Punková parta vjíždí do Barmy

Den 149 / 2. únor 2016

Ujeto: 14837 km

Moreh -> Kale

Poslední den v Indii. Konečně. Motorky jsme měli opravené, ale vyzkoušeli jsme je jen na několika kilometrech, takže jsme neměli ponětí, jak pojedou. Čekala nás cesta skrz hranice Barmy a pak sto padesát kilometrů k první zastávce. O všechno se měla starat agentura, kterou jsme si museli zaplatit, ale pořád to vycházelo levněji, než jet přes Čínu a že vůbec můžeme projet, protože tahle hranice byla zavřená od roku 1957 až do 2014. A taky jsme byli rádi, že dost možná nebudeme úplně nejpomalejší, protože naše skupina byla hodně punková.

Punková skupina na hranici Barmy

Bylo nás celkem dvanáct lidí, pět motorek, auto a náklaďák.

  • Já a Ivanka
  • Ed, kterého jsme potkali už v Amritsaru. Jede na své Suzuki „Mercury“ Tenere 660 z Londýna do Sydney. Skoro žádné náhradní díly ani znalost oprav motorky, ale vždycky všechno vyřeší s místními. Závislý na čokoládě a sýru. Facebook
  • Walter – Argentinsko španělský bývalý reportér na své životní cestě na indickém Royal Enfieldovi 500 Classic ze Španělska okolo světa. Projel skrz celou Sybiř do Jižní Koreje, odkud svou motorku nechal letecky převézt do Bombaje a odsud pokračuje do jihovýchodní Asie. 36 000 km Stránka
  • Rahul – Indický boháč, asi. Hlavně ale motorkář, který poprvé vyrazil na větší výlet a jede skrz Barmu do Malajsie na své rakouské vychytané KTM Duke 200cc. Taky by se nám líbilo mít na motorce všechnu elektroniku a světla, které tam má, třeba se necháme inspirovat. 3 200 km. Facebook
  • Ray s rodinou – Kanaďan, jeho singapurská žena a tři kluci v Land Rover Defenderu z roku 1954. Snaží se zopakovat cestu studentů, kteří před šedesáti lety přejeli z Evropy do někam ve stejném autě. Facebook
  • Horst a Birgit – Sedmdesátišestiletý Němec se ženou, kteří už procestovali snad všechno co se dá. Teď ve svém mega Unimogu „Cowkiller“ jedou z Německa do jejich druhého domova v Thajsku.

A pak nám říkejte, že jsme blázni. Ale je pravda, že jsme pořád měli nejstarší stroje, i když jen o kousek. Mysleli jsme si, že se všichni poprvé sejdeme na indickém imigračním, ale když jsme posnídali a vyrazili s ostatními motorkáři, projeli jsme armádním kontrolním stanovištěm a potkali jsme jen Land Rover. Divili jsme se, kde jsou ostatní, ale přišli jsme na to velmi rychle. Když přišel úředník, řekl nám, že musíme ještě na imigrační, protože ho zřejmě přesunuli do Morehu. V tu chvíli přijel Rahul s Horstem a my pochopili, kde byli. Takže jsme se sebrali vrátili se do města, kde jsme vypsali pár papírů, dostali razítko a zase se vrátili na hranici, kde jsme se konečně sešli všichni. Spolu s naším průvodcem jsme vyřídili indické papíry a tím oficiálně opustili Indii.

Cesta pěšky přes hranici

Přejeli jsme přes most, který měl jednu půlku bílou, druhou žlutou, aby zdůraznil, že jedna polovina už je v Barmě. Konečně. Zatím jsme nebyli schopni vidět nějaké změny, ale doufali jsme. Tak strašně jsme doufali, že to bude lepší, než Indie. První imigrační úřad nebyl nic moc, ale naštěstí jsme nemuseli nic dělat. Všichni jsme si sedli okolo stolů a čekali, až chlapík, který seděl naproti nám, vypíše papíry pro dvanáct turistů. Další zastávka byla klasicky na celnici, každý z nás vyplnil papírek, ukradli jsme si s Ivankou propisky a posunuli se o kousek dál do prvního barmského města – Tamu a hlavně jedné z jeho restaurací.

Zrovna když jsme byli zvyklí jezdit vlevo nám to zase změnili.
Zrovna když jsme byli zvyklí jezdit vlevo nám to zase změnili.

Spojili jsme dohromady tři stoly, objednali si milión jídla a čekali. Walter přišel s velkou novinkou, že vzadu je bír – pivo. Říkal jsem mu že jasně, taky jsem uvažoval, že bych si dal jedno pivo. Jenže Walter říkal že jakože opravdové bír.  Myslel bér, medvěd. V zadní části restaurace v kleci podřimovala medvědice. Zvláštní způsob, jak přilákat zákazníky. Jídlo ale bylo v pohodě a po indických kari, kterých jsme už byli vlastně všichni úplně přejezení, jsme si užili trochu změny – dostali jsme brambory ve sladkokyselé omáčce s rýží. Zatím by to šlo.

Od nejmenšího po největší.

Na projetí Barmy jsme měli dostat dočasné značky, ale někde se stala chyba a mě s Ivankou napsali jen na jednu motorku, která měla promíchané údaje dohromady. Dojedli jsme, sedli jsme si na lavičky a čekali. Samozřejmě nás to nebavilo, takže jsme vyrazili na průzkum prvního barmského města. Nečekal jsem, že změna z Indie přijde tak rychle. Očekával jsem, že postupně se bude všechno zlepšovat, méně odpadků a tak, ale ono se to změnilo s přejezdem hranice. Lidi přestali troubit, nikde nebyly odpadky, všechno bylo takové hezčí, lidé nás neotravovali, nikdo na nás nekoukal. Úžasné. Je to podobné, jako když nás v Pákistánu opustila eskorta, stále jsem se koukal dokola, jestli někde nenajdu někoho otravného, nebo jestli někde nebudou odpadky. Všechno ale bylo prostě úžasné. Téměř opuštěný západ země plný proutěných domečků na nožkách a políček v džungli. Bylo by to ještě hezčí, kdyby Ivančina motorka najednou nevydala šílený zvuk. Mysleli jsme si, že to bude mít nějakou spojitost s ložiskem, které se nám v Indii vysypalo. Ivanka zastavila s přesvědčením, že se je motor na kaši. Naštěstí ale motorka jela a tak nám nezbývalo, než pokračovat a za jízdy zkusit identifikovat, co se mohlo stát. Vypadalo to, že je něco se zadním řetězem, protože rytmus zvuku nenásledoval otáčky motoru ale otáčky zadního kola a frekvence se zvyšovala s rychlostí. Cesta vedla po pěkné asfaltce a skrz desítky uzoučkých mostů pokrytých fošnami spojenými ocelovými pláty, takže to na motorkách bylo docela vtipné. Vypadalo to ale, že nebudeme nikoho zdržovat, protože obrovský náklaďák Unimog musel všechno projíždět opravdu hooodně pomalu.

Vstupní brána hotelu v Kale

Do Kale jsme dorazili za tmy. Doprovodné auto zastavilo u hotelu a celá naše skupina postupně zaparkovala před obrovským osvětleným hotelem se sochami před prosklenou vstupní branou, která nás zavedla do úžasné vstupní haly. V něčem takovém jsme ani zdaleka za celou dobu nebydleli a daleko to přesahovalo nás typický rozpočet. To nejlepší ale přišlo, když jsme vešli do pokoje. V koupelně byla VANA! Opravdová vana, která se dala napustit vodou! Úžasné, skvělé! Nejdřív jsme si ale zašli na večeři a pak bylo potřeba zjistit, co na červené motorce vydává ten zvláštní zvuk.

Nalezený problém

Věděli jsme, že je to nejspíš něco s řetězem a nejpravděpodobněji po celodenním zkoumáním zněl kryt řetězu, takže když jsme ho sundali a viděli ohnutý kus plechu, nebyli jsme moc překvapeni. Co jsme ale byli? Byli jsme šťastní, protože tohle byl ten nejlepší scénář. I kdyby nám to zničilo řetěz, měli jsme s sebou náhradní a sehnat nový by nebyl žádný problém. Nemuseli jsme to ale ani řešit, stačilo vytrhnout kleštěmi zbytek plechu, který tvořil nějakou určitě zbytečnou výztuhu krytu, a měli jsme opraveno. No a pak vana a skoro šest hodin spánku. Čekal nás pěkně náročný den.

Celková vzdálenost: 138.91 km
Celkem nastoupáno: 3111 m
Celkem naklesáno: -3206 m

Napsat komentář