Ztráty a nálezy

Tak jsme tady – Evka poprvé a já po roce.

Náš let byl až překvapivě příjemný – Vietnamské aerolinky se zřejmě snaží co nejvíce zapůsobit na cizince a tak jsme si průběžně popíjeli campari, gin s tonikem, pivko a vínko… ale stejně jsme toho moc nenaspali, příště se asi budem muset střískat pořádně.

Na letišti jsme si vyzvedli víza, zaplatili 45 dolarů (dle tabule to mělo být asi 30, na internetu bylo 50, takže takový rozumný vietnamský kompromis) a naskočili klasicky do letištního minibusu směrem centrum. Evka po půl hodině čekání, až se minibus naplní, pochopila, proč jsem jí řekl, že si klidně může číst. Při hodinu a půl trvající cestě však na čtení nezbýval moc čas, protože na první pohled Viet Nam musí každého ohromit a Evka nebyla vyjímkou. Uzounké domečky střídají rýžová pole plná postaviček v černém s kónickými kloboučky. V dálce jsme minuli rozestavěný most přes červenou řeku – od mé poslední návštěvy se docela rozrostl a až bude hotový, bude dominantou zdejší krajiny. No a jakmile jsme dojeli, vyndal jsem si batoh z minibusu, otočil se a uviděl jak se na mě směje Long.

DCIM100GOPRO

Náš chytrý vietnamský známý si dopočítal v kolik tak dojedeme do centra a kdy a přímo nás už čekal, takže příjezd nemohl být jednodušší. Taxíkem jsme dojeli do jeho domu a začali přípravy na odpočinek a naši cestu. Long našel nějaké stránky s motorkami, tak jsme zavolali na inzerát, naskočili na motorku a za 30 minut už byl první kousek doma a to za 200$. Po takovémto veleúspěchu bylo samozřejmě potřeba si odpočnout – tradiční vietnamská jídla od Longova bratrance a pak hodinový spánek, který se protáhl na hodiny tři. No a pak už nám nic nebránilo vyrazit do Backpackers hostelu. Dojeli jsme, zaparkovali stroje naproti a asi za 5 minut mi už z pouzdra stihli ukrást telefon… Hlídání motorky zde zřejmě znamená automatické vykradení všech nezamčených prostor. Aspoň že mi neukradli stojan na kamerku.
S ohledem na to, že jsem svůj mobil už stejně neměl rád jsme tedy bez velkého hádání vešli do hostelu. Venku se za vůňe výfukových plynů grilovalo maso a uvnitř popíjely stovky dvoumetrových australanů pivko. No a my jsme si v pátém patře odfotili všechny inzeráty na motorky a vyrazili zpět do našeho dočasného bydliště.

Večeře

Vždycky jsem věděl, že doprava je zde šílená, ale řídit tady ve špičce motorku je fakt peklo. Nevím, jestli bych si dříve zvykl, nebo se zbláznil. Naštěstí se mi už povedlo pustit kamerku a tak je všechno pěkně zdoumentované, ale několikrát jsme se ztratili naším průvodcům a najít se je tady fakt sranda. No a když to člověku chcípne v křižovatce a začne na vás ze zadu troubit bus, který nevypadá na to, že má v plánu čekat na to až nastartuju… nebo se v protisměru vyřítí tři motorky a já zrovna zapomenu že ruční brzda vlastně nefunguje – inu člověk má pak o radost postaráno.
No a pak už jen stačí dát si na večeři Pho a můžeme jít spát.

Napsat komentář