V Makedonii jsme chtěli dojet někam k hlavnímu městu, Skopje. Našli jsme si čtyřhvězdičkový hotel, kde by se mělo dát přepsat v jeho kempu, ale celé to znělo tak nějak podivně. Asi deset kilometrů před Skopje jsme uviděli cedulku na kemp, ale byla už notně oprýskaná. Odbočili jsme, ale po chvíli jsme se na to radši vykašlali. Zeptali jsme se na benzínce, jestli tady je nějaký kemp, ale o ničem nevěděli. Kousek odsud prý ale měli kosovští uprchlíci svůj tábor a dá se přespat tam. Šli jsme si to prohlédnout, ale nevypadalo to nic moc a nakonec nám jiná paní řekla, ať radši přespíme v parčíku, který byl hned za samotnou benzínkou.

Klučina, který se staral o restauraci, nám nabídnul, že nám udělá kafe a čaj, tak jsme ho přizvali ke svému stolu a pokecali jsme. Zjistili jsme mnoho zajímavých informací, od zkorumpovanosti makedonských politiků přes nízké platy okolo pěti tisíc korun měsíčně až po to, že před touhle prací vytvářel bot-nety a vykrádal pomocí nich bankovní účty. Velmi poučný večer.

Ráno jsme dojeli zbylých deset kilometrů a zaparkovali hned pod skopským hradem Tvrdina. Obešli jsme si hradby, ale druhá část byla uzavřená. Aby naše prohlídka byla kompletní, museli jsme to samozřejmě přelézt a projít si všechno. Slunce docela vypalovalo, takže jsme se šli schovat do mešity z dob turecké nadvlády.

Nemohli jsme vynechat centrum města. To nás naprosto překvapilo. Země, o které jsme o den dříve slyšeli, jak špatně na tom jsou její obyvatelé, budovala komplet nové centrum plné obrovských soch, oper a divadel. Pěší mosty plné soch od sebe dělilo rozmezí tak sta metrů. O sochách Alexandra Velikého nemluvě. Raději jsme utekli do uliček bazaru, který působil mnohem pravdivěji.

Kolem druhé jsme vzali zaparkované čízy, do navigace zadali Bulharsko a vybrali si tu nejkratší cestu. Sjeli jsme z dálnice, ze silnice a pak i z polňačky. Po kamenité cestě plné děr jsme podle navigace uhli do prava a dojeli k nějakému chlapíkovi, který pořádně koukal, co na jeho farmě uprostřed hor děláme. Situaci ale využil a hned se ptal, jestli nemáme cígo. Nakonec jsme správnou cestu našli a dojeli do mini vesničky. V té bylo dokonce i auto, takže jsme věděli, že jakékoliv naše problémy s cestou jsou pouze rozmazlenost.

Ještě chvíli jsme důvěřovali navigaci, která nás tentokrát dovedla přímo do polí. Vedly nás jen trochu uježděné koleje a nebýt toho, že Ivance přes cestu přeběhla želva, ani bychom si to moc neužili. Pak jsme se už na navigaci vykašlali a jeli jen podle vlastního rozmyslu – co nejlépe vypadající cesta. Minuli jsme pár traktorů, párkrát položili motorku a nakonec za vzdáleného hřmění blesků úspěšně vjeli na asfaltku.

Když už se blížil večer a bouřka byla přímo před námi, zase jsme skočili na benzínku a ptali se, kde se dá zakempit. Ukázali nám pomník s parčíkem a altánkem. Sice tam bylo pěkně ale kvůli provozu spánek za moc nestál. Ráno jsme všechno co nejrychleji sbalili, dali si croissant na benzínce a vyrazili do Bulharska.