Deštivým Řeckem


Notice: Undefined variable: avg_cad in /opt/bitnami/apps/vantuch.cz/htdocs/wp-content/plugins/wp-gpx-maps/wp-gpx-maps.php on line 300

Cestou z Československa jsme se soustředili na kulturu. Koukali jsme, jak se mění a přetváří. V Srbsku jsme viděli první mešity, v Albánii jsme si dali první kebap s ayranem. Vždy jsem si myslel, že je prostě Evropa, pak je zeď a pak Turecko – komplet jiná kultura. Je to ale velmi plynulý přechod. Mění se i architektura a styl oblékání a všechno se prostě přeměňuje v Turecko.

Bulharská hranice

To ale moc neplatí pro Bulharsko, nebo alespoň jeho západ, který jsme profrčeli horami. Každopádně se oproti Makedonii mnohem zlepšila kvalita silnic, což nám vyhovovalo. A zrychlila se doprava, což nám nevyhovovalo. Přecijen naše konstantní šedesátka, která se většinou snese i v obci, se na skoro dálnicích moc s pochopením neujímá. Naštěstí ale všichni řídili docela slušně.

Řecká hranice

Moc jsme se v Bulharsku neohřáli a vzali jsme to rovnou do Řecka, kde jsme chtěli zakempit. Ideálně ve městě s názvem Drama a tak jsme sedli na wi-fi a začali googlit. Bohužel když vyhledáte „drama camping“, moc výsledků s ubytováním nedostanete. Benzínka nás opět zachránila, poslali nás do města Kavala na východě Řecka. Dali jsme si dalších padesát kiláků a než jsme se tam dopracovali ke kempu, najeli jsme krásných 300 skrz tři státy, což bylo dosud nevídané.

Kavala

Kemp za moc nestál a dorazili jsme, když už byla recepce zavřená. Ráno jsme chtěli vyrazit, než ji zase otevřou, ale rozhodli jsme se být slušní a skočit tam. Když po nás pak chtěli 15 eur, řekli jsme si, že příště to radši profrčíme. Chlapík na recepci se stejně tvářil, že by byl radši, kdybychom ho neotravovali. Zajeli jsme si do Kavaly na snídani a trochu turistikování. V hradě bylo vstupné za 2.5 € a zlevněné za 1.5 €, ale jen pro skupiny. Tak jsem odmítnul a smutně koukal na mapu, zatímco Ivanka se šla odlehčit. Chlapíkovi se postkomunistických turistů zřejmě zželelo, zavolal si mě k okýnku a dal nám to za zlevněné.

Výhled na Kavalu

Kolem poledne jsme vyjeli směrem k Alexandropoli a stavili se zase v obchoďáku v rámci našeho pátrání po nějaké hře, kterou bychom mohli po večerech hrát. Konečně jsme našli něco, co vypadalo nadějně, přidali k tomu něco k snědku, hodili to na motorky, zmačknul jsem spojku a věděl, že je něco špatně. Šlo to až překvapivě lehce, kousek jsme ujeli, ale po chvíli jsem raději zaparkoval a začal zjišťovat, kde je problém.

Oprava spojky

Ten byl nakonec v připevnění k páčce. Slovák, který motorku kdysi stvořil a kterému náš mechanik nemohl přijít na jméno, si zřejmě docela pohrál i s lankem. Vypadalo to daleko za hranicí opravitelnosti a tak jsme rovnou začli s výměnou. Nejdřív jsme namontovali brzdové lanko, které nám trochu nevyšlo délkově. Po chvíli už jsme dali to správné, ale pořád to nevycházelo. Tou dobou jsme pomalu začali získávat pozornost místních a chlapík z domu odvedle mě už pozval na kafe. A taky jsem tou dobou zjistil, že jsem někde po cestě z obchoďáku ztratil peněženku s řidičákem a dolary. Takže jsem hned jel zpět ji hledat, ale neúspěšně. Pak to zkusila ještě Ivanka, ale taky nic.

Oprava spojky s pomocí

Vrátil jsem se zpátky k lanku s tím, že peněženku stejně nevyřeším. Ani s tím se mi ale moc nedařilo a po chvíli přišel další chlapík, který bydlel přes cestu a zjišťoval, kde je problém. Bohužel neuměl anglicky, ale nějak jsme se k tomu dobrali. Lanko bylo moc krátké, nebo bovden moc dlouhý. Skočili jsme k němu domů ucvaknout stavící matku, ale to nestačilo, takže jsme koumali a nakonec zkrátili bowden, což zase nestačilo, tak jsme ho zkrátili ještě o kousek. Pak nám ale lanko nešlo našroubovat zpět k páčce spojky, protože závit už toho celkem zažil. Přišli další lidé, včetně místního blázna, posedali okolo, začali jíst slunečnicové semínka a tak celkově bylo ve vesnici pozdvižení.

Místní opravářský tým

Nakonec jsme pomocí všech možných technik a tuny nářadí všechno vyřešili, ale už byla prakticky tma, takže nás ještě pozvali na kafe a fíky čerstvě utrhnuté ze stromu. Přidali si nás na facebooku, abychom se příště, až pojedeme kolem, mohli rovnou stavit.

Kočka

Dojeli jsme to ještě kousek do kempu u Mandry. Tam už bylo pěkně a tak se nám další den, hlavně s ohledem na ztracené doklady, nechtělo dělat vlastně nic. Vyjeli jsme někdy odpoledne a stavili se na policii. Tam už jsem zažil Řecko tak, jak si ho všichni u nás představujeme. Chlápek něco hrál na počítači a když jsem přišel, neochotně si dal pauzu. Hudba ze hry ale dál hrála na celé kolo. I když volal na policii do vedlejšího města. Bohužel nikdo žádnou peněženku na policii neodevzdal. Samostatné dolary taky ne.

Stan

Chytl nás déšť a do Alexandropole jsme dojeli za tmy a celí mokří, takže se Ivance moc nelíbila vidina kempování. Já ale trval na tom, že jsme přece jeli pod stan, tak nemůžeme pořád být v hotelu. Naštěstí přes noc moc nepršelo a všechno bylo v pohodě. Kemp patřil chlapíkovi, který kdysi trénoval se Železným, takže jsme si pokecali o oštěpech, kterým samozřejmě hluboce s Ivankou rozumíme.

Deštivá řecká pláž

Ráno jsme vylezli ze stanu, trochu se porozhlédli kolem a najednou přišel šílený liják, který za půl hodiny udělal z našeho stanu lodičku. Moc jsem mu nevěřil, ale obstál docela dobře. Když jsme ho po chvíli přenášeli na kopeček, bylo mokré jen máloco. Jakmile se vyčasilo, dali jsme všechno sušit a vyrazili do moře. Bylo celkem mělké a tak mi trvalo dlouho, než jsem došel dostatečně daleko, abych si zaplaval. Takže pes, který se rozhodl odejít s mou botou, měl dostatečný prostor k tomu, aby si mohl dělat co chtěl. Naštěstí Ivanka je posera a v té době byla ve vodě jen po kotníky a mohla lstivě mou botu získat zpět. Tvářila se, že si se psem chce hrát, počkala až ji položí a pak si ji zákeřně nechala. Psa nechala smutně chodit okolo.

Když vyschl stan i karimatky, naší cestě do Turecka už nic nebránilo a po pár hodinách jsme už brázdili dálnici a turecké vlajky vlály na obzoru.