Strasti a radosti v Assamu

Den 139 / 23. leden 2016

Ujeto: 14 233 km

Sohra – Kaziranga National Park

Sice bylo uprostřed travnatých planin Sohry pěkně, ale bylo potřeba frčet dál. Měli jsme před sebou už jen nějakých deset dní, za které jsme chtěli stihnout dojet do vesničky Hajo v Assamu a pak do národního parku Kaziranga, kde žijí dvě třetiny současné populace indických nosorožců (což je kolem dvou tisíc kusů). A k tomu jsme v okolí měli strašně hodně vodopádů a jeskyní, které jsme si chtěli prohlédnout.

Dali jsme si snídani v našem domácím ubytování a pak jsme se trochu divili, když místo šedesáti rupií, které nám předtím pan majitel sdělil jako cenu snídaně, byla každá snídaně za stovku. Jenže jsme si zase neřekli o menu a tam to bylo vypsané. Neměl jsem náladu se s ním hádat, ale řekl jsem mu, že je to teda pěkně drahé jídlo, obzvlášť ve srovnání s okolními restauracemi. Vzal to hned hrozně defenzivně a začal argumentovat, že jsou v odlehlém městečku a kdo ví co. Prostě typické indické vymýšlení. Skupina mladíků, kteří se včera večer ubytovali a otravovali nás ještě před spaním, se teď balila na svého Jeepa. Na střeše měli dvě mega reprobedny, pustili hudbu na plné koule a cítili se určitě velmi hustě. Pan majitel se s námi podělil o informaci, že mladíci včera dostali pokutu od policie za hlasitou hudbu, ale zřejmě je to vůbec nepoučilo. Prý takhle mladé Indy baví jezdit autem do odlehlých míst a vyhrávat. Skvělá zábava hodná indického národa.

Když jsme chtěli nakopnout červenou motorku, nešlo to. Ani po dlouhé době snažení se nic nezměnilo a tak jsme se shodli, že to asi bude něco s baterkou, dobíjením, nebo něčím takovým, protože vůbec neházela jiskru. Takže místo rozloučení jsme začali s rozebíráním. Měli jsme ale vlastně štěstí, protože jsme při kontrole zjistili, že je uvolněný přední blatník, který už ubrousil kus přední vidlice a i ta byla celá nějaká volná. Takže k tomu, že jsme museli sundat kufry a zjistit co je špatně se zapalováním, přibyla oprava přední vidlice. Už jsme se viděli, jak tam budeme někdy do odpoledne, ale naštěstí to nakonec nebylo takové hrozné. U přední vidlice stačilo všechno zkontrolovat a pořádně utáhnout a u blatníku jsme museli vyměnit pár šroubků. Vidlice sice pořád lítala, ale už jen dopředu a dozadu, což je asi způsobené vymlácenými pouzdry. Ta se dají jedině vyměnit za nová, které nemáme. Jednoduché. A s baterkou to bylo ještě prozaičtější. Indičtí mladíci si zřejmě hráli s naší motorkou a zapli nám světla, aby lépe viděli na cokoliv, co dělali. Už se neobtěžovali je vypnout a protože je máme přepojené na malý čudlík pod světlometem, vůbec jsme si toho nevšimli. Alespoň jsme udělali základní údržbu elektriky a trošku zlepšili vypínání. Takže teď když se vybije motorka, půjde nakopnout o trochu lépe díky přepojeným drátkům na auto-relé.

Ivanka na vyhlídce v Sohře

Než jsme všechno složili, bylo poledne. Plánovali jsme se podívat k jeskyni a vodopádům a nechtěli jsme se na to vykašlat, přece jen jsme až tak moc nespěchali. Když jsme k jeskyni dojeli, žádná tam nebyla. Našli jsme jen nějaký hloupý vybetonovaný „EKO“ park pro místní turisty. Asi by tam byl pěkný výhled, ale z ranní modré oblohy už moc nezbylo a všechno zahalila oblaka. Zajeli jsme si alespoň na vodopád Nohkalikai, kde jsme ale znovu uviděli jen mraky. Nenechali jsme si zkazit náladu, dali si něco k jídlu a alespoň se prošli po pěkném okolí plném kousků pralesa. A hlavně jsme si dali trochu opravdového turismu. Koupili jsme si předražený med, abychom měli čím zalévat naše snídaně, a taky proutěný košík pro Ivanku. Po pěti měsících to byly naše první suvenýry.

Stepní krajina u Sohry
Naše taktika se nám vyplatila, protože když jsme si skočili dát něco rychlého k jídlu, vyjasnilo se. Když jsme to viděli, rozběhli jsme se k vyhlídce a uviděli úžasný vodopád, který sice s ohledem na období sucha byl jen malý čůrek, i tak byl ale pohled dechberoucí. Vidět to tady v období dešťů by muselo být opravdu super. Krom toho, že by člověk asi taky docela dost zmokl. Kašlat, musí nám to stačit takhle.

Vodopád Nohkalikai
Bylo už dost hodin a pokud jsme chtěli něco ujet, bylo potřeba vyrazit. Cestu už jsme znali a tak jsme projeli zpět k vyhlídkovému místu, přes Shillong až ke čtyř proudové dálnici. Tou dobou už se začalo stmívat a tak jsme se začali připravovat na večer. V jednom obchodě jsme koupili mléko, v další dvě piva, o kus dál ananas a po chvíli jsme zastavili počtvrté a naposled – abychom si dali večeři. Hlavně já jsem byl strašně vyhládlý a tak jsem si strašně užil možnost si zase dát přídavek. Dvakrát mi přidali rýži i přílohy a já tlačil, co se do mě vešlo, až jsem si musel poposednout na židličce, abych přílivu rýže udělal místo.

Kohout na spáleništi

Cesta noční dálnicí byla docela v pohodě. Kličkovali jsme mezi pomalými kamióny a jakmile jsme sjeli do nížin, začali jsme se poohlížet po místě, kde bychom mohli zakempit. Jenže jakmile skončily hory, jeli jsme už pořád městem a pak najeli na obchvat Guwahati a tam jsme na nějaké odlehlé místo mohli rovnou zapomenout. Rozhodli jsme se, že to nevzdáme a pojedeme dokud město nezmizí. Naštěstí po chvíli dalo město kousek prostoru lesům a továrnám, takže jsme najeli na blátivou cestu a dojeli k poli před branami továrny. Zeptali jsme se chlápků, jestli tam můžeme rozložit stan a oni s tím zase neměli nejmenší problém. Navíc nás nechali zaparkovat si motorky uvnitř areálu a mysleli si, že tam rozložíme i stan, jenže my šli raději na trávu. I když to bylo nějaké oraniště, protože ani kousek nebyl rovný. Když jsme se po večerní dávce čaje a sušenek uložili ke spánku, museli jsme si najít správnou polohu, abychom se složili mezi muldy co nejpohodlněji.

Ivanka v indickém davu

Když jsme si ráno dávali věci do motorek, pozval nás ještě jeden z pracovníků na ranní kafe a oříšky k zakousnutí. Pak už jsme mu jen zamávali a pokračovali k městečku Hajo, kde jsme měli objevit prastaré chrámy. Po hodince cesty jsme zaparkovali u brány areálu a vyšlápli si kopec až k muslimskému areálu, který ale nebyl tím, co jsme hledali. Ptali jsme se, kde najdeme náš slavný chrám, ale každý nám radil jinou cestu, až jsme se nakonec v těch cestách ztratili a raději se vrátili zpět k motorkám. Na těch jsme pak podle mapy dojeli k tomu správnému chrámu, který už byl mnohem zajímavější, a hlavně byla neděle, takže byl i plný místních poutníků nesoucí dary k oltáři. Bylo jich tam opravdu hojně a řada končila až daleko za branou, takže jsme se rozhodli, že pro tento den vynecháme návštěvy a raději se zkusíme přiblížit k naší další destinaci.

Muzikanti před chrámem

Po cestě po schodech jsme obdarovali pár žebráků a u motorek jsme si sundali flašku s vodou a jali jsme se umývat si nohy. Kolem oltáře se totiž pásly kozy. A co dělají kozy? Bobky. Nevím jak Ivanka, ale já si jsem jistý alespoň jedním kontaktem s takovým kozím produktem. Vyndali jsme z motorky mýdlo, otevřeli kohout na naší umývací flašce a pak si co nejsilněji nevšímali všech místních, kteří se na nás koukali, co to sakra děláme. Vydrhli jsme nohy, které se tím staly nejčistšími částmi našich těl, a odjeli směrem k národnímu parku Kaziranga.

Ivanka na rozpadajícím se mostě

Zbývalo nám ještě nějakých dvě stě čtyřicet kilometrů a ty začínaly hned zkratkou, přes kterou nás vzal Google a jeho mapy. Nejdřív to bylo super, protože jsme po pěkné úzké uličce frčeli skrz políčka. Hlavně tam skoro nebyl provoz a tím pádem jsme byli v relativním bezpečí před indickými sebevražednými řidiči. Pak to bylo stále super, když jsme přejížděli dřevěný most zalepený bahnem. A pak to bylo nejvíc super a přejížděli po pražcích koleje. Ty jsou samozřejmě vyšší než naše světlá výška, takže jsme si ohli přední blatníky, poškrábali výfuky a utrhli Ivančin stojan, který doteď držel spíšesilou vůle. Chvíli po tom, co jsme vyprostili z kolejí poslední motorku, projel kolem vlak, aby dokreslil náš akční přejezd.

Indické obecenstvo

Tím jsme vyjeli ze zkratky a napojili se zase na dálnici. Problémy jsme postupně objevovali po cestě, takže jsme co chvíli stáli a něco opravovali. Pokaždé jsme zase nalákali desítky čumilů. Pobavil mě ale policista, který k nám přišel a ukazoval nám, ať sjedeme do odstavného pruhu. To, že jsem v té době stále neměl na motorce poznávací značku, mu bylo úplně jedno. Když jsme připevnili páskami stojan a narovnali přední blatník, pokračovali jsme dále, ale věděli jsme, že to až do národního parku nestihneme. Měli jsme k tomu hrozný hlad a pořád jsme nemohli najít žádnou vhodnou jídelnu. Už se ale nedalo dál čekat a zastavili jsme u prvního rychlého občerstvení. Odchytnul si nás tam místní prodejce elektroniky, který se o nás postaral. Přišla se s námi pozdravit i místní bláznivá žena, která nám pořád mávala a smála se, když tedy zrovna nepískala na píšťalku.

Špinavý Marek

Dali jsme si ty nejlepší zákusky po dlouhé době a spokojeně najezeni jsme vyrazili do ulic hledat místo, kde bychom mohli zapíchnout kolíky našeho stanu tentokrát. Jenže naše hledání se vůbec nesetkávalo s úspěchem. Odbočili jsme už do páté uličky, ale nikde jsme neviděli dostatečně klidné místo. Nakonec jsme to museli hodit do pole, které nebylo o moc rovnější než to kde jsme přespávali předcházející noc. Už jsem se těšil, jak budu zase hledat vhodnou polohu, abych naskládal tělo do děr v zemi. Jenže se kolem nás zase sešly hloučky lidí a jeden z nich uměl i dobře anglicky. Řekl nám, že bydlí kousek odsud a že jim všem strašně vadí, že jsme hosté a spíme tady v polích. To nám k indické nátuře moc nesedělo, většinou jim bylo všechno jedno. Řekl jsem si, že tady na severovýchodě země jsou asi prostě příjemnější lidé. Snažili se nás přesvědčit, abychom přespali u nich doma, když jsme odmítli, chtěli nás pozvat alespoň na večeři a když jsme jim vysvětlili, že už jsme jedli, stavili jsme se k nim alespoň na čaj. Dostali jsme k němu ještě sušenky, vyfotili jsme se s jejich rodinkou a slíbili jsme, že se ráno stavíme na snídani. O půl sedmé.

Snídaně v muslimské vesničce v Indii

Takhle brzy jsme už dlouho nevstávali. I když je pravda, že je to relativní, protože celá Indie má stejný čas, ale ze západu na východ se čas východu slunce posune o nějakou tu hodinku. Každopádně jsme ve tři čtvrtě na šest rozlepili oči a o půl sedmé jsme už s doprovodem odváželi motorky před jejich dům. Přišli se tentokrát podívat i bratranci a sestřenice, strýci tety a sousedé, ale všichni jen na chvilku. Chlapík nám i říkal, že od našeho stanu ráno odháněl vesničany, aby nás neobtěžovali. Takhle nám to až tak moc nevadilo, i když bylo zvláštní byt takovým středem pozornosti, dalo se to tak nějak překousnout, když se s námi byli ochotni bavit. S ostatními pány jsme od žen dostali snídani a čaj a po chvíli začalo i velké fotografování s celou rodinou. Ale brali jsme to jako odměnu pro naše hostitele. Někdy si říkám, že jsou naši hostitelé šťastnější, že nás mohou pohostit, než my, že jsme pohoštěni. A to jsme opravdu šťastni i my.

S rodinkou před domem

Museli jsme si ještě počkat, až nám připraví koláč na cestu. Viděli totiž, jak nám ten k snídani chutnal a rozhodli se přichystat nám ještě jeden s sebou. Když jsme nasedali na motorky, bylo pořád jen půl deváté, takže úplně skvělý čas. I cesta byla super a švihali jsme šedesátkou okolo čajových plantáží a továren Assamu, území s největší produkcí čaje na světě. Zjistili jsme, že musíme jet až k hlavní bráně národního parku, takže to bylo o třicet kilometrů dál, než jsme čekali, ale i tak jsme stihli poobědvat a ujet skoro dvě stě kilometrů ke správě parku už o půl druhé odpoledne. Původně jsme chtěli jít na sloní safari, ale bylo by to zase jen na hodinku, takže jsme se rozhodli tentokrát zkusit Jeep. A protože jsme přijeli včas, stihli jsme ještě vyjet ve dvě hodiny. Vzali jsme s sebou ještě tři indické turisty, narychlo se převlékli a vyrazili za nosorožci.

Nosorožci v Kaziranze

Jeli jsme do západní oblasti parku. Půl hodinky trvalo, než jsme přijeli k samotné bráně a pak hned nalevo byli první nosorožci. O kus dál další a pak ještě spousta dalších, často s mláďaty. Šlo vidět, že se jim tu daří a spolu se spoustou slonů, jelenů a nějakou stovkou tygrů tady měli učiněný ráj na zemi. Tedy měli by, kdyby jim tady pořád nejezdili turisti na Jeepech, ale zvířata si nás převážně nevšímala. Po cestě jsme narazili i na slona, který před námi odešel do trávy a pak na nás vrčel, takže náš řidič musel šlápnout na plyn a odjet. Potkali jsme ještě stádo slonů, které asi používala správa parku. Velcí sloni měli na nohou dlouhé řetězy, aby nemohli moc rychle utíkat. Slůňata se jen držela za ocasy svých matek a následovala stádo. Když se všichni přiblížili ke dvojici nosorožců stojící u cesty, začali strašně vyvádět a mahoutové měli co dělat, aby je zvládli. Nosorožci proti přesile vzali všechny čtyři nohy i s rohem na ramena. My stáli uprostřed toho všeho randálu na korbě auta a užívali si, že se něco děje.

Útočící sloni

Když jsme před odjezdem zastavili na vyhlídkové věži, ze které bylo vidět do nepřístupné části parku plné zvířat, bylo strašně krásné a zároveň smutné sledovat, jak svět vypadá bez zásahů člověka. A hlavně jak málo takových míst dnes zůstává. Jenže pár dní předem i tady pytláci ulovili nosorožce a prodali nejspíš jeho roh do Číny pro blbečky, kteří věří, že je uzdraví. Půl miliónu za něj dostanou a zabijí jedno ze tří tisíc zvířat, která na světě zbyly v několika málo ohradách uprostřed zemí plných odpadků a smogu.

Celková vzdálenost: 458.42 km
Celkem nastoupáno: 8267 m
Celkem naklesáno: -9439 m

Napsat komentář