U černohorského Srba

Černá hora se ze začátku moc dobře neprezentovala. Všude kolem cest lidé pálili odpadky a namísto toho abychom čuchali benzín s olejem, cítili jsme jen kouř. Už bylo pozdě a tak jsme se na benzínce zeptali, jestli neví kde by tady mohl být kemp. Bohužel ne, ale nabídli nám, že můžeme zakempit na trávě hned vedle, že nám udělají kafe a tak – proč ne. Začali jsme rozbíjet stan, ale přiběhl nějaký chlapík se synem a hned nám říkal, že tady spát nemůžeme, že kousek odsud má svoju kuču a že tam je supr tráva a že nám udělá luxusní kafe. Takže jsme zase sbalili stan a zajeli jsme tam.

Ivanka popíjí rakii

Zaparkovali jsme motorky pod pergolou obrostlou vínem a přivítala nás jeho žena. Sedli jsme si na terasu, dostali jsme kávu a čaj, přivítali jsme se se všemi bratranci a tetami a Dušan nám ještě před kávou donesl domácí rakiji (rakiju?). Připili jsme si, já ji kopnul a Dušan mě hned opravil, že ji musím pít pomalu. Za chvíli přišla Dušanova žena, Sonja a přinesla nám ukázat fotky, jak už u nich byli polští stopaři a Američanka. Zřejmě si tenhle způsob vítání turístů užívali. Za chvíli přišli ještě jejich přátelé, Dušan připravil ryby nachytané v řece za domem, děcka skočily do obchodu pro Coca Colu a pívo a začla párty. Kámoši nakonec byli přátelé z vězení, ve kterém byl Dušan měsíc za chytání ryb bez povolenky. A další týpek měl zlomenou ruku z rvačky, tak jsme si připili a povídali si dál. Dušan si také dal záležet na tom, že komukoliv řekneme o tom, že jsme u něj byli, musíme zdůraznit že to bylo u Srba, ne u Černohorce.

_MG_0071

Trošku cinknutí jsme rozhodili stan na kus trávy za domem, hned vedle bench-press lavice s tvárnicemi na trubce a basketbalového koše (zrovna v den, kdy češi se Srby hráli basket). Ráno nás ještě Dušan se Sonjou provedli jejich zahradou, udělali jsme si padesát fotek, napsali si jejich adresu a vyrazili zase dál. Na prvním větším kopci jsme si dali přestávku, aby nám vychladly motorky a my se mohli nasnídat. Rozbil se nám benzínový vařič, nic moc, MSR! Přesnějc pumpa, takže jsem ji asi hodinku opravoval a Ivanka se nabíjela sluníčkem, aby se konečně uzdravila – ani včerejší dávka rakije nestačila. Po chvíli jsem to zase nějak po svém přiopravil a udělali jsme si čaj.

_MG_0119

Po cestě nás čekal parádní kaňon, ve kterém jsme se ještě párkrát otočili, abychom to všechno pořádně nafotili a pak jsme z hor vjeli do Podgorice. Trochu mi začala zlobit spojka, tak jsem musel změnit ve městě styl jízdy. Už žádné závodnické rozjezdy. Bohužel jsme doma zapomněli Carcassone a tak jsme si v obchoďáku chtěli koupit nějakou jinou hru, ale do Černé hory zřejmě deskovky ještě nedorazily – tedy krom člověče nezlob se. Dali jsme si aspoň pořádný obchoďákový oběd a vyrazili k moři. Už jsme se na odpočinek těšili.

DSC_0024

Chybělo nám asi 50 kilometrů, z toho 4 tunelem. Měli jsme do setměni ještě dost času, tak jsme se stavili u odbočky na klášter. Ten jsme sice nakonec nenašli a tvrz, kterou jsme našli místo něj, byla už zavřená, ale aspoň jsme ušetřili za vstup (jupí) a tvrz jsme si stejně vyfotili z blízkých kamenů. Pak už nám nic nebránilo ve vjezdu do tunelu. Jen průjezdu samotnému bránil nedostatek paliva, Ivance totiž došlo a než stihla přepnout na rezervu, chcíplo jí to a zastavila na straně. Nebyl to její nejlepší zážitek, když ji při nakopávání předjížděly kamiony. Naštěstí vše dobře dopadlo a za chvíli jsme se ubytovali v parádním kempu a já se běžel vykoupat do nočních vln Jadranu.

Úprava blatníku

Další den jsme si konečně dali volno. Jezdili jsme asi 200 kilometrů denně a už jsme z toho byli pořádně unavení. Opravili jsme pár věcí na motorkách, ohnul jsem blatník, aby se mi tam lépe vešlo kolo, od souseda Němce jsem si půjčil fričku a odřezal spodek blatníku, který kolu vadil po tom, co jsem ten blatník ohnul a celkově jsem byl se svými úpravami velmi spokojen. Taky jsme dohnali resty co se týče dokumentování naší cesty.

Chlapík s pérákem

Plní energie jsme se ráno sbalili, rozloučili se s Poláky, Slováky a Němci. Přišel za námi ještě jeden čech, který se nás ptal, kam jedeme. Když zjistil, že do Albánie, zhrozil se a řekl nám, že pár, který tam nedávno zabili, byli jeho sousedi. Cítili jsme se mnohem lépe a vyrazili jsme do města Bar, hlavně do jeho opuštěné historické části. Hned před kempem jsme potkali čecha na Jawě pérákovi, ale přivezl si ji dodávkou, takže se to nepočítá. Jelikož bylo fakt horko, museli jsme shodit motorkářské oblečení a na přejíždění mezi zajímavostmi jsme vymysleli novou módu – šortky a bunda.

Motorkářská móda

A při jednom přejezdu Ivanku srazila paní v Opelu Corse. Zřejmě je to tady ale tak běžné, že když viděla že Ivanka to ustála, ani nezastavila. Zanalyzovali jsme škody a naštěstí to schytal jen odkládací rám, který jsme nohou ohli zpátky a mohli jsme pokračovat. Ivanka už ale neměla náladu na popojíždění městem a tak jsme vyrazili do Albánie.

Celková vzdálenost: 297.79 km
Celkem nastoupáno: 7382 m
Celkem naklesáno: -7953 m

One thought on “U černohorského Srba

  1. „…..celkově jsem byl se svými úpravami velmi spokojen. “ 😀 To jsi nás zase pobavil, klasickej VanTuch. 😀

    Bavíme se vaším blogem na cestě z vinohradu do Prahy a myslíme na vás. 🙂 Ivance posíláme políbení za to, jak ji srazila ta ženská, a až ji potkáme, tak si ji podáme.

Napsat komentář