Opuštěnými srbskými kempy


Notice: Undefined variable: avg_cad in /opt/bitnami/apps/vantuch.cz/htdocs/wp-content/plugins/wp-gpx-maps/wp-gpx-maps.php on line 300

Před vjezdem do Rumunska nás čekal první oficiální hraniční přechod. Skoro jsem zapomněl, jak vlastně vypadají. Z Maďarska jsme vyjeli v pohodě, ale na rumunské straně už po nás chtěli i dokumenty od motorky – hrůza, protože jsme je měli zakopané v kufrech. S techničákem byli spokojeni, tak nás vpustili. Už od začátku šlo cítit, že v Rumunsku jsou lidé poněkud… jiní. Zřejmě tráví více času na sluníčku. A celkově jsme z něj měli velmi temný pocit, tak jsme na neutrál s prázdnou nádrží dojeli k benzínce, nabrali zásoby paliva a vyrazili do Srbska.

Vjezd do Rumunska

Na hranicích se celník podivoval nad Ivanou, říkal, že je jeho mamka je taky Ivana. Celkově ho to strašně vzalo, že Ivana ze Slovenska jede do jeho země. A ještě se ptal, jestli máme defekt, že vezeme pneumatiku, tak jsme mu museli vysvětlit, že je to rezerva. To už mu stačilo a pustil nás skrz závoru a my mohli jet směrem na Novi Sad. Tam jsme si dali na chvíli přestávku a užili si místní folklórní festival. Ten se přesunul do hlediště a tančit začali skoro všichni. Tedy samozřejmě krom nás.

Ivanka odpočívá

K přespání jsme se potřebovali přesunout do nějakého kempu uprostřed Fruške Gory, pohoří na jih od Noviho Sadu. Projeli jsme vesničku, kde měli další festival, a skrz lesy jsme po tmě projížděli doprostřed ničeho. Přijeli jsme k branám prázdného kempu, rozhodili stan a po teplé sprše šli spát. Musím říct, že jde vidět, že jsme sem přijeli mimo sezónu. Ráno si babička přišla vyzvednout platbu a odešla zase sbírat vlašské ořechy.

Kempování v lese

Další den nás čekala cesta do Peruvače, do středního Srbska. Pomalu se začínal zvedat sklon cesty a mi přestávala jet motorka. Jakmile se více zahřála, ztrácela tah a já si připadal, že jedu místo kopečka do alp. Naštěstí jsme přišli na to, kde byl problém. Do přední vidlice jsem si chytře zarazil karimatku, která blokovala přístup vzduchu a tím i chlazení motoru. Stačilo ji odstranit a číza začala zase krásně chladit – po tom co jsem ji párkrát zadřel.

Klášter v Srbsku

Stavili jsme se v chrámu, kde řádové sestry v černých hábitech žily mimo civilizaci. Popovídali jsme si s mnichem, který neuměl anglicky ani slovo, ale dokázal nám vysvětlit, že si máme vše prohédnout. Nakonec nám průvodce dělal klučina, který uměl anglicky. Jeho rodiče, kteří zrovna taky turistikovali, ho pověřili, aby se o nás postaral. A když jsme z kláštera vyjížděli, nemohli jsme přece jet po asfaltce asi 3 km zpět, ale museli jsme to zkusit projet. A tak asfalt klasicky postupně zmizel a zůstaly jen kameny, které zmizely a zůstala hlína a brody. Ivanka překonala svůj odpor k projíždění kaluží a za stálého konstatování že jsem kokot (nebo jak to ti Slováci říkají) nakonec kaluž projela. Pak nás už čekalo pár mega kopců, kdy už jsem musel jet na jedničku přes spojku a pomáhat nohama, protože to jinak zetka neutáhla. A nakonec jsme za velikého úspěchu dojeli na asfaltku. A já tam zase zadřel motor, takže jsme měli povinnou pauzu.

Ivančina kaluž

Do Perucac jsme přijeli klasicky za tmy a hledali jsme kemp. Ptali jsme se mnoha místních, než nás správně nasměrovali na hotel. Jeho recepční nám otevřel bránu k opuštěnému kempu uprostřed města. Pocit cestování mimo sezónu nás neopouštěl. Naproti jsme si stihli dát jedno pivko, než nám zavřeli hospodu a tak jsme se radši uložili ke spánku.

Odpočinek na straně cesty

Dalšího dne ráno jsem si v „nesamoobsluze“ po dlouhé a složité konverzaci koupil ochucený jogurt. Kemp byl hned nad vodopádem a u něj postavili i restauraci, tak jsme využili jejich stoly a dali si stylovou snídani s výhledem na tyrkysovou řeku, do které vodo-pad-al. A pak už nás čekal výjezd do serpentín, abychom čízy pořádně prohřáli hned z rána – asi padesát kilometrů zatáček skrz kopce s luxusními výhledy, než jsme se vrátili na „dálnici“ a dojeli do Zlatiboru, centra srbské lyžistiky. Takhle v létě tady probíhala masivní výstavba. A taky masivní produkce masových jídel, takže vegetariánka Ivanka měla problém něco sehnat. Nakonec jsme se museli spokojit s pečivem a směrem na Černou horu jsme vyjížděli s borekem v žaludcích.