Do Bangkoku slonům a policajtům navzdory

Den 182 / 6. březen 2016

Ujeto: 18 484 km

Ayutthaya – Bangkok

Spokojeně jsme opustili jsme naše ubytování v Ayutthayi. Čekali jsme davy turistů, ale ty se nedostavily. Město bylo rozumně klidné a opravdu zajímavé, takže bylo fajn si ho projít. Čekala nás ještě poslední atrakce, na kterou nás předcházející den upozornil cestující česko-slovenský (s pomlčkou) pár – sloní záchranná stanice asi pět kilometrů severně. Pak už jen Bangkok, který v nás stále vyvolával určitá očekávání, hlavně protože jsme slyšeli, že provoz má stát pěkně za prd. My jsme si ale na Googlu našli, že po té oranžové cestě by to neměl být problém a můžeme dojet až do Pattaye, kde jsou naši němečtí známí z Barmy, které bychom rádi navštívili.

Parkoviště pro slony

Dostat se ke sloní stanici nebyl problém, jen jsme ji trochu přehlédli – čtyřicet slonů u cesty by přehlédl každý. Napodruhé jsme se už divili nad tou spoustou listy přežvykujících slonů zaparkovaných u jejich stojanů. O kus dál byly další výběhy plné matek s mláďaty, kde jsme se rozhodli strávit většinu svého času, protože šťouchat do sebe se slůnětem bylo prostě super! Jeho matka ho občas jen zkontrolovala, jestli není moc rozdováděné, a pak mohlo pokračovat v pobíhání okolo a narážení do všech přítomných turistů. Hned vedle nás byla sloní mycí stanice, kam co chvíli odvedli slona a pořádně ho okoupali. Celkově to vypadalo jako rozumné místo, kde nejspíš slony ani nezneužívají, na rozdíl od podobných míst, ve kterých se turisti projíždějí po okolí. Ale těžko říct, třeba plácám blbosti.

Marek se slůnětem

 

Nemohli jsme se ale zdržovat věčně, protože nás pořád čekala cesta do Bangkoku. Navlékli jsme zase motorkářskou výbavu a vyrazili. Když jsme přijeli k cestě značené na mapách oranžově, myslel jsem si, že jsem viděl značku zakazující vjezd motorkářů. Nebyl jsem si ale jistý, tak jsem to prostě ignoroval. Vjeli jsme na dálnici a drželi jsme se klasicky v odstavném pruhu, ale všimli jsme si, že jsme opravdu jediní motorkáři v okolí. Když jsme po pár kilometrech objeli stojící policejní auto, bylo mi už celkem jasné, že nebude trvat dlouho a uvidím ho v zrcátku. To se samozřejmě stalo a světly nám chlapík ukázal, že máme zastavit u kraje silnice. Sdělil nám, že na dálnici motorky nesmějí a že mu máme dát nějaké papíry – dal jsem mu všechno, co jsem měl při ruce a když mu to stále nestačilo, přidal jsem i karnet, kterému ale zřejmě moc nerozuměl a dal mi ho hned zpátky. Řekl nám, že máme dojet k nejbližší benzínce, kde dořešíme zbytek.

Můj vlastnoruční výplet nedržel tak jak bychom si představovali a do hrobu s sebou vzal i indickou gumu.
Můj vlastnoruční výplet nedržel tak jak bychom si představovali a do hrobu s sebou vzal i indickou gumu.

Motorky byly už dost přehřáté a tak se jim moc nechtělo, ale benzínka nebyla daleko. Dorazili jsme tam, policajt zastavil za námi, ale pořád seděl za volantem. Takticky jsem začal opravovat přední světlo, které mi přestalo předchozí den svítit. Chtěl jsem v policajtovi vyvolat lítost nad těmi dvěma turisty, kteří si ani nemůžou dovolit pořádnou motorku. Po chvíli k nám přišel, řekl, že si jde ještě koupit kafe a že máme jet. My mu poděkovali a šli si taky koupit kafe, protože jsme už měli žízeň. Pak jsme nasedli na motorky a rozjeli se po štěrkové cestě, která vedla souběžně s dálnicí. Bylo zřejmé, že do Pattaye to nezvládneme a že budeme rádi, když rozumně dojedeme alespoň do Bangkoku.

Ivanka kontroluje řetěz

Nesnažit se to tlačit až do Pattaye, což by bylo dalších sto padesát kilometrů, se to ukázalo jako správné rozhodnutí. Nedojeli jsme daleko a spadl mi řetěz, který se zasekl někde v motoru a celý se zohýbal, takže jsme ho museli vyměnit. To nebyl problém, ale museli jsme vyzkoušet naši metodu polního zkracování, protože řetězy jsme vždycky sehnali jen o kus delší, než jsme reálně potřebovali.  Kladivo ale všechno vyřešilo a za půl hodinky jsme už zase pokračovali po štěrku dále. Cesta stála pěkně za prd a i když jsme se po chvíli napojili na asfaltky, museli jsme věčně odbočovat a projíždět odpoledními kolonami, takže jsme se k hostelu, který jsme si mezitím přes telefon zarezervovali, moc rychle nepřibližovali. Stálo nás to opravdu spoustu nervů a řazení, ale za světla jsme to nakonec stihli a přijeli jsme do Sukhumvitu, odlehlejší části Bangkoku, kde jsme měli v plánu strávit několik dalších dní.

Celková vzdálenost: 88.88 km
Celkem nastoupáno: 279 m
Celkem naklesáno: -282 m

Napsat komentář