavní cestu, která nás dál vedla směrem na východ a občas mizela v červených loužích a segmentech vymletých vodou.

Benzínka v Indii

Po pár desítek kilometrů zmizela úplně a my se plácali po kamenité cestě rychlostí velmi se blížící nule. Ivanka si stěžovala, že její přivařená páčka od převodovky už nedrží, jak by si představovala a co chvíli jí nejde pořádně zařadit. Nastal čas problém vyřešit a začali jsme ve vesnicích, kterými jsme projížděli, hledat svářeče, který by nám pomohl. Dojeli jsme až do městečka, kde jsme se měli napojit na dálnici a na pravoboku jsme uviděli přesně to, co jsme hledali: Obchůdek, ve kterém chlápci svařovali ploty – nejlepší a nejrychlejší způsob, jak něco svařit.

Svařovací obchůdek v Indii

Zastavili jsme před vchodem a v momentě jsme kolem sebe měli padesátičlenný dav. Domluvili jsme se s majitelem, že si něco necháme zavařit, a začali jsme vybalovat nářadí. Přišel ke mně nějaký pán a zeptal se: „Kdo jsi?“. Podíval jsem se na něj a nebyl jsem si jistý, o co mu jde, ale odpověděl jsem, že turista. Tvářil se velmi důležitě a řekl mi, ať mu dám pas. Prohlédl jsem si jeho bundu, jestli někde uvidím náznak policie, ale byla to prostě jen modrá bunda. Zeptal jsem se ho tedy, na základě čeho bych mu měl svůj pas ukazovat, na což mi odpověděl, že na základě toho, že je Ind a že neví, co tady jakože děláme. Stále jsem nechápal, o co mu jde, ale vůbec se mi nelíbilo, jak se mnou jednal. Seřval jsem ho, že jsme turisti a že mu není nic po tom, co máme v pase, protože není policista ani nic podobného. Tím jsem mu zřejmě v rámci jejich kastovního systému ukázal, že se v žádném případě nehodlám chovat jako jeho podřízený a od té chvíli se mě už jen ptal, jestli potřebujeme s něčím pomoct. Asi se mi nebudete divit, že nejsem fanoušek takovéhoto přístupu k lidem.

Zavařená spojka

Půjčili jsme si rozbrušovačku, abychom odstranili původní svár na páčce a když bylo hotovo, podávali mi do ruky svářečku. Viděli ale, že to držím jako prase kost, tak si ji raději vzali zpět a celé to krásně zavařili, tentokrát pořádně. Tedy alespoň jsme doufali, že by to tentokrát mohlo vydržet déle než pár set kilometrů jako v předchozích případech. Pěkně jsme poděkovali, zaplatili dvacet korun a přesunuli se naproti, kde jsme si dali smažené cosik plněné něčím jiným s chilli omáčkou a čajem. To že to byla chilli omáčka jsme si samozřejmě domysleli jen podle pálivosti. Je důležité v této chvíli poznamenat, že se mělo jednat jen o svačinu a chtěli jsme se o chvíli později najíst pořádně.

Ivanka u kostela v Indii
Mysleli jste si, že kostely jsou jen v Evropě? Tady jich byla spousta, i když vypadaly trochu vtipně.

Jakmile jsme najeli na dálnici, naše rychlost se radikálně zvýšila a svištěli jsme indickým venkovem. Měli jsme za sebou pěkných pár hodin jízdy, když jsem viděl blížící se objekty na cestě. Říkal jsem si, že je to zase nějaké označení, podobně jako často dávají na cestu cihly nebo větve, aby varovali před nějakým nebezpečím, nebo překážkou. Když jsem se přiblížil o kousek víc, přišlo mi zvláštní, že to bylo barevné, chvíli jsem si říkal, že je chytré, že tam dali ženské šaty, aby si lidé dávali opravdu pozor, jenže pak jsem si uvědomil krutou pravdu. O kus dál leželo kolo a postarší muž s rozmasakrovanou hlavou. Nejspíš jeli spolu na kole a něco je oba srazilo. Ze všeho nejvíc mě dostalo, že si jich nikdo nevšímal. Na cestě ležely dvě mrtvá těla. Stařík jel se svou ženou na kole, někdo je srazil, ale poblíž nestálo žádné auto, prostě ujel. Kolem chodili lidé a nikdo se o ně nezajímal. Nakupovali v obchodě a tvářili se, že lidský mozek, který byl o kus dál na cestě, prostě není jejich problém. Neuvěřitelné, nechutné.

Ivanka bez nálady

Od té chvíle se nám už nejelo moc dobře. Hlavou mi probíhaly myšlenky, co by se stalo, kdyby někdo srazil nás. Vzpomněl jsem si na příběhy, kdy se na silnicích nenechávají zranění, protože řidiči jim pak musí platit. Je pro ně levnější je raději dorazit železnou tyčí. Dorazili by železnou tyčí i nás? Mělo by smysl prosit je, aby nás nechali žít? Rozuměli by nám? Asi bych nad tím nemusel přemýšlet, kdyby nás každou chvíli jen o kousek někdo neobjížděl, nebo kdybychom nemuseli sjíždět na krajnici kvůli každému protijedoucímu předjíždějícímu autobusu. Nejelo se mi dobře a Ivanka na tom nebyla o nic lépe. Těšil jsem se, až sjedeme na nějakou menší cestu.

Ivanka na blátivé silnici

Ujeli jsme ještě dalších padesát kilometrů a konečně jsme sjeli. Sice jsme byli mnohem pomalejší, ale já se cítil bezpečněji. Ivance se nelíbilo, že po chvíli cesta zase byla pěkně blátivá a kamenitá, ale nebyla kamenitá dlouho a po chvíli jsme se zase napojili na asfaltku, která tentokrát projížděla vilovou čtvrtí, ze které jsme vyjeli do malebných políček obklopených horami, které mi daly zapomenout na obraz dvou mrtvol na cestě, který jsem do té doby měl v hlavě. Po chvíli jsme začali stoupat a vjeli jsme do džungle. Po krásné asfaltce jsme projížděli deštnými pralesy a malinkými vesničkami. Stoupali jsme do hor a mně bylo jasné, že jsme si zase zadělali na problém. Z velké části mou vinou, protože Ivanka mě varovala, že v téhle části budeme těžko hledat hotel, ve kterém jsme měli v plánu přespat – kvůli nabití elektroniky a taky kvůli sprše, která by se nám po pár dnech pod stanem už docela hodila. Jenže ve vesničkách nebylo ani kde se najíst, natož přespat. Když nám pak pod koly skončila asfaltka a začala zase kamenitá cesta,  začalo pršet. Bylo toho už na nás a hlavě na Ivanku moc. Nemluvě o tom, že naše zásoby benzínu se rychle tenčily. Vrátili jsme se do nejbližší vesničky, abychom rozmysleli, co dále a hlavně se něčeho najedli.

Zetky v džungli

Našli jsme obchůdek, kde měli benzín i čaj, jen jídlo ne. Takže jsme si dali sušenky a koupili rýži a mléko, abychom si když tak mohli alespoň uvařit něco k zítřejší snídani. Když jsme dopili první hrníček, už byl obchůdek plný pozorovatelů. Majitelům se nás buď zželelo, nebo chtěli udržet plný lokál a tak nám hrníček zase dolili jako pozornost podniku. Zkonzultovali jsme mapu a rozhodli jsme se, že se vrátíme o kus zpátky na asfaltku, která sice nevedla úplně naším směrem, ale alespoň to byla asfaltka a mohla by nás dovést na lepší cestu, po které bychom to mohli zvládnout až do Cherrapunjee. Rozloučili jsme se s obchůdkem a napojili jsme se na naši záchranou asfaltku.

V těch dobách jsme pořád jedli jen nějaké „pečivo“ (spíše „smaživo“) a tak jsem strašně doufal, že bychom si mohli někde dát rýži. Jenže nikde už jídlo neměli – bylo asi příliš pozdě. Projeli jsme pár stánků, které vypadaly nadějně, ale kde nic, tu nic. Pokračovali jsme k dalším vesničkám. V jedné z nich jsme uviděli párty v plném proudu. Zastavili jsme a chtěli zkontrolovat, o co se jedná. Musím se přiznat, že hlavní důvod byl hlad a doufal jsem, že bychom tam mohli sehnat nějaké jídlo. Zeptal jsem se klučiny, který stál před branou, ten ale zavrtěl hlavou a řekl mi, že tady žádné jídlo není. Bylo mi jasné, že to byla poslední šance se někde najíst, než dojedeme na hlavní cestu. Nasedl jsem zpět na motorku a s Ivankou jsme řešili, co budeme dělat dál.

Jenže klučina přišel za námi a řekl nám, ať počkáme. Po chvíli přivedl dalšího chlapíka, který byl zjevně docela podnapilý, ale uměl anglicky a sdělil nám, že on je boss téhle party. Nabídl nám, že můžeme jít dovnitř a že si můžeme dát rýži a kuře. Když zjistil, že Ivanka je vegetariánka, postupně jí popsal všechny možné zeleniny, které jí může nabídnout a provedl nás okolo dee-jaye dovnitř. Okolo ohně bylo několik velkých hrnců a okolo hrnců několik starších žen. Na lavičkách posedávali večeřící lidé a nás posadili k nim. Paní nám utřela lavičky a všechno přichystala. Zjistili jsme, že jsme vlastně na oslavě prvních narozenin jejich dcery. Dostali jsme talíře plné rýže a pak se nás matka oslavenkyně stále chodila ptát s různými hrnci, jestli si dáme i tohle. Jakmile jsme všechno snědli, přišlo druhé kolo. My už ale byli úplně plní a minimálně v mém případě i maximálně šťastní, protože přesně v takové jídlo jsem už několik hodin doufal.

Lovecká chata

Nakonec nám i vymysleli ubytování. Kousek odtud byla státní lovecká chata, ve které pracoval jeden z chlapíků, který tam s námi seděl. Rozhodli se, že nás tam odvedou a všechno pro nás zařídí. Byli jsme strašně rádi, že už nemusíme nikam jezdit. Když jsme odešli z oslavy, šel s námi průvod dětí a dospělých, kteří nás doprovodili k motorkám. Jeden z dvacátníků se s námi dal do řeči. Povídal nám, jak slyšel o tom, že v Evropě jsou vysocí lidé a teď to vidí na vlastní oči. Když nám to řekl, rozhlédl jsem se a uvědomil jsem si, že jsme vlastně o hlavu větší než všichni v našem okolí. Nějak už mi to ani nepřišlo. Otec oslavenkyně spolu s chlapíkem, který nám měl obstarat chatu, a dalším klučinou nasedli na skútr a vyrazili jsme. Ujeli jsme pár kilometrů, rozloučili jsme se a vjeli jsme na polní cestu, kterou nám ukázali. Po chvíli jsme našli chatu, zaparkovali jsme motorky a usadili jsme se v luxusně obrovském pokoji a zapnuli jsme si boiler, abychom si konečně mohli užít horkou sprchu.

Osazenstvo lovecké chaty

Když jsme si sedli do společenské místnosti a dali nabíjet všechna elektrická zařízení, dolehly na nás události dnešního dne. Ivanka si vzpomněla na dva mrtvé na cestě a nebylo jí z toho pořád zrovna dobře. Chvíli jsme to rozebírali a nakonec jsme se moc nepohodli. Bylo toho už na nás prostě moc a raději jsme se vydali do postelí. Indie nám vzala strašně hodně energie. Doufal jsem, že zbytek bude fajn, ale jak řekla Ivanka. Ani jeden den, který jsme tady zatím prožili, nebyl celý fajn. Vždycky se našlo něco, co nám zkazilo náladu. Už abychom byli v Thajsku u moře.

Celková vzdálenost: 231.49 km
Celkem nastoupáno: 5053 m
Celkem naklesáno: -4880 m

Napsat komentář