Hanoi křížem krážem

Tak jak jsme rychle sehnali první motorku, ta druhá byla o dost komplikovanější. Nabízející buď už zmizeli z Hanoie, nebo už stihli motorku prodat. A tak stále a stále jezdíme do Hanoi Backpackers hostelu hledat nové inzeráty a stále procházíme webovky (tedy, tohle si už vzala na starost Evka).Odbyl jsem si také svou první neřízenou jízdu (čti řízenou mnou) po Hanoi – cesta tam byla v pohodě… byly to prakticky pořád rovně, až do centra. Pak jsme se samozřejmě ztratili a vjeli na nějaký šílený most přes Rudou řeku. Takže jsme se na konci obrátili nazpět a nakonec zdárně našli Starou Hanoiskou čtvrť s jezerem se želvou. No a pak už jsme si museli koupit mapu, protože bez té by naše orientace byla naprosto nemožná – můj orientační smysl zmizel s GPS, kterou mi sebral místní hlídač spolu s mobilem a tak jsme se tedy obrátili na starověké metody.

Dojet do mé bývalé práce bylo ještě v pohodě, cestu jsem si celkem pamatoval. Všichni byli trochu překvapeni, že mě vidí, ale hašlerky je už moc nepřekvapily. Nebo přinejmenším méně než tekutá studentská pečeť – samozřejmě mě vůbec nenapadlo, že když půl dne svítí na batoh slunce, že by se mohlo čokoládě něco stát. Rozloučil jsem se tedy se starými známými umístěním čokolády do mražáku a vyrazili jsme na projížďku městem s tím, že po cestě koupíme nějaké věci, které nám aktuálně chybí k našemu výletu. Jmenovitě třeba můj telefon, sim, helmy… a vlastně celkem cokoliv.

Hned na první křižovatce jsme odbočili špatně a na té druhé ještě hůř. Ale jeli jsme plus mínus dobrým směrem. Náhodně jsme objevili obchůdek s telefony, kde jsem si koupil za tři a půl milionu nokii s GPS a pokračovali jsme směle cestou úzkými uličkami. Jelikož úzké uličky jsou z definice fotogenické, zastavili jsme tedy pro pár fotek a místní kolega sedící v baru nás hned přizval na skleničku místního rýžového ležáku. Popovídali jsme si s majitelčinou dcerou a pár štamgasty a dle jejich pokynů vyrazili dále.

Ptali jsme se už tak páteho Vietnamce a stále jsme se nemohli najít… dálnice střídala druhou a z denního světla zbyl už jen všudepřítomný světelkující smog. Jednotlivé rady si protiřečily více a více a tak jsme se snažili hledat co nejinteligentněji vypadající vietnamce (s brýlemi). Nakonec jsme konečně jednoho takového našli a ten nám řekl, že jsme vlastně už dávno vyjeli z mapy, kterou jsme mu ukazovali a navedl nás, jak se zpět na danou mapu dostaneme – a pak už to bylo jednoduché – 5 km na sever a pak doprava. Odbočku jsme samozřejmě minuli, takže jsme si krásně objeli ještě jeden místní blok, abychom pak zase odbočili příliš brzy a projeli se přímo skrz další blok. Ačkoliv Longův dům stojí někde uvnitř, spleticí uliček se nám nepodařilo projet přímo k jeho místu a tak jsme museli najít známý bod – most.

A pak už jsme konečně byli doma a mohli si užít porci špaget a připravit se na další den. Ten probíhal o poznání poklidněji. Vstali jsme už v devět namísto jedenácti. Několik sjednaných schůzek se nám posunulo a skrz den jsme postupně potkávali tři prodejce motorek. Tedy od skůtrů přes poloautomat až po pravou motorku. Po dlouhém rozmýšlení a váhání jsme se nakonec koupili druhou motorku stejného typu jako ta předchozí. Od te první se však lišila hned v několika bodech:

  • museli jsme ji usmlouvat z 350$ na 250$
  • fungovala přední brzda
  • měla přesnější řazení
  • občas náhodně zpomaluje
  • občás náhodně vydává zvlášní zvuky z předního kola
  • má karbonovou povrchovou úpravu přední nádrže

No, každopádně jednu z motorek už jsme odvezli do servisu, kde nám za přemrštěnou cenu přidělali kapsičky (beru si na své triko, jsem vůl a předem jsem se nezeptal na cenu). No a tu novou si budeme muset ještě někde nechat seřídit. Každopádně seřízení té první nijak extra nepomohlo, ale trochu lépe jede.

Tak mě napadá, že si budeme ještě muset motorky pojmenovat, abychom si k nim vytvořili patřičný citový vztah. Kdybych vůči nim stále referoval pouze čísly, pošlete mi prosím naštvané maily do pošty.

No, každopádně když už jsme měli obě motorky, museli jsme se nějak dostat zpět a museli jsme si taky někde sehnat helmu. Jelikož Evka nebyla zvyklá na místní dopravu ani na takovouto motorku a Long zase na manuální převody, rozhodli jsme se minimalizovat riziko posazením Evky na Longův skůtr a Longa na Evčin stroj. Řekněme, že cesta byla docela dlouhá a že za to mohou místní. Ti naštěstí neumí česky a tím pádem mi nemohou vyčítat, že o nich píši špatně 🙂

Každopádně helmy už máme a za 4 hodiny mi bude zvonit budík. A pak hurá na jihovýchod.

Omlouvám se za absenci fotek, snad se k tomu časem dostanu. Objevili jsme tady na trhu krabici pivka Primátor z Náchoda, tak vám o tom budu muset přinést očité svědectví, až zjistím jak se z Lumie vytahujou fotky

A taky už jsem moc unavený na korekturu, takže jestli mám v textu hrubky, dejte mi prosím vědět.

Napsat komentář